Je poledne a já se chystám na svou první lekci Moderní sebeobrany. Nejsem úplně v kondici, tak jsem plná otázek, co mě na kurzu asi čeká. Přemýšlím, jestli to opravdu zvládnu. Na druhou stranu to je přesně ten důvod, proč na kurz vlastně jdu.

Jasmína Houdek, která o sobě mluví jako o „pančelce“ Moderní sebeobrany, totiž tvrdí, že ubránit se agresorovi může žena (i muž) každého věku, typu postavy i kondice. Cestou si představuji, jak tam se mnou bude lektorka házet o zem, následně já s ní a nakonec odejdu silnější než kdy dříve. Moje představy se však ukázaly jako naprosto mylné, byť mnohem silnější a sebevědomější opravdu odcházím.

Cesta na kurz Moderní sebeobrany

Blížím se k místu, na kterém se budu následující dvě hodiny učit, jak se vypořádat i s tím nejdotěrnějším člověkem či dokonce agresorem. Před domem nás čeká celkem pět žen. Každá jsme jiná; jedna vyšší, druhá nižší, jedna svalnatá, druhá tenoučká. Všechny napjatě čekáme, co bude dál. Dveře nám otevírá drobná krátkovlasá žena s brýlemi, ze které vyzařuje sebevědomí. Představuje se nám jako Justyna a zve nás dás.

Jdeme chladným průchodem velkého starého domu, projdeme na dvorek a vzápětí znovu vcházíme do budovy. „Tady si odložte, dojděte si na záchod a přijďte vedle do místnosti,“ vítají nás Justyna Janowská a Lenka Belháčová, které nás budou kurzem Moderní sebeobrany provázet.

S ostatními ženami se přezujeme a vcházíme do tréninkové místnosti. Kolem sebe vidím různé cvičební pomůcky včetně silikonové hlavy agresora a postavy muže, na které si nejspíš budeme trénovat obranné chvaty. Na zemi leží malé kulaté podsedáky.

„Ahoj holky, posaďte se u nás,“ vítá nás instruktorka Lenka Belháčová. Následně se ptá, zda je pro nás přijatelné, abychom si mezi sebou všechny tykaly. Samozřejmě souhlasíme.

„Chci vám ale říct, že je všechno dobrovolné. Kdyby pro vás něco bylo problém, protože máte třeba špatnou zkušenost a je to pro vás těžké, tak si klidně sedněte. Nemusíte vůbec nic říkat, ani vysvětlovat,“ ujišťuje nás Lenka Belháčová, která sama v životě zažila násilí od blízké osoby.


Nahrává se anketa ...

Dále nás poprosí, abychom se představily a řekly pár slov o tom, proč tu jsme a co od kurzu očekáváme. Instruktorky začínají, následně se představujeme i my ostatní. Většina z nás říká, že se za sebe neumíme postavit v nepříjemných situacích nebo se bojíme samy ve večerních hodinách venku. Padají však i mnohem nepříjemnější životní zkušenosti.

Kdo je agresor a jak ho poznat?

Po vzájemném představení následuje trocha teorie. Instruktorky nám nastiňují, že k sebeobraně nemusíme mít skvělou fyzičku, protože většině útoků je možné předejít. A to prakticky kdykoliv před tím, než na nás agresor sáhne. Je však důležité vědět, jak takového agresora vůbec rozpoznat i kdy a jak ho od sebe odehnat.

Následuje brainstorming, během něhož se všechny snažíme přijít na to, jak si agresor vybírá svůj cíl. Postupně docházíme k tomu, co tvrdí i zakladatelka Moderní sebeobrany Jasmína Houdek. „Oblečení a make-up s tím opravdu nemají vůbec nic společného. Lidé, kteří někomu chtějí něco udělat, vyhledávají vhodnou příležitost a někoho, kdo se nebude bránit. Za útoky a znásilnění může jedině násilník, nikdy oběť,“ je přesvědčená Jasmína Houdek.

„Jsou věci, které změnit nemůžeme; například věk, tělesnou konstituci nebo třeba přítomnost dítěte či zavazadla. Pak jsou ale věci, které změnit můžeme. A těmi jsou náš (ne)sebevědomý postoj a pozornost; typicky věnovaná mobilnímu telefonu,“ hovoří o výběru oběti instruktorka Lenka Belháčová.

Klade nám na srdce, že předstíraný telefonní hovor je jeden z nejhorších způsobů, jak se snažit agresora odradit. V tu chvíli totiž nepůsobíme tak, že jsme plně přítomné. Z našeho chování je vidět, že pozornost soustředíme jiným směrem. Naopak sebevědomý postoj a plná pozornost jsou dvě základní věci, které od nás agresora mohou pomoci odehnat.

„Základní zbraně máme vždy u sebe a jsou zdarma. Musíme se jen naučit pracovat se svým tělem a být více pozorné,“ připomíná instruktorka Justyna Janowská.

