Nedávno jste si postěžoval, že dnes divadlo dostává na frak, že se z něj vytrácí jakási hloubka, že se z velké části jedná jen o fresky. Jaké bude představení Neperte se, prosím vás, které budete od září hrát v Divadle Palace?
Abych to vzal trošku z gruntu, tak mám pocit, že všechno dostává na frak. Není to jenom divadlo, ale i výtvarné umění, poezie, muzika… Pamatuju si doby, kdy jsem poslouchal různé rockové skupiny a stačilo mi pár tónů na to, abych věděl, kdo to je a koho chce oslovit. S filmy je to podobné. A do Národního divadla jsem se jako student chodil dívat na velké herecké výkony. Dneska to není možné realizovat, protože exhibice režisérů je obrovská. Vytvářejí jakési pseudofresky plné klokotajících trpaslíků a vodopádů hudby. Jsou to krásné výtvarné projekty, ale podle mne patří spíše do galerie. V divadle nemají co dělat. Divadlo Palace je, nevím proč, kritikou úplně přezíraný prostor, a přitom se tam koncentruje řada mimořádných divadelních herců a hereček jako Eliška Balzerová, Jirka Langmajer, Ondra Vetchý, Hynek Čermák a další. A snaží se tady dělat velmi dobré herecké komedie. Není to divadlo, které by se halilo do nějakých girland a efektů, ale jde na dřeň herecké práce. Proto si myslím, že Neperte se, prosím vás je přinejmenším dobře vystavěná herecká komedie.

Líbil se mi popis vaší postavy – poněkud přestárlý, věčně zadlužený, leč stále vysmátý hipík. Býval jste hipík?
Ne, nebyl jsem ani hipík, ani depešák, disko chlapec, ani rocker… Já pocházím z Ostravy, kde se na tyhle věci moc nehrálo. To je, anebo byl, dost tvrdý kraj, kde bylo dobré být sám sebou, aby člověk nějak obstál. A měl jsem štěstí, že jsem se dostal mezi lidi, kteří mě začali tahat na hory a na skály, takže se mi všechny tyhle skupiny a ismy vyhnuly. Dodneška mám takovou vlastnost, že když vidím zástupce těchhle ismů, tak zostražitím.

Nemáte tendenci si do nich rýpnout?
Mám moc rád amerického spisovatele Trumana Capota, který navštěvoval odsouzence k trestu smrti v jejich celách a se spoustou z nich se velmi sblížil. A říkal jednu zajímavou věc, že všichni tito lidi jsou tetovaní a že to něco znamená. Nemyslím drobná tetování, ale když jste tetovaní na obličeji, na krku, na rukách, kde je to vidět. On říkal, že ta touha po změně identity je tak veliká, že ten člověk nemůže být vnitřně spokojený sám se sebou… Kdysi jsem s tátou viděl představení Trosečník s Bolkem Polívkou, to byl Bolek ještě hodně mladý a já jsem byl dítě. Bolek měl tehdy dlouhé vlasy a já jsem strašně chtěl mít taky dlouhé vlasy. A když jsme šli z toho představení, řekl jsem to tátovi. On mi odpověděl: „Až budeš umět to, co Bolek Polívka, tak si nech narůst vlasy třeba po kotníky.“

Když se ještě vrátím k divadlu, vy jste řekl, že daleko radši zkoušíte, než hrajete. Jak tomu mám rozumět?
Já mám totiž už od mládí rád hledání. Hledám nejen v práci, ale i v životě. Teď mám dvouletého syna a díky němu – ve věku, kdy už bych mohl být jeho dědeček – se mi daří si na některé věci vzpomínat a objevuji věci nové. A protože hledání a objevování je podstatou zkoušení v divadle, tak mě strašně baví tou cestou jít a hledat, přemýšlet nad tím.

Prošel jste několika divadly. Obzvlášť rád vzpomínáte na Šumperk a Národní divadlo. Máte ambice tyhle zážitky překonat?
Nejvíc se člověku v životě uleví, když ztratí ambice. Já jsem je ztratil a jsem za tu chvíli strašně šťastný. Když máte ambice, neustále toužíte po něčem, co se nemusí naplnit, a pak jste de facto celý svůj život nešťastný. Já chci být šťastný a jsem šťastný. Vidím daleko smysluplnější věci, než je divadlo, televize a film. Další sny a cíle nemám. Co přijde, přijde. Buď to budu dělat, nebo nebudu. Nic víc, nic míň.

