Jste autorkou námětu a spoluautorkou scénáře ke komedii Ženská pomsta, která měla premiéru 10. září. Pochází ten námět z vaší praxe psycholožky?
Vzhledem k tomu, že se ve své poradně často setkávám s problémem nevěry, prvotní nápad možná vznikl právě z mé bezmoci a chuti pomstít se za své klientky všem nevěrným mužům. Chtěli jsme však natočit komedii, podívat se na problém nevěry z humorného nadhledu a možná trochu rozesmát opuštěné ženy a ukázat jim, že odchodem manžela se svět nepřestane točit.

Podle hereckého obsazení filmu bych hádal, že na place muselo být veselo. Nemohu nepoložit okřídlenou otázku: Máte nějakou veselou historku z natáčení?
Na place bylo veselo, ale důležitější je, aby se bavili hlavně diváci v kině. Bylo mi ctí pracovat se skvělými hereckými kolegy, jsem moc ráda, že se jim scénář líbil a každý z nich pracoval dál na své postavě i na place, všichni jsme si natáčení užívali.

Mezi mužem a ženou občas nastanou situace, kdy přijde na řadu nějaká pomsta nebo odplata, byť třeba drobná. Oplácela jste také někdy?
Já věřím na karmu, která je ozvěnou našeho života. Co zasejete, to sklidíte. Vše se vám vrátí. V našem filmu jeho hrdinky karmě jen trochu pomohly…

Tématem filmu je mužská krize středního věku. Jaký je váš názor na toto období v životě muže, kdy si obvykle pánové hledají mladé milenky?
Nevěrní jsou muži i ženy. Mužská nevěra má však svá specifika. Ženy hledají v mimomanželském vztahu to, co jim v manželství chybí. Lásku, porozumění, pochopení. Muži dokážou podvádět, i když je doma vše v pořádku. Touží po něčem novém. Hledají nejen vzrušení, ale hlavně obdiv. Opouštějí své ženy pro mladší milenky. Bohužel často v době, kdy děti odcházejí z domu, odchází i manžel. A ženě se zhroutí svět. Do poradny pak přichází s pocitem, že je stará, nepotřebná, s malou šancí najít si partnera.

Myslíte, že ženy odpouštějí nevěru snáze než muži?
Naše společnost je bohužel nastavena tak, že mužská nevěra je normální věc. Mít milenku patří k běžnému standardu úspěšného muže. Žena by měla odpouštět a tolerovat. Muž se hůře vyrovnává s pocitem, že mu někdo jiný sáhl na to, co patří jen jemu, na jeho „majetek“. Nevěra a ztráta důvěry však bolí všechny citlivé lidi, bez ohledu na pohlaví. Odpuštění znamená dlouhou cestu, může trvat roky, někdy nemusí přijít vůbec.

Jak to bylo s vámi a Dušanem Rapošem? Neměl také krizi středního věku v době, kdy jste se seznámili?
Když jsme se seznámili, bylo mu 32 let. Vy jste měl v tomto věku krizi středního věku?

Dovedu si představit, že o krásnou modrookou blondýnu se muži prali. Čím získal vaše srdce právě on?
Láska se neptá proč…

Scénář k Ženské pomstě jste psali spolu s manželem. Prozradíte, jaká je vaše tvůrčí metoda?
Při práci jsme se poznali a společná práce nás baví dodnes. Psali jsme spolu divadelní monodrama Maria, napsala jsem texty árií k jeho opeře Petr a Lucie, spolupracovali jsme spolu na mnohých scénářích. Vzájemně se inspirujeme, smějeme se, ale jsou i chvíle, kdy máme chuť se zavraždit. Mnoho párů provozuje adrenalinové sporty, my spolu píšeme.

V roce 2014 vám vyšla novela Růžové moře. Jaké jste na ni měla ohlasy?
Když jsem novelu psala, netušila jsem, že by ji mohli někdy číst i jiní lidé. Pod oblohou plnou hvězd v Toskánsku se příběh psal sám. Vydat ho znamenalo podělit se se svými nejniternějšími pocity s ostatními. Lidé, kteří cítí podobně jako já, ho přijali a prožili tak ty chvíle znovu se mnou.

Chystáte nějakou další knížku?
Až přijde ten správný čas, opět se napíše sama.

