Předpovědi testuji na vlastní kůži, říká legendární rosnička Alena Zárybnická

Na půjčení obytňáku má přátele

Obytňák si půjčujete, nebo máte svůj?
Půjčuju si ho. Vzhledem k tomu, že jsem šestadvacet let zaměstnancem veřejnoprávního média, ušetřit na obytné auto by pro mě nebyla zrovna hračka. Naštěstí mám přátele, kteří se půjčováním obytných aut a karavanů zabývají. A docela si užívám, že máme auto pokaždé jiné a můžeme si vyzkoušet různé typy. A kdyby jednou došlo na nákup vlastního auta, budu aspoň přesně vědět, co chci.

Alena Zárybnická v Show Jana Krause:

V jaké sestavě cestujete?
Na konci září pravidelně jezdíme s kamarádkami – na cestu čtyř stejně potrefených holek. Pokud nás ovšem můžu takhle nazývat… Většina z nás jsou holky přes padesát, jen jedna nám věkový průměr trochu kazí.

Jste vždycky stejná parta?
Víceméně ano. Už jsme za ta léta sehrané, každá ví, o co se má postarat. Já třeba neřeším, co máme v lednici, kolegyně zase nemusejí řešit volant. Takhle to máme rozdělené.

Když dělba práce dává klid

Takže vy jste vrchní řidička?
Já jsem ten chlap, co říká, že už chce mít na stole teplou večeři. (smích) Dělba práce nám každopádně dává klid a svobodu rozhodování, co dalšího podnikneme.

Kde všude už jste takhle byly?
Za posledních zhruba patnáct let jsme projely Alpy a i na základě těchto cest jsem dala do kupy dvě knížky s názvem Alpami na kole. Popisuju tam cesty, ale třeba i možnosti parkování. A hlavně tipy, kam si vyjet na kolo, aby to i nesportovcům, jako jsem já, udělalo radost. Aby si užili nějaké výhledy a krásy hor.

play_fill

Počasí si nikdo nemůže vykládat, jak chce. Ministerstvo navrhuje pokuty

Česko Exkluzivně

Když si můžete vybrat, jedete přenocovat radši do kempu, nebo do divočiny?
Jednoznačně do divočiny. Nechce se nám tísnit v kempu s dalšími lidmi, když můžeme být samy a užít si svobodu, kterou obytné auto nabízí. Snažíme se místa hledat tak, abychom nikomu nepřekážely, a samozřejmě dodržujeme pravidla. Jako návštěva v dané zemi se chceme chovat slušně, je to fér k lidem, co tu žijí. Platí to nejen o kempování. Třeba Bohinjské jezero se teoreticky dá objet na kole celé dokola, ale v jedné skalnaté části je jízda zakázaná. Tato pravidla respektujeme.

Nemá smysl jezdit do deště

Na tohle se prostě musím zeptat – jak moc plánujete dovolenou podle počasí?
Úplně. Když mám pevně daný termín, podle počasí se vybírá lokalita. Není možné mít dopředu stanoveno oboje – buď máte termín, nebo máte lokalitu a čekáte na vhodné počasí. Já si dovolenou musím plánovat dlouho dopředu, aby místo mě někdo sloužil a vysílal, na poslední chvíli tedy vybírám místo, což přesně naštěstí cestování obytkou umožňuje. A lokalita se vybírá právě podle toho, kde je počasí příznivé. Nemá přece smysl jezdit do deště.

Když takhle plánujete třeba týden dopředu, jaká je pravděpodobnost, že předpověď vyjde?
Někdy větší, někdy menší. Třeba když máte stabilní tlakové útvary, které se pohybují jen málo a předvídatelným způsobem, je to dobré. Ale jsou týdny a dny, kdy není předpověď jistá ani na čtyřiadvacet hodin dopředu. Třeba teď víme, že tlaková výše bude ovlivňovat počasí v celé, nebo minimálně ve střední a jižní Evropě. Máme docela slušnou šanci, že bude celý týden pěkně. I na ten poslední, sedmý den může být pravděpodobnost předpovědi klidně osmdesát devadesát procent.

