Kde jsou?
Často se procházím naším malebným městem. Zjišťuji, že z historického centra hromadně ubývá obchůdků a obchodů.
Je až s podivem, že z centra turisticky velmi aktivního města mizejí různá knihkupectví, domácí potřeby aj. a nahrazují je cukrárny, malé „take away" fast foody a pizzerie. Jediný stálý řetězec, a dalo by se říci snad i rozrůstající, jsou pekařství. Od té doby si kladu otázku: „Kam ty všechny obchody zmizely?" Za nějaký čas jsem se opět procházím. Hledím na sedleckou pláň. I když… ona už to dávno pláň není. Stojí na ní hned dvě velké kostky, do kterých lidé vbíhají a s přeplněnými košíky, házejíce skorem i je do svého čtyřkolového mazlíčka, prchají od těchto kostek vstříc svým domovům.
Pak už jsem měl poměrně jasno, kam se vytratili všichni nakupující z města. Nechávají se pojídat těmito kostkami a zase vyvrhovat s hromadami jídla. Nedávno se v těchto kostkách objevilo nějaké poměrně závadné maso a od té doby prý chodí více lidí do městských masen. Snad je to zachrání… Ale zamysleme se: Opravdu se potřebujeme mačkat v supermarketech a využívat všechny možné slevy a akce na úkor poklidného nakupování s osobním přístupem ve městě?
Jiří Vitouš
Ty děti…
Občas si tak přemýšlím nad tím, že by byl můj život o moc šťastnější, kdybych měl motorku a celé dny se s ní projížděl po lesích. Pročpak bych ji nemohl mít? To chce přece každý. Nechávat si proudit vítr kolem hlavy a polykat ty šťavnaté mušky. Hmmm…
Bohužel mám tatínka, kterého stále přesvědčuji, že je to to nejlepší, co pro mě může udělat, ale on to pořád nemůže pochopit. Je to hrůza, ti opatrní rodiče. Kolikrát mu ukazuji krásná videa, jak kluci jezdí, skáčou, padají a lítají vzduchem, ale on pořád ne a ne. Co takový Honza, kamarád, ten si žije. Táta mu koupí motorku, učí ho na ní jezdit, jezdí s ním a užívají si. No, pochopíte to? Proč to všechno Honza má a já ne? Je to k vzteku! Právě dneska jsem ho potkal. Ležel u nás na návsi a křičel bolestí. Zrovna se vydali s tátou na motorky a on naboural a zlomil si nohu. Když přijela záchranka, paní doktorka se ptala: "Prosím tě, co jsi dělal?" Honza na to: "Jezdil jsem na kole a spadl." "Na kole? To spíš vypadá na nějakou motorku. Takhle se zmrzačit na kole dá moc práce." Honza byl trochu "vystreslý", protože ještě nesmí řídit motorku, a tak se pokoušel zapírat. Doktorka ovšem odpověděla: "No, mně to je jedno. Promiň, teď to trochu zabolí. Ty kalhoty musíme rozstřihnout." "Né, to nemůžete! Dal jsem za ně tři tisíce!" Záchranář uvnitř sanitky se usmál a řekl: " Tři tisíce, jo? Za kalhoty na kolo?"
Ale co… Když mi táta nechce motorku dovolit, tak můžu za klukama chodit tajně. Budu jezdit pomalu a nemůže se mi nic stát. Ostatně, aspoň pomůžu Honzovi zašít ty kalhoty.
Marek Havrda
Svět naruby
Když jsem byla mladší, viděla jsem svět jinak. Byl zelený a modrý, v lese tekly potůčky, z rybníka jsem se mohla napít vody. Lidé, co jsem znala, byli veselí a šťastní. Nevím, jestli to bylo tím mým věkem, ale život byl snadný.
Dnes v lese na potůček nenarazím, rybník má jedovatou barvu, nežijí v něm ani ryby, lidé mají stále horší náladu.. V obchodech mě stále sledují, protože si myslí, že musím hned všechno ukrást, jenom proto, že mi je šestnáct. Život už není, co býval. Ale proč?