Lezete po skalách – zajímalo by mě, jak to vypadá v praxi. Musíte mít parťáka, nebo můžete lézt sám?
Musíte mít parťáka. Já se většinou pohybuju v Adršpašsko-teplických skalách, kde jsou strmé a velmi vysoké věže, a existuje jen málo lidí, kteří je dokážou zdolat bez lana. Na špičkové úrovni jich je na světě možná jedenáct a většinou si to předem vyzkoušeli s lanem, aby pak nenarazili na nějaký problém. Když lezete sám bez lana a uděláte chybu, je jen jediná možnost, a ta není moc hezká. Takže v současné době mám tři přátele, se kterými se znám skoro čtyřicet let, a s nimi se ve skalách cítím dobře a bezpečně.

Lezete jenom v Čechách?
Lezl jsem i v Evropě, v Alpách, v Tatrách, ale nikdy jsem nepatřil do kategorie špičkových lezců. Vždycky jsem to dělal na takové lepší rekreační úrovni, protože mi mezi těmi lidmi bylo dobře a mám rád výšky. Rád se dívám dolů a říkám si, jak jsou ty naše problémy malicherné.

Jaká výška, ze které jste se díval dolů, byla největší?
Byly to i čtyřsetmetrové, pětisetmetrové stěny. Byl jsem na Mont Blancu, na Matterhornu, což jsou poměrně vysoké kopce. Ale na Matterhorn jsem šel cestou, kterou byste zvládl taky, kdybyste trochu běhal a občas si udělal pár kliků.

Udivilo mě, kolik úrazů jste v životě prodělal. Všechny souvisí s lezením?
Něco mám samozřejmě z lezení, ale většina je normálně ze života. Já to tak mám… Kdysi jsme byli s kolegou Jirkou Dvořákem jako elévové v šumperském divadle. Tančil jsem v zimě před výlohou, uklouzla mi noha na ledě a já jsem tu výlohu hlavou vyrazil. Přesekalo mi to všechny spánkové tepny a nebýt Jirky Dvořáka, který mi vytáhl střep z hlavy, do té díry mi nacpal košili a odvezl mě do nemocnice už skoro bez krve, tak už jsem tady nebyl. Druhý den jsem tam šel, protože jsem tu výlohu musel zaplatit. Pobavilo mě, že nad tou výlohou bylo napsáno Dekorativní kosmetika.

Když vás tenkrát viděli obvázaného, tak vám tu výlohu opravdu nechali zaplatit? Neslitovali se nad vámi?
Musel jsem to zaplatit. A tenkrát to pro mne byl měsíční plat… Ale my jsme za jídlem chodili na návštěvy. Pamatuju si, že jsme zase někam přišli hladoví, protože jsme čekali, že dostaneme alespoň chleba se sádlem. Hostitelka říkala, že pekla švestkový koláč, ale že ho trochu připálila, takže to bude jenom pro psa. Tak jsme začali štěkat.

Za jeden z největších hříchů považujete mrhání časem. Je to tak?
Ono je mrhání a mrhání. Já jsem považoval za mrhání časem třeba dobu, kdy jsem ve velké míře konzumoval alkohol. Když s tím začnete hned po ránu, tak z toho dne nemáte nic. Většinou už dopoledne jste utahaný, tak si jdete lehnout, pak se probudíte, je vám divně, tak doplníte hladinku… To je pro mne mrhání časem. Ale když si sednete třeba na pařez a koukáte se kolem sebe, to za mrhání časem nepovažuju. A já mám pocit, že spousta lidí je nešťastných z toho důvodu, že se snaží naplnit ty své ambice. Že pořád po něčem touží… Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl projet destinace ve světě, kde je litr pitné vody poklad. Tak si říkám, že i když se u nás někdo nemá úplně dobře, pořád může žít krásný život. Za mrhání časem považuji, když život nemá vůbec žádný smysl.  

Když jste narazil na cestování, vzpomenete si, kde jste byl poprvé v zahraničí?
Poprvé jsem byl s rodiči v Polsku. To jsme byli u moře v Sopotech. Polské moře má pláže, na kterých jsou miniaturní jantary. A já si pamatuji, že jsme je s bráchou sbírali. Byli jsme strašně spálení. Pak jsme se jeli podívat do Krakova, což je nádherné město, na které mám první velkou zahraniční vzpomínku, protože jsme tam šli do restaurace. Ostatní si dali něco známého a já jsem trval na tom, že si dám jídlo, které se jmenovalo pizzi. Byly to špekové knedlíky s koprovou omáčkou. Bylo to hnusné! My jsme byli chudá rodina, takže tatínek mi povídá: „Chlapče, objednal sis to, tak si to sněz.“ Zvláštní je, že mi tenkrát bylo asi sedm let, a tu chuť si pamatuju dodnes. To bylo peklo!