Mám vás spojenou hlavně s filmem Jak básníkům chutná život. U vašeho jména se občas na internetu objeví slovo básnířka. Píšete básně?
Kdysi jsem psala básně. Hlavně o lásce, smyslu života. Byly deníkem toho, co jsem právě prožívala, o čem přemýšlela, o čem snila.

Máte nějakého oblíbeného básníka – kromě Štěpána Šafránka?
Chalíla Džibrána (původem libanonský, křesťanský malíř, básník a spisovatel, který strávil většinu života v USA – pozn. red.).

Proč se vlastně herečka na vrcholu popularity rozhodne vystudovat ještě psychologii?
Člověk je jako měsíc. Když neroste, ubývá.

Při práci využíváte i hypnózu. V jakých případech je účinná?
Hypnóza je podpůrná metoda psychoterapie a může se využívat nejen na řešení jakéhokoli problému, ale také motivovat a zlepšovat psychické, mentální i fyzické procesy v těle. Pracuje s nevědomím, otevírá lidem svět bez hranic a limitů, kde je vše možné. Mohou uvěřit, že oni sami jsou schopni změny k lepšímu.

Jakým způsobem navozujete hypnotický spánek?
Je mnoho možností, jak se dostat do hypnózy. Záleží na situaci, konkrétním člověku a jeho potřebám. Má své zákonitosti, ale může být také velmi kreativní, plná fantazie. Lidé často mají obavy, že se jim někdo cizí bude vrtat v hlavě a sugerovat jim něco, z čeho mají strach. To není možné. Nemohu dát nikdy nikomu žádnou sugesci, kterou by v běžném životě nepřijal. Klient není v mé moci, naopak, on sám se ponoří do hypnózy a já ho jen na jeho cestě provázím.

Pracovala jste i s drogově závislými. To asi nebyla veselá práce…
Pracovala jsem jako terapeutka v bohnické léčebně pod vedením tehdejšího primáře Václava Dvořáka a Karla Nešpora. Oba byli úžasní profesionálové, ale i velké osobnosti se smyslem pro humor. Jsem jim nesmírně vděčná za vše, co mě naučili. Práce se závislými je těžká, ale zažila jsem tam i spoustu legrace.

Kdo tvoří vaši klientelu dnes a jaké máte výsledky?
Mám v Havířově svou psychologickou poradnu a přicházejí ke mně lidé, kteří se ocitli na křižovatce života a nevědí, zda vůbec a kam vede jejich cesta. Čím dál více lidí si naštěstí uvědomuje, že není žádná ostuda jít k odborníkovi, slyšet jiný názor, promluvit si na neutrální půdě s nezaujatým člověkem. A pak něco ve svém životě změnit. Klienti jsou velmi různorodí, věnuji se individuálnímu, párovému i rodinnému poradenství. Pozitivní zpětná vazba mi dává sílu a radost jít každý den do práce.

Váš manžel pochází ze Slovenska, vy z Havířova. Je to dobré místo pro život?
Nezáleží na místě, ale na lidech, které máte kolem sebe. A já mám kolem sebe spoustu skvělých lidí.

Vychováváte dvě dcery, Taru a Ritu. Bude z některé z nich herečka?
I když mají obě talent, jejich cesty se budou asi ubírat jiným směrem. A já je budu vždy podporovat ve všem, pro co se rozhodnou.

Jak se vás osobně dotkla pandemie koronaviru?
Má poradna byla zavřená, ale byla jsem se svými klienty v kontaktu přes skype, telefon nebo mail.

Kde jste letos trávila dovolenou?
U moře. Jsem Ryba, bez něho nemohu žít.

Na co se momentálně těšíte?
Těším se každý den. Každý den se může stát zázrak. Maličkost ve všednosti, která dává mému životu smysl.

Eva Vejmělková

Narodila se 4. března 1969 v Karviné. Poprvé se na filmovém plátně objevila už jako studentka ostravské konzervatoře. Popularitu ji přinesly zejména filmové série Fontána pro Zuzanu a Básnici, ale také televizní seriál Chlapci a chlapi. Jako divadelní herečku ji diváci mohli vidět v monodramatu Marie, na kterém se podílela i jako spoluautorka. Napsala libreto a texty árií k operně-baletnímu dramatu Pietro e Lucia.

Vydavatelství Slovart Praha jí vydalo úspěšný knižní debut, novelu Růžové moře. Kromě hraní a psaní vystudovala psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. S manželem Dušanem Rapošem vychovává dvě dcery, Taru a Ritu. V současné době se věnuje hlavně psychoterapii.