„Jednoho dne jsem byl kamarádem pozvaný na oslavu narozenin na chatu," začal Petr své vyprávění. Zábava se protáhla do nočních hodin a alkohol samozřejmě tekl proudem. Když se přiblížila půlnoc, řada oslavujících odpadla, ale Petr ještě neměl dost. „Asi kolem půl jedné volal kamarád ze Sokolova, jestli bych s ním nejel na diskotéku. Přivítal jsem to, protože zábava na chatě fakt už vázla," pokračoval. Sedl do auta, vyzvedl kamaráda a bujné veselí pokračovalo do ranních hodin, kdy na diskotéce zůstalo pět lidí.

„Najednou mi vběhlo do cesty nějaké zvíře. V plné rychlosti jsem to napálil do betonového sloupku."
Petr Dlouhý

A pak někoho napadlo, že by mohli jet někam na snídani. „Já jediný jsem měl auto. Dva další kluci a dvě holky ke mně nasedli a jeli jsme." Petr byl dost opilý, cítil se unavený a po snídani na něj padla únava ještě větší. Přesto sedl do auta i se všemi čtyřmi kamarády a jeli. Chtěl být co nejrychleji doma, tak vytáhl rychlost téměř na 120 kilometrů v hodině.

„Učil jsem se, jak se chovat na vozíku, jak se dostat z postele na vozík, jak jíst a starat se sám o sebe."
Petr Dlouhý

Petr po nehodě trpěl ztrátou paměti - takzvanou amnézií. Většinou jí předchází právě zranění, ale může ji způsobit i intoxikace některými látkami jinak také „alkoholové okénko“ či některé vývojové procesy či například Alzheimerova choroba. Po úrazu hlavy a mozku, které je spojené s bezvědomím se ztrátě paměti říká postraumatická amnézie. Je to většinou dočasná porucha paměti, která se objevuje hned po úrazu a po probuzení. Pacient si nic nepamatuje a neví, co se stalo a co se s ním děje.

„Najednou mi vběhlo do cesty nějaké zvíře. Uklouzlo mi to a vjel jsem do příkopu kousek od pole. Jak jsem chtěl vyjet ven, nevšiml jsem si takového betonového propustku a v plné rychlosti to do něj napálil," popsal. Kromě jedné dívky všichni vyletěli z auta ven, protože ani jeden z nich nebyl připoutaný. Petr skončil v bezvědomí na silnici. Klukovi, který seděl za ním, plech z dveří doslova rozpáral břicho. Ostatní naštěstí vyvázli jen s drobnějšími zraněními. Všichni měli velké štěstí, že tudy za chvíli projíždělo auto, jehož řidič zavolal sanitu.

Kluka s poraněným břichem se podařilo zachránit. Nejhůře na tom byl právě Petr. Byl převezen do Prahy, kde podstoupil operaci hlavy a páteře. Po nehodě navíc ztratil paměť. Nepamatoval si nic nejen přímo z nehody, ale nepoznával rodiče, kamarády, nikoho. I doktoři v motolské nemocnici byli skeptičtí. Ten se z toho nikdy nedostane, budete se muset smířit s tím, že už se o něj budete celý život starat, říkali jeho matce, když Petra převáželi do Kladrub. Na rehabilitační pobyt v Kladrubech si nepamatuje, od maminky ale ví, že zdejší lékaři už mluvili jinak, mnohem optimističtěji.

“Neměl jsem práci, seděl jsem pořád doma a přemýšlel. Měl jsem v té době i tendenci se zabít.”
Petr Dlouhý

Půl roku strávil Petr v nemocnici v Motole, tři čtvrtě roku v Kladrubech. Když se vrátil domů, byly před ním dlouhé měsíce léčby, rehabilitací, učil se znovu číst, psát. Ale hlavně se musel naučit žít na invalidním vozíku. „Učil jsem se, jak se chovat na vozíku, jak se dostat z postele na vozík, jak jíst a starat se sám o sebe," přiblížil. Největší oporou mu v tu dobu byla jeho maminka. Skončila v práci a začala se o svého syna starat. Začátky pro něj byly velmi těžké. “Neměl jsem práci, seděl jsem pořád doma a přemýšlel. Měl jsem v té době i tendenci se zabít,” říká dnes s odstupem času. “Ale to má v tu chvíli asi každý. Člověk musí chtít, překonat ten první rok, naučit se žít ten nový život na vozíčku a žít jako zdravý člověk,” dodává.