„Nespoléhejte na to, že vás telefonát zachrání. Ani když už stojíte před barákem. To může trvat minuty. Navíc útočník vás nenechá požádat o pomoc. A tu vy potřebujete teď hned. Proto spoléhejte na sebe, ne na telefon,“ dodává Lenka Belháčová. Připravuje nás na to, že určité scénky si budeme moci za pár okamžiků vyzkoušet.

Buďme na sebe hnusné

„Abychom se dokázaly do setkání s agresorem správně vžít, musíme na sebe být v následujících dvou hodinách navzájem trochu hnusné,“ sděluje nám Lenka Belháčová. „Když ve scénce řeknete ženě vedle vás, že je hnusná, nebo ji nazvete krávou, neznamená to, že si o ní tohle doopravdy myslíte. Lépe se ale přiblížíte realitě náročné situace, což je žádoucí,“ dodává.

Následuje přestávka. Po ní si už všechny stoupáme do kolečka a připravujeme se na sehrané útoky. Ve vzduchu je cítit narůstající adrenalin, ale i trocha studu a nejistoty.

„Nečum na mě brejlatá krávo“

Rozdělujeme se do dvojic a dostáváme zadání, jakým způsobem máme souboj trénovat. Instruktorky nám vždy scénku nejprve sehrají, a to s takovou autentičností, že si nejsme jisté, zda se do sebe každou chvílí skutečně nepustí.

„Nečum na mě ty brejlatá krávo. Co jako jsi; holka, nebo kluk? Co si o sobě myslíš? Na co si hraješ,“ začíná Lenka Belháčová slovně útočit na svou kolegyni a kroužit kolem ní. Justyna Janowská ukazuje, co se od nás bude následně požadovat. Nejenže Lence čelí silným hlasem se slovy „Nechte mě!“, ale také používá obranný postoj, který je základem Moderní sebeobrany. Vybrané slovní spojení, takzvanou nouzovou větu, neustále opakuje.

O důležitosti nouzové věty hovoří i sama Jasmína Houdek: „Použijte váš hlas jako zbraň. Musíte to říct přísně a důrazně. Ta věta musí být jednoduchá, aby byla snadno zapamatovatelná a vybavili jste si ji v moment, kdy ji budete potřebovat.“ Může znít třeba takto: „Nechte mě!“, „To se mi nelíbí!“ nebo úderné, ale jasné a stručné „Ne!“.

Instruktorky ještě dodávají, že je důležité agresorovi vždy vykat. V případě tykání totiž dochází nejen k vyostření situace, ale přihlížející navíc mohou nabýt mylného dojmu, že se útočník a napadená znají. Do jejich hádky se pak nechtějí zaplétat.

Obranný postoj a silný hlas

Následně nám instruktorky ukazují, jak se dostat do obranného postoje. Vysvětlují, že se do něj máme postavit už ve chvíli, kdy se nám člověk nezdá a začne se k nám přibližovat. Pokud však lze ze situace odejít, je samozřejmě nejlepší se předem vzdálit a přímému kontaktu se úplně vyhnout. Postoj následně Justyna Janowská popisuje na Lence Belháčové.

„Když se koukám na Lenku zespoda, má nohy zhruba na šířku ramen. Jedna noha je vepředu; u praváků levá, u leváků pravá. Špičky směřují dopředu, plosky jsou celé na zemi. Chceme, aby byl postoj co nejvíce stabilní. Kolena jsou mírně pokrčená. Boky směřují k agresorovi a ruce máme o trochu níž než oči před sebou. Jedna ruka je více natažená (u praváků levá), druhá pokrčená blíže u těla. Dlaně jsou otevřené,“ vysvětluje Justyna.

close Když žena vycítí nebezpečí, měla by co nejrychleji vytvořit takzvanou bezpečnou zónu a přejít do obraného postoje. To znamená mít stabilní postoj, ruce jsou mírně pokrčené před hrudníkem, těžiště těla posunuto lehce dopředu. info Zdroj: Se svolením Filipa Miljkoviče zoom_in Když žena vycítí nebezpečí, měla by co nejrychleji přejít do obraného postoje. To znamená mít stabilní postoj, ruce jsou mírně pokrčené před hrudníkem, těžiště těla posunuto lehce dopředu.

A teď jsme na řadě my. Nejprve nacvičujeme postoj, poté přecházíme k trénování ve dvojicích. Jedna z nás je vždy v roli agresora, druhá se má pomocí postoje a sebevědomého slovního spojení ubránit. Jak se mezi sebou střídáme, naše urážky a nadávky se postupně přiostřují. Kroužíme kolem sebe a nacvičujeme obranný postoj i silný sebevědomý tón s jasným příkazem.