Byly časy, kdy jste pozvali cizího člověka domů, dali jste mu najíst, poznali jste se, pomohli jste si. Ale dnes si pořizujeme do domů čím dál více zabezpečovacích systémů, zámky na 12 západů. Na co jsou zákony, když se porušují? Na co je svět, když se ničí? Lidé si neváží ničeho, co je zadarmo. Vztah mezi lidmi se dá zničit jedním dechem. Ale svět, na to je potřeba přesila a hodně času. Ale přitom se živá příroda ničí častěji než cokoli jiného. Ale i kdybych byla ministryní životního prostředí, tak bych nezabránila tomu zlu páchanému na zemi. K tomu je potřeba víc lidí než jeden maličký človíček, kterého by stejně dvě třetiny obyvatelstva ani neposlouchaly a zbytek by se díval divně… Netuším, jestli se dá život nás všech ještě zachránit, protože se nevědomky zabíjíme. A jsme si toho vůbec vědomi?
Monika Šujanová
Čím chci být?
Poslední dobou se mi čím dál častěji stává, že se mě někdo zeptá na to, čím bych chtěla být, až budu dospělá. Ještě zhruba před rokem jsem v tom měla naprosto jasno, chtěla jsem být psycholožka. Myslela jsem si, že by bylo fajn se zabývat cizími problémy, ale čím jsem starší, tím více mě tato vize opouští.
Někdy mám chvilky, kdy lituji, že jsem nešla na zdravotní školu, jindy si zase představím, jak skvělý by ze mě mohl být počítačový technik, ale potom si vzpomenu na všechny ty kabely a zase mě to rychle přejde.
Dost lidí má pocit, že bychom v 16 letech už měli vědět, čím vlastně chceme v životě být. Já si myslím, že máme právo si několikrát nechat ujet vlak nebo naopak nastoupit, ale do špatného. Nikdo není bezchybný a my potřebujeme udělat pár lehkovážných hloupostí, abychom se potom chytli toho správného cíle.
Pokud se mě tedy někdo znovu zeptá, tak mu zatím nedokážu přesně odpovědět, protože existuje tolik věcí, které by mě bavily. Zatím chci být prostě sama sebou, protože můj vlak ještě nepřijel.
Eliška Soukupová
Lenost dětí? Nebo rodičů?
Většina malých dětí i o trochu starší tráví stále více času u počítačů, koukáním na pohádky a hraní her na počítači. Je to smysluplná činnost? Kde jsou ty časy, kdy děti ráno vyběhly ven a večer je mámy nemohly dostat domů. Nejsem snad ještě zasloužilá pamětnice, ale vím, že jsme si vymýšleli neuvěřitelné příběhy, do kterých jsme vždy tak moc ponořili, že se snad nikdy nestalo, abychom se nudili. Stejně tak vidět v klacku meč či jinou zbroj nebylo obtížné. Myslím si, že kreativita malých dětí rapidně klesá, protože proč si místo klacku představovat meč, když mi ho rodiče v klidu koupí v obchodě. Proč bych se měl bavit bez různých elektronických příslušenství když jsou tak snadno dostupné a jejich ovládání je mnohem jednodušší nežli si vymýšlet zábavu. Nová generace bude sice velice schopná v používání elektronických zařízení, ale co se bude týkat normálního života, zručnosti a kreativity bude mít velké problémy. Nevymyslíme náhodou ještě přístroje na to, aby naše děti nemusely myslet či se vůbec hýbat, protože oboje je tak náročné?! Kdo má podíl na lenivění malých dět? Především rodiče. Je to proto, že i oni jsou sami líní? Nebo jsou tak upracovaní, že nemají na své děti čas? Proto koupí dětem, cokoliv si zamanou? Proto některé děti neznají hodnotu peněz či obyčejné hraní s čímkoliv, co není koupené? Jak dopadnu coby rodič já?Budu průměrná? Zlenivím? Podaří se mi vychovat dobře dítě? Nesprávná a málo kreativní výchova může způsobit, že si děti do dospělosti přinesou mnoho komplexů a dále je pak předají svým dětem. Vytváříme si tak začarovaný kruh, který je těžké přerušit. Ale neházejme všechnu špínu na rodiče, i jejich malé ratolesti by měly chtít samy za sebe něco udělat. Když dospělí přijdou z práce jsou unavení, je těžké se jít zase věnovat naplno svému energií sršícímu dítěti. Vymýšlení čiností a her je další práce, která na rodiče čeká po příchodu domů, a proto by měly děti zapojit vlastní kreativitu a na nějaký čas se zabavit samy. Ale i to je musí někdo naučit. A to je opět na rodičích… Není jednoduché být rodičem, ale jestliže již jím jsme, tak musíme výchově něco obětovat. Nejlépe vlastní čas a energii. Dětství je velmi důležitá část života. Můžeme v jeho průběhu získat důležité návyky, znalosti a schopnosti.
