Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Na povodně reagoval Úřad ČČK Praha 12. srpna vyhlášením humanitární sbírky, ale bohužel za dva dny byl již zaplaven, a tak si musely oblastní spolky organizovat pomoc samy. Řízení a rozvoz věcné humanitární sbírky bylo tedy pouze v naší kompetenci. Od 14. srpna jsem byla členem krizového štábu okresu a přes jeho zasedání byli starostové měst a obcí informováni o vyhlášení věcné humanitární sbírky pro postižené. Velmi úzká spolupráce byla navázána se záchranným praporem Kutná Hora, který nám uvolnil vojenskou Tatru 815 na převoz humanitární pomoci do postižených oblastí. Velmi dobrá spolupráce byla rovněž s okresním i regionálním tiskem a kabelovou televizi. Vstříc nám vyšli také profesionální hasiči. My jsme jim zajistili humanitární pomoc pro nasazené hasiče v Letech u Prahy a oni nám poskytli pomoc při nakládání tatrovky. Nemocnice Kutná Hora nám půjčila jednoho svého pracovníka na příjem a nakládku materiálu.

Kdo všechno nabízel pomocnou ruku?
Do věcné sbírky se zapojili jednotlivci, podnikatelé, starostové obcí a měst. Humanitární pomoc obsahovala trvanlivé potraviny, z nich největší část tvořila balená voda, dále prostředky osobní hygieny, prostředky na dezinfekci a úklid. Neobsahovala oblečení, mimo kojeneckého, které směřovalo do oblasti Litoměřicka. Dále jsme vybavily hračkami, společenskými hrami nebo knihami evakuační tábor pro děti. Ke konci humanitární sbírky, která trvala čtrnáct dnů, bylo nutné dodat do postižených oblastí i repelenty a Difuzily.

Do jakým lokalit se humanitární pomoc dostala?
Od 15. do 30. srpna jsme vypravili do postižených oblastí šest plných vojenských tatrovek naložených až po plachtu, dvě Avie, dvě dodávky a jeden osobní automobil. Poslední plnou dodávku jsme odvezli 9. září. Pomoc byla postupně směrována oblastním spolkům v Jindřichově Hradci (a pak do Třeboně), v Litoměřicích (sklad v Roudnici nad Labem), v Mělníku (dětský evakuační tábor v Uhříněvsi), v Ústí nad Labem (Neštěmice) a opět v Litoměřicích (Nové Kopisty, zde jsme byli jako první humanitární pomoc, neboť měli postavené pouze vojenské sklady, které zely prázdnotou) a v Mělníku (Obecní úřad Veltrusy). Věcná humanitární sbírka byla do zaplavených míst dopravována přes příslušné oblastní spolky ČČK, aby nedocházelo k prodlevě.

Jak se potřebný materiál rozděloval mezi povodněmi postižené občany, aby nedošlo k nějakému zneužití?
Každé auto bylo doprovázeno pracovníkem oblastního spolku, členem Mládeže ČČK nebo dobrovolníkem ČČK. Doprovod byl vybaven předávacím protokolem, který obsahoval, kam je humanitární pomoc směrována, co obsahuje, kdo předává a kdo přebírá. Takto předanou sbírku, pak rozděloval postiženým občanům příslušný oblastní spolek.

Jak byste charakterizovala tehdejší atmosféru mezi lidmi?
Atmosféra byla hektická, dvaaosmdesát telefonátů z pevné linky v průběhu jednoho dne, a to nepočítám hovory z mobilů. Metráky materiálu v rukou pracovníků oblastního spolku ČČK i dobrovolníků. Nevěděli jsme, kdy se vrátíme domů. Atmosféra byla nejen hektická, ale i dojemná. Například osmdesátiletá paní přinesla jedno mýdlo a jeden toaletní papír s omluvou, že na více nemá peníze. Zaregistrovali jsme i solidaritu k pracovníkům, kteří organizovali sbírku. Pekárna Beneš dodala dvě stě kusů baleného chleba pro občany zaplaveného Ústí nad Labem a dva chleby věnovala i nám. V neposlední řadě bylo pro doprovody humanitární pomoci i psychicky náročné a zdrcující vidět třeba zaplavené Kopisty. Po celou dobu, kdy se konala věcná humanitární sbírka, jsme se nesetkali s někým, kdo by chtěl na lidském neštěstí vydělat.

Povodně zasáhli kutnohorský region rovněž na jaře roku 2006. Pořádali jste humanitární sbírku i tehdy a s jakým výsledkem?
Věcnou humanitární sbírku jsme vyhlásili i na jaře loňského roku, protože pomoc potřebovali lidé v Kácově, v Samopších či ve Zruči nad Sázavou. Kam se však vytratila lidská solidarita? Pouze dva dezinfekční prostředky a dva úklidové hadry byl celkový přínos z této sbírky. Patří ještě slovo solidarita do našeho slovníku? Určitě by se neměla vytratit. Lhostejnost se nevyplácí nikomu. Ale potěšující zjištění nakonec. Ti, kteří sami na povodních pomáhají, a to vojáci ze záchranného útvaru v Kutné Hoře, provedli mezi sebou dobrovolnou sbírku a na Fond humanity byly odeslány peníze.

Co byste řekla závěrem?
Na závěr mi dovolte, abych citovala část dopisu, který byl přiložen k jedné sbírce: „Moc vám držíme palce, abyste těžké chvíle překonali, aby se vaše domy co nejdříve vrátily do původního stavu, aby váš spánek neměl strach z deště.“