Dnes z této pekárny pět dní v týdnu vyjíždějí dvě pojízdné prodejny za svými zákazníky do Kolína, Kutné Hory, Čáslavi a Uhlířských Janovic. „Měli jsme jasný cíl a prostě si šli za ním. Je za tím ale obrovská dřina,“ říká Stanislav Matějka.

Kde vlastně vznikla ta myšlenka vybudovat rodinnou pekárnu?

Když jsem poznal ženu, neměl jsem nic, byl jsem v mínusu. Vždycky jsem chtěl být finančně nezávislý a ona přemýšlela stejně. Oba jsme chtěli něco vybudovat, mít něco svého, někým se stát.

Nejspíš bych čekala, že budete z oboru, vy ale nejste pekaři ani kuchaři.

Manželka je designérka, grafička a inženýrka, já jsem tak nějak všehochuť. Dělal jsem problémy, kraviny i maséra. O pečení jsem se pokoušel, ale popravdě mi mnohem líp šlo to žvanění s lidmi.

Žena od 12 let musela pomáhat mamince v domácnosti, protože přišla brzy o otce. Doma se ještě starali o prarodiče, takže se naučila vařit a to všechno kolem. Tím že je grafička a designérka se navíc stará o to, aby všechno i dobře vypadalo.

Pojízdné pekařství manželů Matějkových před Poliklinikou v Kutné HořePojízdné pekařství manželů Matějkových před Poliklinikou v Kutné Hoře.Zdroj: Deník/Jana Adamová

Jaké byly začátky vašeho podnikání? Protože pekárnu jako takovou jste zařídili o něco později.

Měli jsme třímetrový stánek a dvorního pekaře. Od pondělí do pátku jsme chodili do práce, o víkendech jezdili na trhy. Jenže po čase už pekař nebyl schopný naši poptávku pokrýt, hodně věcí jsme měnili a přidávali nový sortiment. Tak jsme si řekli, že si budeme péct sami. Pekli jsme doma v kuchyni, z baráku se stala taková malá pekárnička a do toho se nám narodilo druhé dítě. Pak jsme se museli přesunout do garáže a jít tak trochu cestou na černo, než jsme byli schopní se vypracovat až k vlastní pekárně. Koupili jsme starou hospodu v Nebovidech a zařídili si tam provozovnu. Dva a půl roku jsme čekali na stavební povolení. Teď už to bude pět let, co tam pečeme.

Ani vás tedy neminul covid a všechny ty vládní restrikce. Jak jste to zvládali?

Nejhorší pro nás bylo, že zakázali trhy a přejíždění mezi okresy. Fungujeme mezi Kolínskem a Kutnohorskem. To nás dostalo do dost svízelné situace. Všechno, co jsme měli našetřené, šlo na výplaty zaměstnanců, protože jinak by nám odešli. Oni uměli svoji práci a my na ně byli zvyklí.

Kdybychom věděli, jak dlouho to bude trvat, tak jsme dávno pekárnu zavřeli a možná jsme dnes byli vysmátí a ne servaní jako teď.

Konečně zase žijeme jako lidi…

Dokonce jste museli prodat i vlastní dům…

Ano. Dlužili jsme firmě peníze za nedokončené práce na pekárně a protože v té době už to bylo kvůli covidu v háji, neměli jsme na to. Prodali jsme náš rodinný dům v Opatovicích a tři roky bydleli v karavanu za pekárnou. Tam jsme měli naštěstí záchod i sprchu. Měli jsme prostě jasný cíl a šli jsme si za ním. Teď už konečně žijeme jako lidi, máme zase svůj dům.

Prezentujete se jako rodinné pekařství, které svou práci bere vážně. Co se za tím skrývá?

Tím, že prodáváme pečivo a zákusky domácí výroby, jdeme s kůží na trh. Když vám prodám něco špatného, už se ke mně nevrátíte, uděláte mi špatnou reklamu a já můžu jít na pracák.

Lidé, co už nás ochutnali, poznali nás, zjistili jací jsme, tak nás berou jako rodinu a součást svého života. To je velký závazek. Protože my bychom bez nich byli v čoudu a oni bez nás budou v diskontech jíst mražené chemické poživatiny. To není jídlo, to je placebo k zaplácnutí pupíku.

Pojízdné pekařství manželů Matějkových před Poliklinikou v Kutné HořePojízdné pekařství manželů Matějkových před Poliklinikou v Kutné Hoře.Zdroj: Deník/Jana Adamová

Nepoužíváte tedy žádné chemické přísady a dbáte na kvalitu surovin, jak stojí na vašem webu.

Pečeme housky zadělané mlékem a sádlem, které váží 85 gramů. Stojí 6 korun, což je dost při zemi. Spousta lidí si je ráda koupí. Nepoužíváme žádné směsi, žádnou chemii. Když už kupujeme náplně, vybíráme si lokální výrobce, koukáme na složení i na chuť. Dá se samozřejmě koupit levná nechutná věc, jen aby to vypadalo. Nebo to budeme dělat tak, aby se lidi vraceli a brali nás jako rodinu, tak jako my bereme je.

Kromě pekárny v Nebovidech máte ještě pojízdné prodejny. Jak to máte u vás zorganizované? Kdo co dělá?

Vstáváme s manželkou každé ráno ve 4 hodiny a v 10 večer takříkajíc padáme hubou do postele. Manželka peče a koordinuje výrobu v pekárně, kde má sedm zaměstnanců. Pak máme dvě pojízdné prodejny, jednou jezdím já. Třeba do Kutné Hory jezdím už rok pravidelně v úterý. Tteď nově ještě ve čtvrtek. Prodáváme také v Čáslavi a Uhlířských Janovicích, o víkendech jezdíme na trhy. Prostě a jednoduše: snažíme se dělat lidem radost.

Kostel svaté Anny v Nových Dvorech je už více než 10 let v péči stavařů a restaurátorů.
Barokní skvost u Kutné Hory by se mohl do dvou let otevřít veřejnosti