Holkám z naší školky je čtyřicet. Kotvald a Hložek si díky nim užili beatlemánii

Jak jeden z největších hitů československé pop music vznikl? Tak pěkně popořádku. Tehdy dvaadvacetiletý Kotvald a o pět let starší Hložek byli už přes rok vokalisty a tanečníky Orchestru Karla Vágnera. Hana Zagorová, jedna z nejpopulárnějších zpěvaček 70. a 80. let, si totiž na přelomu desetiletí přála svá vystoupení oživit čerstvým větrem. A tak se neznámí zpěváčci z festivalů Mladá Píseň Jihlava nebo Intertalent dostali až na výsluní. „Brzy po našem příchodu ale odešel Petr Rezek, to nikdo nečekal, proto jsme dostali víc prostoru, než se při našem angažování zamýšlelo. Narychlo se nám dělal repertoár, protože před tím měl Rezek docela dost prostoru. Zpívali jsme hlavně převzaté písničky. Měli jsme například skladby Oh Suzi od Secret Service nebo Oh no no od Bernieho Paula,” přibližuje Kotvald dobu, kdy s Hložkem plnil roli „křoví”. Za sebou už ale měli natáčení několika pořadů, řadu koncertů a dokonce i vystoupení na Zlatém slavíkovi. Život jim však skutečně naruby obrátil až rok 1982.

Vágner dostal hudební nápad na tenisu

V únoru toho roku se měl natáčet pořad Haló, tady Orchestr a balet ČST. Karel Vágner do něj dodal svou novou písničku, která se mu zrodila v hlavě během tenisového mače právě s kytaristou orchestru Československé televize Františkem Prokopem. „Najednou mě začala pronásledovat melodie, úplně mi hučelo v hlavě, a když už to bylo neodbytné, tak jsem se šel Frantovi omluvit, běžel jsem si dělat poznámky do šatny. Doma jsem ji dodělal asi za čtvrt hodiny, dvacet minut,” líčí Vágner.

11. února se konalo natáčení samotné skladby, což dokumentuje i zachovalý list Československé televize k pořadu s názvem „výrobní požadavek”. Mimo jiné je na něm i hrubka v Kotvaldovo příjmení, psáno je totiž s „t” na konci. I to dokumentuje, že sboristé Hany Zagorové nebyli ještě známými hvězdami, i když svou popularitu již měli.

Rozpis nahrávaní jednotlivých fází písní pro pořad Haló, tady Orchestr a balet ČST včetně hrubky v příjmení Petra KotvaldaZdroj: soukromý archiv Františka Bílka

Vágner narychlo poprosil Pavla Žáka, jednoho z dvorních textařů jeho orchestru, o napsání slov k čerstvě složené hudbě. Představu o textu měl jasnou, mělo v ní být pár dívčích jmen. Prý tak tři čtyři. „Karel nás s melodií poslal za Žákem, aby napsal text, a my pak s Petrem seděli na schodech před jeho bytem a čekali, až ho dopíše. Spěchalo se,” pokračuje Stanislav Hložek.

Kotvald novou písní bavil vysokoškoláky na mejdanu

Na schodech strávili oba interpreti dobré dvě hodiny. Poté Kotvalda s Hložkem pozval Žák dál. „V bytě měl neuvěřitelný pracovní čurbes a plno rozházených knih. Přiznal se, že mu dalo práci vhodná jména najít. Kdo zná Pavla Žáka, ví, že na jednu píseň má i třicet až pětatřicet listů textu. Nám jich na tuhle novou písničku předal asi patnáct, ve studiu jsme si to nějak poskládali, hned jsme do něj pelášili,” vzpomíná starší z dua zpěváků.

Největším českým hitem jsou Holky z naší školky

Když skladbu s rozjásaným refrénem a třiadvaceti dívčími jmény v textu dotočili, zalila jejich mysl spokojenost. Už ve studiu totiž bylo cítit, že má potenciál. „Řekli jsme si, že by se možná mohla líbit,” vybavuje s bodrému Moravanovi Hložkovi. Severočech Kotvald, toho času žijící a studující na pražské koleji ČVUT, ji pustil svým spolužákům. „Byl to nějaký večírek, mohlo jich tam být tak sto. Všichni se okamžitě odvazovali. A tam mi došlo, že to není vůbec špatný.“

A nebylo! K písničce v televizi obratem natočili studiový klip, ve kterém tvořily dekorací obří Rubikovy kostky. „Procházeli jsme školní třídou, holčičky se v ní měnily přes holky a puberťačky až po bábiny. A pak famózní nápad textaře Pavla Žáka zafungoval rychlostí, kterou dle mého nikdo nečekal a nijak s ní nekalkuloval. Já Holky bral nejprve jako dobrý fór. A on se z nich stal megahit,” usmívá se Petr Kotvald.