Poznámka autorky: „Je opravdu zvláštní negativně komentovat tělesné proporce či oblečení ženy, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Myslím ale, že jsme všechny pochopily, že je potřeba dostat druhou ženu pod tlak a vzbudit v ní nepříjemný pocit. V případě napadení skutečným agresorem je stres jistě mnohem větší.“

Když dojde na nejhorší

Sebeobranný „tanec“ už jsme nacvičily. Nyní je na řadě naučit se, co dělat ve chvíli, kdy útočník na náš příkaz, aby se vzdálil, nereaguje. Podle obou instruktorek se totiž v praxi může stát, že i přes náš sebevědomý postoj násilník stále naléhá a nechce se vzdálit.

V tomto případě je na řadě signál „STOP“, chvat příznačně nazvaný „očopich“ a útěk. Instruktorky nám opět předvádějí, jak by to mělo vypadat. Lenka Belháčová se ujala role agresora, Justyna Janowská ženy, která se bránila. A ubránila.

Agresor: „Čičinko, máš hezkej zadeček. Ukážeš mi ho blíž?“

Obránce: obranný postoj + „Nechte mě!“

Agresor: „Ale no tak, jsi nějaká citlivka! Pojď ke mně blíž, ať si mohu sáhnout.“

Obránce: obranný postoj + „Nechte mě!“

Agresor: „Co děláš drahoty, cuchto? Co si o sobě myslíš?“

Obránce: obranný postoj + „Nechte mě být!“

Agresor: „Tak mám si sáhnout sám, nebo co?“

Obránce: obranný postoj + „STOOOP!!!“

Obránce: „očopich“ a útěk.

„Jak funguje stopka? Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že útočník nehodlá přestat a chce na vás zaútočit, dáváte mu stopkou jasně najevo, že se budete bránit fyzicky. Na to máte právo. Nemusíte ani čekat, až on udeří první,“ vysvětluje Lenka Belháčová.

Chvat, který zvládne každý

V tu chvíli už instruktorky jdou pro oranžovou cvičnou hlavu, která se navléká na ruku jako rukavice. Říkají jí Fantomas. S jeho pomocí si následně nacvičujeme celou scénku od začátku až do konce. Jsme v roli obránkyně, přičemž jedna z instruktorek se k nám snaží dostat blíž. Na ruce má cvičnou hlavu a my si představujeme, že útočníkem je ona hlava. Uráží nás, blíží se k nám, my stále opakujeme své nacvičené věty, které končíme hlasitou dlouhou stopkou.

„Po stopce někdy následuje odchod útočníka, jindy zůstává a v narážkách pokračuje. V této chvíli zpevněte ruce. Představte si, že v dlani držíte míček a v této pozici zpevněte i dlaně a prsty. Poté z obranného postoje vystřelte nejprve vzdálenější, a pak i druhou ruku. Miřte útočníkovi přímo na oči. Ne prstem, ale celou dlaní. Určitě se alespoň jedním prstem trefíte. Pak je čas na útěk,“ vysvětluje nám instruktorka, jak na „očopich“.

Dodává, že stejný volíme i v případě, když má agresor brýle. Nesnažíme se mu je nijak sundávat.

Shrnutí: Jak se postavit agresorovi

Pokud bych měla shrnout celý postup, byl by následující:

  • Zaujmout obranný postoj.
  • Neustupovat vzad, ale dělat kroky do strany.
  • Opakovat jedno slovní spojení pořád dokola, třeba: „Nechte mě!“
  • Když nezabírá nouzová věta, zakřičet: „STOP!“
  • „Očopich“ a útěk.

Poté si ještě několikrát zkoušíme poslední fázi blízkého souboje s agresorem. Zdokonalujeme tak novou dovednost, kterou jsme v předchozích dvou hodinách nabyly.

Uvědomujeme si, že k tomu, abychom od sebe člověka odehnaly, nepotřebujeme dřít hodiny v posilovně, ani nemusíme znát dvacet speciálních chvatů. Sice víme, že stoprocentní úspěch nám nikdo nemůže zaručit, ale za dvě hodiny jsme získaly dvě účinné zbraně. Takové, o nichž jsme ani netušily, že jsme měly celou dobu u sebe.

Lenka Belháčová s Justynou Janowskou se s námi loučí. Z jejich výrazů je patrné, jak mají upřímnou radost z toho, že pět dalších žen bude v případě nutnosti vědět, co mají dělat. A myslím, že mohu mluvit za všechny zúčastněné, když řeknu, že jsme s tímto pocitem skutečně odcházely.

„Budeme rády, když to, co jste se tu dnes naučily, nebudete muset nikdy použít. Ale v případě, že se dostanete do nepříjemné situace, budete po dnešku vědět, co máte dělat,“ zakončují kurz Moderní sebeobrany instruktorky s přáním, abychom nabyté vědomosti šířily dál.