Úspěšnost předpovědi závisí na rozložení tlakových útvarů

Takhle jednoduché to ale vždycky není, ne?
Byly roky, kdy jsme musely měnit plán každý den, protože počasí nad Evropou nebylo stabilní ani trochu. Obecně platí, že čím vzdálenější dobu předpovídám, tím menší pravděpodobnost úspěšné předpovědi mám. Ale není to tak pokaždé. Když třeba přichází studená zvlněná fronta nebo je někde výšková tlaková níže, může být předpověď na druhý den komplikovanější než třeba na třetí až pátý den, kdy celkem s jistotou vím, že bude tlaková výše a tím pádem sluníčko. Úspěšnost předpovědi tedy závisí hlavně na tom, jak jsou rozložené tlakové útvary a jak stabilní zůstanou.

close info Zdroj: se svolením Aleny Zárybnické zoom_in Alena Zárybnická má radši zimu než léto a mám radši hory než roviny

Má člověk šanci odhadnout bez přístrojů a počítačů, jestli bude druhý den hezky?
Zkušenost vyplývající z pohledu na oblohu je hodně důležitá. Když budu pozorovat oblohu na jednom místě dost dlouho a pravidelně, můžu dospět ke zkušenosti, která bude mít statistický význam a opodstatnění v odhadování toho, co nastane. Když se budu dívat jen do aplikací a výpočtů, budu navíc ochuzená o tu nádheru. Ne nadarmo se říká, že v oblacích je polovina krásy světa. Vymetená obloha je jednobarevný obrázek, ale pestrost oblačnosti dodá prostoru trojrozměrnost.

Neřekli byste do ní, že umí létat na větroních

Koukání do nebe je tedy běžnou součástí práce meteorologa?
Já mám trochu výhodu v tom, že jsem skoro pětadvacet let lítala na větroních. Začala jsem v patnácti. A dívat se na oblohu mě bavilo. Je to přece kouzlo, že 300kilogramový větroň umí najít stoupavý proud a uletět třeba i po Česku vzdálenost přes 500 km. Přes poznání toho, jak to ve vzduchu funguje, jsem se prokousala k zájmu o meteorologii a opravdovému studiu. Tohle propojení mi zůstává dodneška – i na horách se snažím brát v úvahu to, co vidím na obloze. Když třeba přednáším pro Horskou službu, snažím se ukazovat souvislosti na situacích, které ti lidé zažili. Mnohem lépe tak můžou pochopit principy počasí.

play_fill

Tornádo bylo zlomem. Lidé se o počasí zajímají více, všímá si lovec bouřek

Regiony

Existují jednoznačné známky toho, že se počasí pokazí?
Napřed si musíme definovat, co to znamená pokazí. Bojím se a vlastně to ani není fér, aby počasí mělo přívlastky typu hezké nebo ošklivé. Co je pro jednoho dobré, může být pro druhého špatné. Když bude dlouho sucho, hezké počasí neznamená slunce, ale naopak déšť.

Nejoblíbenější počasí? To, které vyjde

Řekněme tedy, že ošklivé počasí znamená déšť nebo bouřku.
Že by se ten den mohly vyskytnout bouřky, můžeme poznat třeba podle toho, že kupovitá oblačnost – takové ty květáčky s rovnou základnou – vznikne brzy ráno a mraky narostou hodně do výšky, jsou vyšší než širší. To znamená, že chybí vrstva, která by zabránila rozvoji horní hranice oblačnosti někam hodně hodně vysoko, a že se může vytvořit mrak, který přinese bouřkovou aktivitu. Že bouřka přichází k vám a s největší pravděpodobností vás zasáhne, poznáte tak, že nejdřív fouká od bouřky směrem k vám a pak se vítr najednou prudce otočí o sto osmdesát stupňů – bouřka začne jakoby nasávat vzduch, fouká tedy od vás k bouřce. V tu chvíli je velmi pravděpodobné, že bouřka projde místem, ze kterého ji sledujete.

