Kliknutím zvětšíteJak jste dobrotivost prožívali a vnímali v dětství?
Tomáš: Když zavzpomínám a vybavím si první zážitek, který se pojí s laskavostí, tak to mi bylo asi jedenáct. Byl jsem ve Zlíně u mého strejdy Emila a s bratrancem Davidem jsme tehdy měli takové počítačové období, kdy jsme pařili hry. Díky svátkům a narozeninám jsem měl stejně jako bratranec našetřené peníze a ty jsem se rozhodl investovat právě do nové hry, kterou jsme šli koupit přes náměstí ve Zlíně, kde zrovna probíhala sbírka na pomoc postiženým povodněmi. Tehdy velké povodně zasáhly především jih Moravy a my míjeli takovou velkou pokladnici. Strejda Emil se na nás podíval a řekl: „Vidíte, co se těm lidem stalo? A vy máte peníze, tak jim něco přispějte.“ Prohlíželi jsme si fotky té zkázy, ale já zároveň věděl, že ve chvíli, kdy daruju byť jen jedinou korunu, tak už si nekoupím počítačovou hru, kterou jsem si vysnil. Nějak se to ve mně ale zlomilo a já do té pokladnice hodil půlku ušetřených peněz a pak jsem s pláčem kráčel po náměstí do obchodu, kde jsem si mohl koupit leda tak hru druhé kategorie. Když jsem stál u regálu s tou nesmyslnou hrou, kterou jsem ale nechtěl, postavil se ke mně strejda Emil a dal mi dvojnásobek sumy, kterou jsem chvíli předtím hodil do té pokladnice, a řekl mi: „Nikdy nezapomeň na to, že vše dobré, co uděláš, se ti vždycky vrátí. Stejně jako se ti vrátí to zlé, co uděláš.“
Tamara: Já jsem ze čtyř dětí a narodila jsem se jako druhá. Od mého staršího, ale i mladšího bratra mě dělí rok a půl, a tak nějak automaticky, ze své podstaty jsem přijala roli velké sestry a zároveň pomocnice mámy, které jsem pomáhala úplně přirozeně. Máma mě odmala učila, že se mám chovat tak, jak bych chtěla, aby se svět choval ke mně. A to si myslím, že je ten nejlepší klíč k tomu, jak být laskavým člověkem. Asi nikdo z nás nechce, aby na něj byl někdo zlý, takže být dobrým člověkem je dobré právě proto, aby se to překlopilo i v to, jak se k nám chová svět kolem nás.
Takže u vás to bylo zcela přirozené. Nedošla jste k nějakému prozření.
Tamara: Ne. Ale já jsem v tomhle asi trochu extrémista. Pro mě bylo horší, když mi někdo dárky dával, protože já je neuměla přijímat. Já naopak neustále dárky dávala, dělala překvapení ostatním a hrozně jsem chtěla živit štěstí kolem sebe. Ale paradoxně jsem to svoje vnitřní štěstí živit neuměla. Z extrému zachraňovat svět kolem sebe se snažím naučit věnovat čas i sama sobě. A je to pro mě daleko těžší než pomáhat.
Tomáš: I já to v sobě mám asi odjakživa, i když je asi tak trochu blbý říkat to sám o sobě. Kromě avantýr, které jsem měl, jsem nikdy nikomu neudělal žádný levárny a vždycky pro mě byli důležití lidé a altruistický přístup k životu, i k tomu zvířecímu. Když kluci cestou do školy zabíjeli čolky, tak mi to přišlo nepochopitelný a já se je snažil chránit nebo zachránit. Takže mám úctu k životu i k pomoci a vážím si dobrých lidí, protože to je to, proč jsme tady. Abychom se k sobě chovali dobře, abychom si pomáhali.
Stali jste se kmotry knihy Laskavci. Myslíte si, že kniha může změnit život?
Tamara: Změnit život nám může úplně cokoli. Může to být pocit, jedno slovo, jedno setkání, kniha nebo píseň. Může to být zkrátka cokoli, co se trefí do okamžiku, kdy zrovna něco prožíváme. Každý autor, zpěvák, umělec, malíř, si přeje vytvořit dílo, které něco změní, a to je důvod, proč umělci stále tvoří. Je to ten nejkrásnější zdroj energie a víry v to, že skutečně něco změnit mohou.
Co vám změnilo život nebo nasměrovalo jinam?