Televizní premiéra odstartovala nebývalou popularitu

Československá televize pořad Haló, tady Orchestr a balet ČST odvysílala až v sobotu 3. července. Běžel od 21.20 hodin na 1. programu, v rámci Intervize ho zároveň přebírala i polská a bulharská televize. Od té doby se Holky z naší školky hrály všude, v rozhlasu byly slyšet za den hned několikrát, Kotvald s Hložkem byli často hosty televizních pořadů, začali mít i svůj koncertní program. Znaly je dítka předškolního věku, školačky, puberťačky (ty asi nejvíc), maminky i babičky. Líbila se jednoduchá melodie, vtipný text a především interpretace obou zpěváků, kteří se během tři a půl minuty dlouhé písně jakoby hecují a vzpomínají na jednotlivé etapy svého milostného života.

„Byl to zkrátka hit jak blázen. A těch příhod, co jsme s ním zažili…Jednou jsem šel po Zlíně, naproti mně školka na vycházce. Slyším známou melodii, ony to byly ty naše Holky. Děti si je zpívaly s paní učitelkou. Co může být pro zpěváka víc?” lesknou se oči Hložkovi dojetím.

Fenomenální úspěch originální skladby odšpuntoval nevídané dívčí třeštění. Kotvald s Hložkem, oba velmi sympatičtí a pohlední mladíci, kteří však už měli svůj šťastný soukromý život, se stali terčem útoků opačného pohlaví. Označení „beatlemánie” je na místě, něco podobného se dělo až o 15 let později skupině Lunetic, ne však v takové míře. „Holky si nás s Petrem Kotvaldem oba urputně chránily a hlídaly. Kolikrát i na hotelech nás sledovaly, jestli jdeme do pokoje sami. Stalo se mi třeba to, že jsem přijel domů zabláceným autem, ale druhý den ráno bylo krásně vypucované, oblepené srdíčkama. Asi třikrát se mi to přihodilo. Na nezájem jsme si rozhodně nemohli stěžovat. Ale to už je dávno, je to promlčený. A někteří si o nás zase mysleli, že jsme přihřátý. Dokonce nám říkali Kamélie s koulema,” baví se Hložek nad čtyřicet let starými legendami.

Fanynky vytvořily fámu. Se zpěváky prý spadlo letadlo! 

Nezměrná popularita ale měla i své stinné stránky. „Petra jedna fanynka nařkla z otcovství, samozřejmě křivě. Anebo bláznivé fanynky volaly našim partnerkám domů, když jsme byli zpívat v zahraniční, že s námi spadlo letadlo. Byla to fáma, která se šířila po celé republice, kdekdo jí věřil,” kroutí hlavou Hložek nevěřícně. „Zkrátka jsme zažili neskonalý obdiv, ale i opovržení. Holky nás milovaly, ale kluci nás nenáviděli, hlavně rockeři námi opovrhovali,” přidává Kotvald.

Ještě do konce roku se prodalo téměř 400 tisíc kusů vinylového singlu Holky z naší školky. V sledované Hitšarádě Šípa a Uhlíře Holky za rok 1982 suverénně zvítězily. A 23. září 1983 převzali Kotvald, Hložek, Vágner i Žák zlatou desku za rovný milion prodaných výlisků se zbožňovanou písní. Slavnostní akt se uskutečnil na střeše obchodního domu Kotva, v centru Prahy se kvůli tomu konaly hotové policejní manévry, ucpaly ho totiž natěšené fanynky! „Bylo to vůbec poprvé, kdy se jedna písnička na deskách prodala na milionu desek. Později jsme dosáhli čísla, která šplhalo až k milionu a čtvrt. A pokud k prodejům singlů přidáme i LP desku s touto písní a další nosiče s Holkama, dopočítáme se určitě dvou miliónů. Jedno je však jisté - Holky z naší škoky jsou nejprodávanějším singlem u nás, překonaly píseň Včera neděle byla,” zní z úst Karla Vágnera. Mimochodem – kdyby se prý položilo milion desek vedle sebe, odpovídala by vzdálenost trase mezi Prahou a Brnem.

Standa Hložek: Uplynulé měsíce? To byla beznaděj, trpěl jsem

Holky z naší školky slavily úspěch i v zahraničí, natočeny byly v němčině, polštině, bulharštině nebo angličtině Největší úspěch měli v socialistických zemích, za oceánem se nechytly, důvod je kuriózní. „Poslali jsme anglicky nazpívanou písničku do Ameriky s tím, jestli by nám ji vydali. Přišel pak vzkaz, že se píseň moc líbí, ale máme dát vědět, v jakém je jazyce,” dává Karel Vágner k dobru úsměvnou historku.