Vy už jste zmínil, že synovi jsou dva roky. Jak jste si je užil jakožto starší a zkušený otec?
Zkušený otec, nevím… To bych asi lhal, že jsem zkušený otec…

Tak starší.
Ano, jsem starý otec, pojďme si nalít čistého vína… Má to dvě roviny. Ta méně příjemná je ta, že si uvědomuju, že jsem starý. Někdy se cítím opravdu unavený. Také vím, co se mnou udělalo, když mi ve čtrnácti letech umřel otec, a strašně bych to nepřál svému synovi. Často nad tím přemýšlím, ale nic s tím nenadělám. Potom je tady ta příjemná rovina. Nevím, čím jsem si to zasloužil, že mi pánbůh do života seslal byť metrového anděla, ale s rozpětím křídel přes celou Evropu.

Svěřil jste se, že vám syn Samuel připomíná krásu běžných věcí. Není to třeba jen přirozený vývoj, že jak člověk stárne, zpomalí a najednou si začne všímat přírody, znovu objevuje obyčejné věci?
Všechno vám zevšední až do té míry, že ztratíte chuť se divit. Já to opakuju asi dost často, ale mám pocit, že v okamžiku, kdy vás přestane fascinovat život, tak není proč pokračovat. Nevidím sebemenší důvod, proč si ráno znovu obouvat boty. Kvůli ambicím, touze po úspěchu zapomínáte, co je v životě podstatné. Já vím, že je fajn vydělat na barák za deset milionů. Také jsem na takový barák vydělal. Nechal jsem ho své partnerce a odešel s igelitovou taškou. Takhle jsem to udělal u všech bývalých partnerek. Nechal jsem jim všechno a pak jsem se nedomohl ani svých vlastních věcí, které jsem v bytě zanechal. Vždycky jsem odcházel s igelitkou, a přesto jsem šťastný. Já jsem šťastný člověk. Přes různé starosti a bolesti, které má každý z nás, večer spokojeně uléhám do postele a strašně rád se z té postele ráno zvedám.

Rád vaříte.
No, to je dobré téma! Dokážu připravit všechny druhy kuchyní. Fascinuje mě, že některé ženy vaření považují za práci, protože já se u toho bavím. Nehledě na to, mi jeden můj kamarád řekl, že když vařím, tak jsem nekompromisní. Nepoužívám recepty a všechno to chutná dobře. Nechci se chválit, nicméně já jsem, dejme tomu, slušný herec, ale vynikající kuchař. Navíc vařím velmi rychle. Jídla, která normálně trvají tři hodiny, mám za hodinu hotová. Samozřejmě ne taková, kdy je potřeba například naložit svíčkovou a podobně. Dovařím a kuchyně je po mně úplně čistá, není tam jediný špinavý nůž nebo miska. Všechno po sobě hned myju… Pro sebe nevařím vůbec, to si dám vietnamské nudle ze sáčku, ale jakmile můžu uvařit pro někoho jiného, tak jsem nejšťastnější člověk na světě. Možná jsem se minul povoláním.

Co při vaření děláte? Posloucháte rádio, zpíváte si, koukáte na seriál?
Ne, já se nekoukám na televizi ani jindy. Při vaření nedělám nic jiného. Jenom se těším, čichám, umývám, krájím… Já už to dnes dělám tak, že si všechno nakrájím, připravím a pak už jenom přidávám do hrnce a průběžně všechno umývám. Fascinuje mě vůně a vaření samotné, nechci si ho něčím zaplevelit.

Na co se momentálně těšíte?
Na všechno, co mi dnešek přinese. Máme dvanáct hodin… Kdo ví, co bude ve dvě? A já se na to moc těším!

Miroslav Etzler se narodil 22. prosince 1964 v Ostravě. Jako elév začínal v Severomoravském divadle Šumperk, pak vystudoval JAMU v Brně. Později působil v brněnském Státním divadle a v letech 1992 až 2000 v pražském Národním divadle. Známým se stal díky hlavní roli v televizním seriálu Pojišťovna štěstí. Dalšími seriály, v nichž si zahrál, jsou třeba Cesty domů, Ordinace v růžové zahradě 2, Labyrint, Rapl a další. Hrál například ve filmech Hranaři (2011), Gangster Ka (2015) nebo Tenkrát v ráji (2016). V září bude mít premiéru film Ženská pomsta, v němž má také jednu z hlavních rolí. Na jevišti ho momentálně můžete vidět například v Divadle Palace, Divadle Na Maninách nebo v Divadle Broadway. Se současnou partnerkou vychovává dvouletého Samuela. Z předchozích vztahů má dvě dospělé dcery a syna.