“Baví mě to, jsem rád za tu práci. Jsem mezi lidmi, můžu komunikovat a můžu lidem pomáhat. Hodně mě to posunulo dál.”
Petr Dlouhý

A Petr žil, nevzdal to. V první řadě si našel práci. Po ročním pobytu doma využil nabídky velitele sokolovské městské policie a šel si vyzkoušet nabízenou práci operátora kamerového systému. Po týdnu začal na městské policii pracovat natrvalo. “Baví mě to, jsem rád za tu práci. Jsem mezi lidmi, můžu komunikovat a můžu lidem pomáhat. Hodně mě to posunulo dál,” chválí si svoji práci.

To ale zdaleka není jediný způsob, jak se v dnešní době realizuje a udržuje kontakt s lidmi. Díky svému odhodlání a pevné vůli začal sportovat. Chodí posilovat, závodně jezdí na handbiku, hraje florbal za mostecký klub, kam dojíždí pravidelně jednou týdně na tréninky. Letos nově začal s lukostřelbou. “Účastním se čtyřboje ve Žlutých lázních a také Cesty za snem. Jako tým 10 lidí, z nichž 9 je zdravých a já jsem vozíčkář, zdoláváme na kole a já na handbiku týdenní závod, kdy se jede kolem celé republiky. Jede se nonstop, střídáme se,” popsal svoje další sportovní aktivity.

“Žiju normální život, snažím se dělat to, co jsem dělal vždycky. Zajdu si někam na večeři, na koupaliště s kamarády, jsem teď už úplně samostatný.”
Petr Dlouhý

“Žiju normální život, snažím se dělat to, co jsem dělal vždycky. Zajdu si někam na večeři, na koupaliště s kamarády, jsem teď už úplně samostatný. Každý vozíčkář je hrdý na to, že zvládne všechno sám a nepotřebuje ničí pomoc,” poznamenal. Jak dodal, lidé kolem něj si museli chvíli zvykat, ale zvykli, naučili se, jak se chovat. Některé dřívější kamarády sice ztratil, ale řada jich zůstala. Ty, kteří ho dnes už neznají, neodsuzuje. “Já sám jsem předtím žil stejně. O světě vozíčkářů jsem nevěděl vůbec nic,” vysvětlil, ale studenty nabádal k tomu, aby pomohli, když někde uvidí člověka na vozíčku, který jejich pomoc bude potřebovat. “Když jsem se učil na vozíku, kolikrát jsem spadl z chodníku, na druhé straně šli lidi, ale aby mi pomohli, to ne. Ležíte na chodníku a jste naprosto bezmocní. Je pak moc milé, když se najde někdo, kdo pomůže,” vyprávěl jednu ze svých zkušeností.

Handicapovaní bikeři to mají oproti těm zdravým o hodně těžší. Ve svých speciálních kolech na ruční pohon jsou například blátu i rozpálenému asfaltu mnohem blíž než ostatní cyklisté. Pro handbikery je to obrovská dřina, ale korunovaná pocitem velké radosti a uspokojení pokaždé, když projedou cílem. Náročné jsou i kopečky - pro zdravé lidi je to nepředstavitelné - kolo se ovládá jen rukama. Pořizovací cena handbiku je poměrně vysoká - až několik desítek tisíc korun.

V současné době Petr řeší bydlení. Zatím žije stále společně s maminkou v bezbariérovém bytě, v němž by byl spokojený, kdyby dům nestál na kopci. Proto ho čeká stěhování do nového. V chráněném bydlení Zdraposo se připravují i dva byty pro lidi s handicapem, jeden bude Petrův. A bude v něm žít už úplně sám, maminka se vrátí do svého bytu a on už se bude muset postarat sám na sebe a spolehnout se sám na sebe.

"Každý vozíčkář je hrdý na to, že zvládne všechno sám a nepotřebuje ničí pomoc."
Petr Dlouhý

Co říci závěrem? Od nehody letos uplynulo 10 let. Petr za ni dostal čtyřletou podmínku a na dva roky přišel o řidičák. V krvi měl tenkrát 1,3 promile alkoholu. Je rád, že se nikomu dalšímu v autě nestalo nic vážného a všichni přežili. S lidmi, kteří s ním tenkrát jeli, se už ale nestýká. Nehoda změnila jeho život i jeho myšlení o 180 stupňů. “Na svět se koukám jinýma očima, vážím si víc jiných věcí. Dřív jsem si života užíval, nic jsem moc neřešil, vůbec jsem si neuměl představit, že je někdo na vozíku. Pak se něco stane a úplně všechno se otočí a přemýšlíte úplně jinak. Teď chci hlavně, abych byl zdravý, všechno bylo v pohodě, v klidu,” dodává.