Co pro vás znamená, že jste se stal vítězem ankety Trenér roku 2016?

V první řadě musím říci, že mě ocenění dost překvapilo. Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych měl jít na pódium s tím, že jsem anketu vyhrál. Čekal jsem spíš, že se na pódiu objeví Josef Šebeň, jako trenérská legenda, nebo někdo podobný. Je to určitě příjemné, získat takovéto ocenění, ale na druhou stranu, je to věc, pro která je spíše druhořadá. Hlavní ocenění pro mě, jako pro trenéra mládeže je, když vidím děti, jak sportují a chtějí sport dělat. Člověka ale samozřejmě taková to cena potěší.

Jak se vám líbil galavačer a co vám na něm líbilo nejvíce?

Zatím jsem se v Kutné Hoře zúčastnil všech těchto galavečerů, protože je tam šance podpořit všechny zúčastněné sportovce, ale také si s nimi popovídat, protože jde o lidi, které nepotkáváte každý den. Už jen pro tyto chvíle je tato akce fajn. Jinak galavečer vypadal pěkně, program byl příjemný a mě osobně se nejvíce líbí oceňování handicapovaných sportovců. Letos bylo velmi pěkné, když byl na pódiu na vozíku Lukáš Hnát, kterého se zeptali, jak se má a on ačkoliv má nějaký handicap, tak odpověděl, že se má výborně. Člověk si v takovýchto situacích uvědomí, že problémy, které má, jsou malicherné, protože kolem něj jsou lidé, kteří potřebují pomáhat. Hrozně se mi líbí, když jsou tito sportovci takto oceňováni. No a líbila se mi také Karlička Fialová.

Z házenkářů byl kromě vás oceněn také Michael Procházka. Co říkáte na jeho výkony, které podává v Kutné Hoře?

On prošel přímo mými základy. Odjakživa byl sportovně hodně talentovaný, a to nejen na házenou. Celkově se snažím, aby byli mladí sportovci všestranní. De facto všichni tři ocenění v juniorské kategorii se někdy objevili na házené, ať jde o Josefa Jelínka nebo Štěpánku Neumanovou, která chodila na házenou ještě před dvěma roky. To mě, jako trenéra hodně potěšilo, vidět je, jaké mají úspěchy. Co se Michaela Procházky týče, tak to je obrovský talent a jsem rád, že byl za svou práci oceněn. On je schopný prosazovat se nejen v dorostencích, ale už si vyzkoušel hrát i za muže a vůbec se tam neztratil. Dělá nám radost.

Vy osobně vedete házenou na čtyřech základních školách. Zvedl se podle vás zájem dětí o tento sport?

Děti ve školách házená hodně baví a je o ní velký zájem. V klubu se to ale úplně neprojevilo a o moc více dětí chodit nezačalo. Nicméně i tak v mladších kategoriích máme dětí docela dost. Házená klade na děti větší nároky a ne každé z dětí to vydrží a jde raději na jiný sport. Například na florbal či fotbal a vůbec se v těchto sportech pak neztrácí. I proto si myslím, že není vůbec špatné, když začnou na házené. Abych řekl pravdu, tak ve školách to nedělám primárně proto, aby začaly chodit děti do klubu, ale jde mi spíše o to dětem přiblížit sport všeobecně. Já jsem ve více celostátních programech od MŠMT a přesně o toto nám jde, přiblížit dětem sporty jako házená, volejbal, basketbal, fotbal, ragby, hokej a tak dále. Nejde o to, naučit je sporty, ale probudit v nich lásku ke sportu, a že sport je lepší než hraní na počítači. Což se zatím myslím daří velice dobře.

Plánujete v roce 2017 nějaké další, nové projekty? Jaký by měl být pro vás tento rok?

V první řadě doufám, že rok 2017 bude úspěšný, protože jsem věčný optimista. Projekty, co se sportu týče, tak jsem sháněl peníze na to, aby mohly být do projektu, který děláme na základních školách, zapojeny i mateřské školky. Ve školkách totiž podle mě chybí všeobecná sportovní průprava ještě více, než na základních školách. Já chodím po školkách už nyní, a to jako Dráček Pepe. Před dvěma lety jsem se školkami dělal dokonce větší akci na zimním stadionu v Kutné Hoře a v roce 2016 jsme se rozhodli tuto akci rozdělit a umístit jí přímo ke školkám, aby měli sportoviště co nejblíže. Rád bych našel nějakého sponzora, který by přispěl k tomu, aby naše setkávání s dětmi ve školkách mohlo být pravidelnější. Doposud jsme se setkávali jednou, maximálně dvakrát do roka, což je pro děti strašně málo. Děti to navíc velmi baví, protože jenom v loňském roce jsem vedl zhruba sto padesát dětí ze školek z Kutné Hory. Z tohoto počtu odmítly sportovat pouze dvě děti, ale po deseti minutách sportovat stejně začaly. Těší mě, že naším přístupem není nikdo, kdo by sportovat odmítal, ale naopak ve školkách to mají děti rády a snad se podaří rozjet s podporou MŠMT projekt ve školkách celonárodně. Podařilo se nám zapojit i školky jako Starý Kolín, nebo Křesetice, kde jsem vedl jejich děti a ukazoval vyučujícím, jak s nimi pracuji a dával jim inspiraci. To znamená, aby se netvořili při sportu nějaké zástupy a nebylo to jen o řízení, ale naopak, aby děti byly podporovány a začaly tvořit a ve sportu se angažovat.

Adam Procházka