Jitka Vlastníková
Vandalismus
Každý z nás ví oč jde, nejspíš jsme ho i zažili na vlastní oči. Ne že by byl fenoménem naší doby. Jen měl jinou formu ve středověku, jinou má dnes. Dotyčný ničitel nemusí mít žádný cíl, proč by chtěl něco poškodit. Ničí pro „zkrácení dlouhé chvíle". Zrovna nedávno jsem viděla partu mladých lidí, kteří házeli kameny do cizích oken. Bylo to naštěstí opuštěné stavení, ale proč mu rozbíjet okna? Lákavá možnost, že mě nikdo nechytí, když tam nikdo zřejmě nebydlí? Ale co kdyby bydlel! Nebo tam zrovna něco opravoval! S ničením úzce souvisí i sprejerství. Spatřit dnes vlakovou soupravu, kde by nebyl posprejován ani jeden vagón, je už snad nemožné. A když už mají sprejeři všechny vagóny označkované, nebojí se vyjít do ulic a sprejovat i na okna a především na zdi. Občas to zachází tak daleko, že se opováží i na auto. Většinou vycházejí v noci, takže na ně policie nepřijde a tím pádem se nebojí svůj čin zopakovat. Nechci se nějak pohoršovat nad mladými lidmi, ale myslím , že nejčastěji to jsou právě oni. Představte si takového důchodce , který se snaží přelézt zeď, aby si za ní rychle nakradl, něco počmáral a hbitě se vrátil toutéž cestou s lupem zpátky…
Eliška Skalníková
Kaňkovská rozhledna
Přistávající ufo, hradní věž. Taková jsou lidová označení pro rozhlednu, která byla nedávno postavena v lesích Kaňku. Mnoho lidí ji pokládá za dobré zpestření nabídky atraktivních míst Kutné Hory, ale na druhou stranu jsou i tací, kteří stáli od začátku proti její stavbě. Obnovu hostince uvítají s nadšením snad všichni. Ale černá asfaltová cesta bez krajnic uprostřed klidného lesa? Myslím si, že asfaltová cesta do lesa nepatří. Většině obyvatel Kaňku tato stavba, a hlavně přístupová cesta k ní, zničila idylické místo jejich dětství. Kvůli stavbě se les a rozhledna stanou jakousi pouťovou atrakcí, k níž si dojede autem každý lenoch, žádné omezení vjezdu zde neexistuje. A opravdu by restaurace zkrachovala, kdyby se nedalo dojet pomalu až do lokálu? A tak nám postupně mizí před očima jedno z mála klidných míst na procházku přírodou.
Libuše Mařanová
Studenti se pokoušejí o své vlastní reklamní spoty
Naše třída (kvinta) se právě konečně sešla v plné sestavě v počítačové učebně na Církevním gymnáziu sv. Voršily v Kutné Hoře, aby si navzájem předvedla své reklamní a herecké výkony. Je čtvrtek 18. dubna a vcelku lehce vypadající úkol zadaný před měsícem na předmětu Mediální výchova ztěžknul svou právě přicházející nevyhnutelností. Napětí stoupá se začátkem akce. Týmy mají předvést své reklamní spoty. Nejdříve si paní profesorka Hartmanová bere úvodní slovo. Nikdo však nechce být první a zahájit přehlídku kreativity a neotřelých nápadů, a tak paní profesorka volí náhodný výběr. Poté postupně přicházejí jednotlivé týmy, aby nás blíže seznámily se svým novým produktem a strategií, již zvolily, aby přesvědčili cílovou skupinu nakupujících o nezbytnosti právě jejich produkt vlastnit. Nabídka byla velmi různorodá a obsáhlá. Objevily se zde produkty jako jsou tablety na hyperaktivitu a pasivitu → SLOW AND ACTIVE, vitamíny na chytrost → VITAMÍNY - CHYTRAMÍNY, společenští roboti → HUMANOIDI, mobily → JOB, tablety na obarvení vlasů → CHANGE - HAIR, žvýkačky, které se nikdy nerozpadnou, čokoláda → TITACHOCONIC a zájezdy za exkluzivní cenu. Všechny spoty samozřejmě nahrávali studenti a oni sami byli i hlavními protagonisty reklamních spotů. Ptali jsme se jednoho z nezávislých diváků, která nebo které reklamy se mu zalíbily: „Všechny byly zajímavé a dobře zpracované, ale nejvíce mě zaujal reklamní spot na tablety VÍTAMÍNY – CHYTRAMÍNY a čokoládu TITACHOCONIC". Tato akce se velmi povedla a všechny reklamní spoty byly velmi dobře zpracované a skvěle vymyšlené. Hodinová prezentace opravdu dokázala, že se v mnohých z nás skrývají naděje reklamních agentur. Velmi jsme si tuto akci užili a sami sobě jsme se i zasmáli.
