Své zákazníky má kutnohorská firma po celém světě. Ve sbírkách je mají například členové japonské vlády nebo slavná německá muzea.

Vyrůstal jste v jedné domácnosti s modelářem a letcem. Zdá se, že geny udělaly své.

Ano, mám geny po tátovi a díky tomu jsem to měl vlastně jednoduché. Svůj první model jsem složil ve 12 letech, to plastikařina začínala. Nebyly žádné počítače a pro nás to bylo něco nového, nový druh zábavy. První stavebnice stály 12 korun a my tehdy lepili jako o život. Stejně tak mi přišlo samozřejmé, že se musím naučit létat. Piloťák na větroně jsem měl dřív, než papíry na fichtla.

close Výrobce leteckých modelů a majitel firmy HPH Jiří Hodan z Kutné Hory. info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Výrobce leteckých modelů a majitel firmy HPH Jiří Hodan z Kutné Hory.

Letadla v různých měřítkách se tedy stala vaším osudem?

Vystudoval jsem leteckou průmyslovku a vysokou školu obor stavba letadel. Pět let jsem dělal ve Svazarmu technika letadel. Ale já chtěl vždycky hrozně létat "Čmelákem" (Zlín Z-37, pozn. red.) a práškovat, no nakonec jsem asi dva roky práškoval s "Andulou" (Antonov An-2, pozn. red.). Byly to úžasné roky. Mě prostě bavila letadla po všech stránkách.

Kdy se ve vás poprvé probudil obchodní duch?

První modely jsem prodával jako študák, abych si vydělal na pivo a na benzín do motorky. Stavěl jsem pro kamarády větroně a prodával je po padesáti korunách. Tak třeba se to dá považovat za počátek všeho, protože po revoluci jsem si zašel pro živnostenský list a začal podnikat. První model naší firmy byl německý větroň Discus.

Dnes máte zákazníky po celém světě. Vzpomenete si ale na svůj úplně první zahraniční obchod?

To takhle trenér české plachtařské reprezentace a náš kamarád vzal na mistrovství světa naše Discuse a tam si jeden italský plachtař objednal modely větroňů pro sebe a svoje kamarády. A tak jsme na podzim roku 1991 vyrazili s bráchou starou Škodou 120 přes Alpy do Monzy jen s atlasem v ruce a namalovanou trasou, protože žádná navigace tehdy nebyla, s pěti modely větroňů v kufru. Do Monzy jsme dojeli jen proto, že jsme se pověsili za autobus číslo 130, který tam jel. To byl náš první zahraniční byznys, jestli to tak lze vůbec nazvat, ale byla to sranda.

Vaše modely jsou vypracované do nejmenšího detailu, jaký byl ten vůbec nejnáročnější?

Jeden zákazník z Japonska po mně chtěl, abych postavil model letadla A6M5 ZERO, které ovšem bude z poloviny jen kostra. Tak aby byly vidět veškeré souvislosti, tedy kde má nádrže, kanóny, řízení a tak dále. Poslal mi k tomu stoh knih. Musel jsem si letadlo nastudovat a všechny ty dílky vyrobit. Trvalo mi to půl roku, všechno jsem dělal ručně.

Dnes, v době počítačů, by mi to zabralo třetinu času. Asi nejdéle jsem pak dělal šestimotorový transportní letoun Messerschmitt 323 Gigant, který se průměrně staví třeba rok dva. Ale výroba se komplikovala a já na tom strávil pět let. Samozřejmě, že postupem let stoupaly nároky a požadavky zákazníků, kteří do modelů chtěli i ty nejmenší detaily - bomby, podvozky, kabiny, žebříčky, motory, prostě všechno.

Japonce vaše modely doslova uchvátily. Tak, že o nich dokonce vydali knihu.

V roce 1994 jsme začali vyrábět modely pro sběratele ve větším měřítku. A tehdy jsme potkali „našeho Japonce“, který na jedné výstavě klečel u vitrín s modely a byl z nich úplně unešený. Chápete? Japonec a klečel! Celé tři čtvrtiny sbírkových modelů jsme pak posílali do soukromých sbírek ministrů, předsedů vlády a jiných bohatých Japonců. Knihu nám vydali v roce 2003 privátním nákladem a jsou v ní vyfocení naši šťastní sběratelé, mezi kterými je mimochodem bývalý ministr financí. Dostal jsem jen jeden výtisk s věnováním, víc kusů mi dát nechtěli.

Vyrábíte modely jen pro soukromé sbírky nebo i pro muzea?

Také pro muzea. Pro muzeum v německém Peeneműnde jsme vyráběli na zakázku asi 20 modelů raket V1 a V2 - pověstné zázračné zbraně Adolfa Hitlera, které měly třetí říši pomoci vyhrát válku. Do muzea Messerschmitt v Manchingu jsme zase dodávali 40 modelů letadel a každý model byl jiný typ. To byla strašná spousta práce. Sedmnáct modelů jsme vyráběli pro Technické muzeum na Letné nebo pro vojenské muzeum, to byly dokonce lodě a tanky. Pak samozřejmě vyrábíme i pro firmy, buď jednodušší modely pro prezentaci nebo mnohametrové modely pro aerosalony, které se smontují na veletrhu a nahrazují skutečné letadlo.

close Výrobce leteckých modelů a majitel firmy HPH Jiří Hodan z Kutné Hory. info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Výrobce leteckých modelů a majitel firmy HPH Jiří Hodan z Kutné Hory.

Modelářství se věnujete třicet let. Jak moc se změnilo v průběhu času?

Řekněme, že ještě před 10 lety bylo modelářství skutečně řemeslo. Ale ani dnešní technologie není samospasitelná. Takzvaných klikačů je dost, jenže jim chybí souvislosti a v tom mám zase výhodu já. Když něco tisíckrát uděláte rukama, víte po čem jít. Jsem z generace, která zažila dobu bez počítačů, ale také jsem se musel naučit kreslit ve 2D i ve 3D tak, abych byl schopný rychle a jednoduše nakreslit 90 % součástek do modelu, protože bez toho by dnes už firma nemohla existovat.

To mi povězte, jak jste to dělal dříve?

No vzal jsem si pilník a piloval. Z kulatého dělal hranaté a z hranatého kulaté. Každou dírku jsem musel vyvrtat. Dnes uděláte klik, napíšete 100 krát díra, 100 krát nýt, počítač se nezadýchá a máte to tam.

Co teď plánujete dál?

V dubnu jdu do důchodu, říkal jsem si, že by bylo fajn věnovat se modelářství už jen pro radost. Ale v Praze se bude otvírat na Masarykově nádraží železniční muzeum. Tak třeba budeme vyrábět lokomotivy, ještě nikdy jsem je nedělal. Vlastně mám jednu rozpracovanou na zkoušku. Uvidíme, jak to dopadne, ale je to výzva a o tom to je. Modelaření je vlastně takové celoživotní postižení.