Dokážete říct, jaké počasí máte nejradši?
To, které mi vyjde podle předpovědi. S předpovědí počasí je to v médiích někdy ošemetné. Musíme třeba lidem říct, že se blíží něco nebezpečného, a zároveň nevyvolat paniku. Nesmíme ale ani uměle uklidňovat, viz třeba primátor Prahy, který při povodních říkal klidně jezděte metrem, a to už bylo zaplavené. Nejcennější pro mě tedy je, když vyjde komplikovaná předpověď, která ovlivňuje rozhodování lidí i jejich pocity. To mám pak radost, že jsme lidem aspoň trochu pomohli, když už nemůžeme poručit větru dešti.

Vyškrábat se na nějaký kopec. To je ono

Osobně je vám bližší teplo, nebo chládek?
Mám radši zimu než léto a mám radši hory než roviny. Nejlepší počasí pro mě je, když si můžu užít skialpovou vycházku doma v Krkonoších, projít se v horách, vyškrábat se na nějaký kopec, nebo se od některého ze zkušenějších kamarádů nechat vytáhnout na druhém konci špagátu na nějaký vrcholek. Když pak za odměnu dostanu nějaké hezké výhledy, mám obrovskou radost a vždycky svatému Petrovi poděkuju, že mi tu radost dopřál a že předpověď vyšla. Je to jeho zásluha.

close info Zdroj: se svolením Aleny Zárybnické zoom_in Na konci září pravidelně jezdí s kamarádkami na cestu čtyř stejně potrefených holek.

Dokážete ze své více než pětadvacetileté zkušenosti zhodnotit, jestli se klima skutečně mění?
Jasně že se mění. Cítíme to všichni, když si uvědomíme, kolik tropických dnů jsme zažívali v dětství, a kolik teď. Svůj první kurz letecké meteorologie jsem absolvovala asi v roce 1984. Nemám dobrou paměť, neumím z hlavy klimatické normály, ale už jsem toho hodně zažila a některé „příběhy“ jsou tak silné, že si je prostě zapamatuju i já. Horká léta, zimy bez sněhu, krátká přechodová období…

Bez našeho vlivu by planeta vypadala jinak

Pomalu to začínáme vnímat jako normu…
To, co nazýváme normálem, se plíživě mění. Podívejte se třeba na jarní zmrzlé muže. Jsou v polovině května a rizikoví byli pro přírodu proto, že právě začátkem května začínala kvést. Ve stavu rozpuku jí mrazíky mohly ublížit. Ale teď je v polovině května příroda mnohem dál a zmrzlí muži jí už tolik neublíží. Mnohem rizikovější jsou mrazy, které přicházejí v polovině dubna.

Přinese teplý podzim mrazivou zimu, nebo Vánoce na blátě? Napoví šípky i krtci

Věda

Máte nějaký názor na příčiny těchto změn? Můžou za ně lidi, nebo by se klima měnilo i bez nás?
Měnilo by se tak jako tak. I před průmyslovou revolucí probíhaly změny klimatu. Je však otázka, jak moc je svou činností akcelerujeme. Bez našeho vlivu by planeta vypadala jinak, ale nemůžeme říct, že by k výkyvům nedocházelo i bez našeho přičinění. Možná jen ne tak rychle. To už je otázka pro klimatology. Osobně si ráda poslechnu názory lidí, kteří pracují třeba v Mezivládním panelu pro změnu klimatu a kteří jsou v kontaktu s děním ve světové klimatologii.