Marta Jeřábková
Ozdoby Kutné Hory
Kutná Hora je bezpochyby úžasným městem. Panorama vykreslují věže kostelů a chrámů, ale i domů ze století dávno minulých. Historie dýchá z každého domu i uličky a stříbrné doly jistě dosud neodhalily veškerá tajemství. Dnes už zde sice nepotkáme horníky, ale skýtá se nám pohled na město z mnoha jiných úhlů.
Na náměstí obklopeném podloubím a měšťanskými domy atmosféru narušuje pouze krámek pod nárožními hodinami. Obchod vyniká svou "neobyčejností". Papíroví draci všech tvarů a barev, kýčovitě se smějící trpaslíci do zahrádek, zaručeně nepravé značkové zboží, zaručeně nezávadné plastové ekohračky, to vše prodavač lámanou češtinou vychvaluje a vystavuje až před svůj obchůdek na chodník. A toho zboží jsou takové hromady a tolika barvami září … Někdo by mohl říci, že doba je prostě taková, někomu se to nelíbí a někoho to prostě zajímá. Ať už tak nebo tak, na historickém náměstí města UNESCA se taková nabídka skutečně vyjímá.
Barbora Načeradská
Čeho chci dosáhnout?
Myslím, že tuto otázku si musí jednou položit každý. V dětských letech sníme, v mládí si tuto otázku pokládáme stále častěji a měl bychom už na sobě začít pracovat. Já osobně si jako malá přála být veterinářkou, ale časem jsem svá rozhodnutí stále měnila a teď mám plány zase jiné. V dospělosti musíme jednat tak, abychom dosáhli toho, co si přejeme mít. Pro nás mladé je to ještě jen přemýšlení, ale už se snažíme přiblížit ke svým snům pomocí učení a získávání nových zkušeností. Bez práce přeci nejsou koláče. Ale čeho vlastně chceme v životě dosáhnout?
Dle mého snad nikdo nemůže mít dokonalou kariéru, rodinu, spoustu peněz a šťastný život. Ti, kteří tohle všechno zdánlivě mají, bývají našimi vzory a my jim tiše závidíme. Pro mě je asi nejdůležitější rodina. Nemusím mít hodně peněz, stačí mi práce, která mě bude bavit . Nebo ne? Myslím, že tohle by pro všechny z nás mělo být důležité při plánování budoucnosti. Najdou se zde i tací, kteří milují práci a rodinu nechtějí. Proč jim to mít za zlé. Každý máme nějaká přání a chceme si je splnit. Nic se ale neobejde bez tvrdé dřiny. I když … ano, jsou tu někteří, kteří se narodili do bohaté rodiny a nemusejí moc snažit. Jsou to tedy šťastlivci?
Já každopádně patřím k těm, kteří si přejí mít rodinu a kariéra je pro ně vedlejší. Samozřejmě, že bych chtěla skvělou práci, ale k té mě čeká ještě dlouhá cesta, ale to nás čeká skoro všechny… A snad budeme mít o to větší úspěch, když si budeme stát za svým. Podle mě by se měl každý držet svého snu a nenechat se odradit. Pokud trochu zabojuje, vysněná práce může být jeho. A nebo také ne. Protože život není vždy fér.
Anna Urbánková