Byla to zcela změněná situace. Zatímco ještě den předtím jsme se domnívali, že vezeme pomoc lidem, kteří uklízejí po povodních, teď se zdálo, že živelní pohroma teprve začíná. „To je první humanitární pomoc, která je ještě před katastrofou!“ komentoval to trefně David Veselý.

Další nepříjemné překvapení přišlo ve chvíli, kdy jsme se blížili k Ostravě. „Silnice z Ostravy do Rychvaldu je kvůli velké vodě uzavřena,“ hlásil rozhlasový reportér. Začali jsme v mapách horečně hledat alternativní cestu.

První úleva přišla po průjezdu Ostravou. „Je vidět, že novináři všechno nafouknou,“ rýpl si do mě David Veselý. Ale měl pravdu. Silnice byla totiž sice zalita vodou, ale jen do výše několika centimetrů a auta tudy bez větších nesnází projížděla. I tak se ale jednalo o naše první setkání s povodňovou situací.

Za několik minut už jsme dorazili na „místo určení“, kterým byla hasičská zbrojnice rychvaldského sboru. Přivítal nás předseda Okresního sdružení hasičů Karviná Václav Helis.

„Naše spolupráce s kutnohorskými dobrovolnými hasiči vznikla na začátku tak, že Český červený kříž našeho okresu vyhlásil akci na humanitární pomoc. Přes váš ČČK se to dostalo na okresní sdružení hasičů,“ vysvětlil Václav Helis.

V devadesátém sedmém vytáhli špunt

Při dotazu na největší problémy poukázal na vodní tok, který tento týden skloňovala různá média. „Velkým problémem Karvinska je neregulovaný vodní tok Petrůvka, který jde z Třinecka směrem k nám a vlévá se do řeky Olše. Ten při každém větším dešti pravidelně vyplavuje osady,“ řekl.

Okres Karviná tíží nejen zvýšený stav vody, ale také další problémy, jako jsou třeba sesuvy půdy. Podle Helise prší asi víc než v památném roce 1997. „Máme podezření, že v devadesátém sedmém byl problém způsoben hlavně tím, že se neupouštěly přehrady na Odře. Pak, když zjistili, že té vody je moc, tak jakoby „vytáhli špunt“ a pustili k nám povodňovou vlnu,“ poznamenal hasič. Letos má prý dojem, že se veškerá dešťová oblaka soustředí nad Beskydy, o které se zastaví a všechna voda zde „spadne“.

„Myslel jsem, že jsou mrtví“

Nejhorší vzpomínky má Václav Helis ale přece jen na zmíněný devadesátý sedmý. Tehdy měl strach, že se mu utopila hasičská tatrovka i s celou posádkou.

„Celý den jsem se klukům nemohl dovolat a nikdo o nich nic nevěděl. Už jsem si opravdu myslel, že je to odneslo někam do Polska. Přijeli asi o šest hodin později, než bylo domluveno. S nějakým policistou prý ještě lidem rozváželi léky a další věci. A já už jsem si opravdu myslel, že jsou mrtví. Říkal jsem jim: ´Měli jste o sobě dát vědět!´ – ´Jak? Neměli jsme spojení…´. Nakonec dojeli s tatrovkou z Bohumína do Rychvaldu. Zacouvali s tím do garáže a ráno chtěli jet znovu, protože se vyjíždělo na další záchranné práce. Namohli nastartovat. Zjistili, že v nádrži nemají naftu, ale vodu. A všichni se divili, jak je možné, že ta tatrovka vůbec dojela,“ vyprávěl. Se smrtí se tedy v průběhu povodní před třinácti lety prý setkal třikrát.

Další dramatické chvíle zažila dcera Václava Helise. Pracovala na porodnickém oddělení v Bohumíně. Povodňová vlna přišla právě v okamžiku, kdy jí končila směna. „Nasedli do auta, a jakmile se rozjeli, přišla vlna. Těsně před ní ujeli. Když dojeli do bohumínského parku, museli auto nechat na místě, a dál šli po pás ve vodě. Do toho lilo. Lidé seděli na střechách rodinných domků a čekali, co s nimi bude,“ vyprávěl.

Dvakrát ztíženou situaci měla hasičská posádka v blízké osadě Petrovice - Závada. Před několika dny patřila totiž jejich zbrojnice k prvním zatopeným objektům.

„Začalo to v neděli před čtrnácti dny a končili jsme v sobotu večer. Následovali ještě nějaké dodělávky, ale akce trvala týden,“ vzpomínal starosta zdejšího sboru Milan Mencner.