Tamara: Život mi samozřejmě změnil tomasklus.cz, telefonní číslo 777… (smích)
Tomáš: Já bych chtěl ještě předtím, než mě Tamara začne přechvalovat, říct, že má pravdu. Každý umělec má tendenci přijít s přelomovým dílem, které pomůže nebo někoho zachrání. Já ale pochopil, že to není možné. Píseň, kniha ani film nikdy nikoho nezmění. Vždycky to je jen na těch, kteří danou věc vidí nebo slyší. Když jsem vydal píseň Pánu bohu do oken, chodili za mnou lidé a říkali, že já to tady teď změním. Ne. Je to jen na vás, jak to přijmete a co s tím uděláte. Jestli vás to nadchne, bude inspirovat, tak super. Ale nemůže se stát, že někdo uslyší písničku a řekne, že je u něj najednou vše jinak.
Vás tedy konkrétně nakoplo co? Kdy jste ucítili touhu něco změnit?
Tomáš: Já to mám pořád. Svět totiž stále není ideální a nikdy ani nebude. Jsme to my umělci, kdo má touhy a snaží se dostat svět do ideální podoby. Dost často se jedná o ideál mravní, protože na nějaké záležitosti technické nebo fyzické nemáme jako umělci mozkové závity. Jedná se o touhu a motor přispívat do diskuse, otevírat důležitá témata. To je to, co nás vnitřně vyživuje a je pro nás to nejdůležitější.
Tamara: Člověk buď laskavý je, nebo není. Není to o tom, že se laskavý narodí a je takový celý život. My můžeme být laskavými, když se pro to rozhodneme, a pomáhat a dělat dobré skutky lze v momentě, kdy na to máme dost sil. Zároveň nikomu z nás ani nepřísluší řešit, jak moc je kdo laskavý. Jen je dobré vědět, že ti, kdo konají dobro, kolem nás jsou a vzájemně o sobě víme. Vědomí, že nás je víc, mi dělá hezky na srdci.
V čem se motivujete navzájem?
Tamara: My si s Tomášem navzájem sloužíme v tom, že jsme k sobě pravdiví a milujeme se. Vytváříme spolu domov, kde je harmonie a kde je dobře. Z toho domova se nám pak dobře větví a tvoří do všech světových stran, protože se máme kam vrátit a víme, kam patříme. Patříme jeden k druhému a zároveň patříme i sami sobě. Jeden nestříhá křídla druhému, a naopak. To si myslím, že je úplně nejvíc. A pak už se může dít cokoli. Pro nás je důležitá komunikace, úcta, pravda a pojmenovávání toho, co cítíme. Ať je to cokoli a ať je to jakkoli, protože to, co člověk cítí, je vždycky dobře.
Kdo koho ovlivňuje víc?
Tomáš: To asi nemohu úplně subjektivně ohodnotit, protože já samozřejmě řeknu, že je to Tamara, kdo mnohem víc ovlivňuje. Ale to samé by zřejmě řekla i ona. Já to ale cítím tak, že ona je taková „pravdička“. Ona ve mně oprášila poznání, které v sobě máme všichni. Tedy to, že kaž dý v sobě má Buddhu nebo království nebeské. A to je to poznání pravdy. Já díky Tamaře poznal, že pravda skutečně osvobozuje. Je to tak, jak řekl Ježíš: „Žijte v pravdě a budete svobodní.“ V momentě, kdy jsem pochopil, že jakákoli temnota, jakákoli lež, která vytváří paralelní světy, které musíte obhajovat a musíte se naklonovat a žít s různými lidmi v různých příbězích jako různí vy, to je nesvoboda a past, kterou si vytváříme sami na sebe. A pak je tu pravda. Když jste kompatibilní s tím, co máte uvnitř, co si myslíte a stejně tak to říkáte směrem ven, tak se nemáte čeho bát, protože vás nemůže nic ohrozit. Kromě fyzických zbraní a násilníků. Ale ostatní strachy zmizí, protože my jsme své největší ohrožení ze strany naší mysli a myšlenek, které si vytváříme. To mě naučila Tamara. Ona totiž působí jako rozbuška, když někam přijde. Ať potká přítele, nebo nepřítele, je jí to jedno. Prostě mu řekne pravdu a dost často je ta rozbuška v tom, že se od ní i ten nejlepší přítel kvůli její vyřčené pravdě oddělí. Ten samý člověk je ale schopen jí za rok zavolat a říct, že měla pravdu a poděkovat jí. Ustát to, jít do přátelství s pravdou a riskovat, že o něj přijdete, to chce obrovskou odvahu a já jsem poctěn tím, že mám vedle sebe takhle odvážného člověka.
136
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
