Startovalo se v Amádii a běželo se po silnici se třemi nepříjemnými kopci. Devětačtyřicetiletá kantorka z Dobřeně doběhla do cíle jako první žena v čase 3:37:03. Celkově skončila na 20. místě ze 141 účastníků.

„Manžel byl vrcholový sportovec a dlouhá léta běhal za veterány. Zazávodit si v Řecku je pro něj nejvíc. Jde o kolébku sportu a olympijských her. Před dvěma lety mě překvapil dárkem v podobě startovného na tento maraton,“ prozradila původ své účasti Hana Kopečková.

Loňský maraton v Řecku nebyl váš první závod. Co jste dřív běhala?
Horské výzvy a ultramaratony. Občas běhám stokilometrové závody, ale nejobtížnější byla jednoznačně Beskydská sedmička. Je to běhání neběhání. Do kopce jdete, po rovině a z kopce běžíte, vše v krásné přírodě.

Maraton v Řecku jste „dostala“ k Vánocům, takže to nebyl výstřel od boku?
Nebyl. Trochu jsem byla překvapená. Když jsem ale kývla, tak teprve pak manžel všechno zrealizoval. Na ultra běhy mám vytrvalostní předpoklady a stačilo mi, když jsem si třikrát za týden šla vyvětrat hlavu po škole. Na maraton už mi napsal systematický trénink.

Byla jste loni spokojená?
Šlo o moji maratonskou premiéru. Skončila jsem pátá mezi ženami a první ve své věkové kategorii. Letos jsem už byla nejrychlejší ženou.

S jakým náskokem jste zvítězila?
Druhá závodnice byla za mnou asi dvacet minut.

Věděla jste, že vedete?
Pohybovala jsem se od začátku v popředí a měla přehled, že mě žádná žena nepředstihla. Chtěla jsem dosáhnout lepšího času, ale hlavně jsem měla strach, abych nepřepálila začátek. Běžela jsem podle sebe a až do sedmatřicátého kilometru to byla úplná pohoda.

Pak přišla krize?
Ani ne krize, ale začala jsem cítit lýtka. To se mi nestávalo. Musela jsem zvolnit a vypila iontový nápoj. Poslední dva kilometry jsem měla křeče a musela stavět. Čas tedy mohl být lepší.

Jaké jste měla průměrné tempo závodu?
Myslím si, že to bylo v rozhraní 5:08 až 5:10 na kilometr. První desítka byla svižná. Na dvacátém kilometru jsem už byla unavenější, ale pořád jsem se cítila dobře.

Co jste za vítězství dostala?
Medaile, pohár a sošku běžce. Tu dostávali jen vítězové.

Jde o váš největší sportovní úspěch?
Zvláštní otázka… Asi bych řekla, že ano.

Už jste zmínila, že máte ráda ultramaratony. Kde se to ve vás vzalo?
Asi to bude dané geneticky. V dětství jsem spíš vyhledávala klučičí sporty a rodiče byli úžasní, že mi všechno umožnili.

Hana Kopečková o praxi v tělocviku
Vášnivá běžkyně a dlouholetá učitelka se ve škole věnuje žákům prvního stupně. Deník ji proto oslovil, aby odpověděla i na otázky týkající se debat kolem tělocviku.

Je teď na školách tělocviku dost?
Ne, dala bych hodinu navíc. Dětem, které pravidelně sportují, to vadit nebude. A pokud jde o zbývající, méně nadané bez vzorů v rodině? Pro ně by to bylo velmi prospěšné.

Ale jak se vám daří motivovat „outsidery“?
Chválit, chválit, chválit… I za malé pokroky a snahu. Najít na každém takovém dítěti nějaký klad a umístit ho do kolektivních her, aby nekazilo hru a bylo prospěšné. Najít mu správné místo, kde získá sebevědomí, chuť se hýbat, uvidí smysl a důležitost i pro ostatní.

Mají děti dobré vzory v současných sportovních hvězdách?
Pokud bereme za hvězdu Báru Špotákovou, Ester Ledeckou, Evu Samkovou a jim podobné, tak určitě. Trochu problém mám s fotbalisty. Pár mi jich už rukama prošlo a přiznám se, že už odmala je učí podvádět a hrát do jisté míry nefér.