Chce psát a dělat rozhlas

Pojďme zpátky k létání na větroních, které vás přivedlo k meteorologii. Stále se mu věnujete?
Před patnácti lety jsem se odstěhovala na hory, a jak se mi změnil rytmus, létání šlo stranou. Oprávnění pro provoz bezmotorových letadel mám momentálně propadlé a je otázka, jestli se k létání na stará kolena někdy vrátím. Samozřejmě bych moc ráda, ale uvidíme, co okolnosti dovolí. Jestli se najde prostor, nebo jestli budu vymýšlet nějaké další věci, které chci dělat –  třeba psaní nebo rozhlas.

I naprostý laik si dokáže domyslet, že létání je hodně náročný koníček.
A o to právě jde. Nevím, jestli budu ochotná mu věnovat tolik času i ve věku, kdy už člověk víc počítá, protože si uvědomuje konečnost života. Létání miluju, pořád mám na krku přívěsek větroně, který jsem kdysi dostala. Ale jde o sport, který se nedá provozovat, jen když se vám zrovna chce. Není to jako jít si jednou za čas zaběhat. Máte zodpovědnost sami za sebe, ale i za partu lidí na letišti, díky kterým se dostanete do vzduchu a musíte jindy zase jim pomoci, aby se mohli svézt. Lítání podřizujete všechen volný čas. Je to životní styl.

Už se dívala i z vrcholu Grossglockneru

Vy si ale plachtění vynahrazujete jinými sporty. Provozujete skialpinismus, jezdíte na kole… co tam máte dál?
Už jen chození po kopcích a trochu lezení. Nejsem žádný super lezec, ale když jsem měla možnost se rozhlédnout třeba z vrcholu Grossglockneru nebo Ortleru, udělalo mi to velkou radost. Všechny ty sporty, které zmiňujete – je to pro mě radost. Nejde o soutěžení nebo rychlost, jde o to se kochat, chvilku si sednout, rozhlédnout se a zase jít dál. Túry i vycházky si vybírám tak, abych je v pohodě a s radostí zvládla.

Někde jste řekla, že výkonnostně patříte do spodní třetiny populace. Vzhledem k výčtu vašich aktivit se tomu těžko věří…
U mě je to všechno hlavně touha být venku a v přírodě. Ono i to létání je příroda – využíváte to, co vám dává atmosféra. Vlastně jsem si teď díky vám uvědomila, že všechny moje aktivity mají vždycky nějakou souvislost s počasím. Všechno je to hezky provázané. Člověk si venku na vlastní kůži ověří, jestli předpověď vyšla. (smích)

Počasí baví Alenu Zárybnickou pořád. A moc

Baví vás počasí i po tolika letech?
Pořád a moc. Je to nesmírně pestré téma, které vám nedovolí pracovat ve stereotypu. Počasí si pořád píše vlastní scénáře a my meteorologové je jen dohráváme, aby byly srozumitelné.

A neleze vám na nervy, že se vás pořád všichni ptají, jak bude?
To je přece normální. Když mám kamaráda lékaře, taky se ho ptám, co to znamená, když mě tady dloube a tady píchá. Každá profese má svoje. Když se lidé ptají, je slušné odpovědět – a to i v případě, že zrovna nevím.

Tornádům svědčí rovinatá krajina, ale objeví se i v kopcích, říká meteorolog

Česko

Teď ale víte, že máte před sebou týden krásného počasí. Kam zamíříte dál?
Máme několik variant. Slíbila jsme holkám, že letos to bude víc o vodě, takže pojedeme ke Středozemnímu moři, nejspíš na Istrii. Ale hory si cestou zpátky taky nenecháme ujít. Chceme do východních Alp, protože jsme v minulých letech většinou mířily na západ. Jsou tam hezká panoramata a zároveň rovné cesty, takže nemusíme moc do kopce. Cestu vybírám tak, abychom toho viděly co nejvíc a nadřely se u toho co nejmíň.