Žák musel na žádost fanynek napsat vánoční verzi 

Před Vánocemi 1982 se hit roku dočkal i vánoční verze. Interpretům, kterým se začalo říkat familiárně „Kluci”, i autorům skladby totiž přišlo na třicet tisíc dopisů od dívek a žen všech věkových skupin. „Stěžovaly si, že v písničce není jejich jméno. Pavel Žák tak musel napsat novou verzi, jsou v ní úplně jiná jména. Celkem jich je tam 26, o tří vice než v té originální verzi. Holky jsou se všemi těmi verzemi písničkou, která se nám oběma nejčastěji pletla,” tvrdí Kotvald s pusou od ucha k uchu.

Na koncertech, kterých bylo i 320 - 360 do roka a které Vágnerovy hvězdy po nabytí ohromné popularity zvládly táhnout samy, zpívaly Holky pravidelně dvakrát za večer. Není proto divu, že časem kolovrátkovou skladbu už Petr Kotvald zpíval s čím dál menším nadšením. Jako skutečný profesionál ale na sobě před natřískaným hledištěm nic nedával znát.

Karel Vágner a jeho tým produkoval spíše jednodušší skladby, často s méně závažnými texty, které za nějaký čas přestaly odpovídat osobnostem obou zpěváků. Kotvald na rozdíl od Hložka tento fakt řešil. „Přímo pro nás dva byla snad psaná jen Bílá královna. Některé písničky mi neseděly ani hlasově. Práci nám sice někdo neustále strkal pod nos na stříbrném podnosu, ale už se nás nezeptal, jestli to tak chceme,” je Kotvald upřímný. Dlouhou dobu přemýšlel nad změnou, k ní vybízel i své kolegy. Ta ale nepřicházela, proto jednoho dne pohár zpěvákovy trpělivosti přetekl. „Sotva jsme se vrátili ze zájezdu do Polska, už nám zase někdo dirigoval, co máme dělat. Neunesl jsem to.”

Konec Hložka překvapil, Kotvald dostal nakopáno

Petr Kotvald se na podzim 1985, po pěti letech spolupráce, rozhodl pro sólovou dráhu. Svůj úmysl vzkázal po manažerce Vágnerovi, což mu ostatními členy souboru je s chutí vyčítáno dodnes. „Petr je tvrdá palice, a když něco řekne, už to nikdy nevezme zpátky. Jestli jsem se na něho zlobil? Zlobil. Nečekal jsem to. Měli jsme točit desku, kterou jsem pak nakonec udělal sám,” mrzí Stanislava Hložka i po dlouhých letech. „Mně osobně vlastně dodnes neřekl, že končí. My se vlastně ani nepohádali, zkrátka se to Petr rozhodl utnout,” přidává s naoko nazlobeným výrazem.

Kotvald ale dostál svým závazkům, s Orchestrem Karla Vágnera koncertoval až do března 1986. „Po tom mém rozhodnutí jsme s Hankou Zagorovou ještě natočili Silvestra, ve kterém mám skvělé taneční číslo. Ve finále písně Kovbojům nevoní pláč je velká střílecí a kopací scéna. Ti, co můj odchod nesli špatně, si alespoň mohli říct, že Zagorová Kotvaldovi konečně pořádně nakopala zadek.”

Kotvald se po půl roce vrátil na pódium. Po výměně kyčelního kloubu znovu řádil

Sólová kariéra vychází lépe nápaditému Kotvaldovi, který bedlivě sleduje zahraniční trendy. Především díky podobně smýšlející autorské dvojici Parma - Cmíral má na svém kontě na 15 řadových alb, které přinesly pěknou řádku progresivních hitů (Je v tahu, Gejzír, Kdekdo je dál, Milujem se čím dál víc, Už po nás, lásko má jdou, Mumuland, Marilyn). Jeho komorně laděné vánoční koncerty bývají vyprodané do posledního místa.

Dobrosrdečný a spíše k lidové muzice tíhnoucí Hložek má rovněž své věrné fanoušky, ani on se na tuzemské hudební scéně neztratil; kromě muziky se věnoval také moderování pořadů po děti.

Oba zpěváci se poprvé sešli k společnému vystoupení hned po rozchodu v rámci televizní Galašarády, společný koncert ale absolvovali až po deseti letech. Jejich rozchod a údajnou antipatii probírá bulvár dodnes, přitom věci se mají zcela jinak. Od roku 1996 spolu příležitostně vystupují, vydali remaky největších hitů i kompilaci nejlepších písní. „Holky nezastárly. Ta písnička se stala fenoménem, ovlivnila několik generací posluchačů. Chodí na nás naše někdejší fanynky, které jsou už babičkami, ale i malé holčičky. A pořád po nás chtějí Holky. S Petrem je zpívám moc rád, vždy je to příjemné setkání. A když jsem na koncertě sám, tak je pro fanoušky zpívám sám,” uzavírá Stanislav Hložek.