Konec Ordinace? Nečekané, říká seriálová Heluš Martina Randová

Na tragickej život byla pes. Herečku Helenu Růžičkovou milovala celá země

Pravdu jste ovšem neměla. Lidi si Heluš nakonec oblíbili.
Zpočátku mě ale rádi neměli, vlastně až do chvíle, kdy ji scenáristé dali dohromady s Bobem Švarcem, tedy Martinem Zounarem. Tehdy se rozjela naše oblíbená linka, která nás nesmírně bavila a stejnou odezvu měla i u diváků. Měli jsme velkou radost, že ji lidé vzali přesně tak, jak jsme si přáli. Líbila se, diváci se u ní zasmáli a přišli na jiné myšlenky.

A jak jste vnímala vývoj Heluš v dalších letech?
Zásadní zvrat nastal ve chvíli, kdy jsme s Bobem Švarcem konečně získali díky dědictví po paní Babákové hodně peněz. Tenkrát se naše linka začala pomalu proměňovat. Bobo s Heluš se postupně sbližovali. Jednou z podmínek dědictví byl totiž jejich druhý sňatek. Díky tomu, jak byli ti dva donuceni spolu žít, nakonec zjistili, že se mají vlastně rádi a že jim ten druhý vyhovuje. Nedávno jsem si taky uvědomila, že oni dva byli vlastně nejstabilnější pár v Ordinaci. A navíc přišel do jejich života malý Hugo, syn Boba Švarce, a stala se z nich normální rodina. Tedy skoro. (směje se). Za zásadní jsem považovala i moment proměny Heluš z ošklivky ve šmrncovní ženskou. Zpočátku jsem ale měla trochu problém uchopit charakter postavy. Najednou vypadala jinak, než jak jsem ji jako postavu hrála. Ale nakonec stačilo si jen uvědomit, že i v životě se lidé mění. Jak vnějškově, tak uvnitř. No a prostě jsem to vzala tak, že se Heluš vlastně posunula v životě o kus dál.

Proměna postavy v atraktivní ženu nemusí být ale příjemná…
Já podobné věci vůbec neřeším. Možná si teď některé ženy budou myslet, že neříkám pravdu, jenže já opravdu nemám tendenci za každou cenu vypadat krásně. Moc ráda totiž měním celkovou vizáž podle toho, jaká ta postava je. Vůbec mi nevadí být na divadle nebo na obrazovce za ošklivou, když zadání má svůj účel.

Věděla jste už v době, kdy vám oznámili ukončení Ordinace, že budete nastupovat do Ulice?
Ne. Z Ulice přišla nabídka asi až za měsíc po oznámení, že natáčení Ordinace končí. Byla jsem proto za novou, a navíc hezkou roli ráda. Zvlášť když jsem se dozvěděla, že postava Kateřiny je charakterově úplně jiná, než byla Heluš, a je potřeba změnit i celou její image, což, jak jsem už říkala, miluju. Navíc teď jezdím do ateliérů asi jen o pět set metrů dál, pravidelně tak projíždím kolem bývalé Ordinace.

Pandemie mě neodradí, říká herečka Eliška Křenková

Nezmocní se vás někdy nostalgie?
Je to asi čtrnáct dní, kdy jsem jela na natáčení a zastesklo se mi po natáčení s Martinem (Zounarem — pozn. red.). Zvedla jsem tedy telefon a vytočila Martinovo číslo. Svěřovala jsem se mu, jak mě najednou přepadl takový zvláštní smutek, že už spolu netočíme. A Martin mi tím svým neodolatelným způsobem řekl: „To je tím, že je to tvůj první konec delšího natáčení. Až budeš končit pátý šestý seriál, zvykneš si a už to nebudeš tak prožívat.“ No a jako vždy mě rozesmál a bylo po smutku.

S Martinem se ale vídáte dál.
Často. Hrajeme spolu ve dvou divadelních představeních, v komediích Dva nahatý chlapi a Osm eur za hodinu. V Praze s nimi hostujeme v Divadle Palace a jezdíme i po celé republice. Jsme tedy stále v kontaktu, telefonujeme si, navštěvujeme se. Bereme se už skoro jako rodina. Martin je jako můj brácha, který mi klidně zavolá a užasle se mě kolikrát zeptá: „Prosím tě, cos to kde zase plácla, že z toho vyšly takový články?!“ (směje se)

Prozradili vám v Ulici dlouhodobější vizi postavy Kateřiny?
Ano a moc se těším, až si s ní diváci projdou její příběh. Bude dost napínavé sledovat, co se jí stane a kam ji životní cesta v Ulici zavede. Nicméně jsem ráda, že jde o postavu, která je sympatická a nejde po penězích ani žádné peníze nekrade, naopak si je umí vydělat. Je podnikatelkou, která své profesi propadla, ale také si nic nenechá líbit. Pokud jí někdo začne házet klacky pod nohy, dovede se bránit a být rázná. Z jejího charakteru mám upřímnou radost.

Přede dvěma lety jste skončila v Divadle Na Fidlovačce, kde jste působila téměř dvacet let. Proč?
Nebylo to spontánní rozhodnutí. Už nějakou dobu jsem cítila, že potřebuji změnu. A když jsem začala hrát ve společnosti Jiřího Turka, kde jsme s Martinem Zounarem, Dankou Šinkorovou, Míšou Sejnovou a Martinem Krausem začali hrát představení Dva nahatý chlapi, stalo se rychle tak úspěšným, že jsme najednou hráli patnáct až dvacet představení měsíčně. A zvládnout k tomu ještě Fidlovačku už nešlo. No a bylo rozhodnuto.

Spisovatelka Janečková: Knihy jsou jako moje děti. Nikdy nebudu sama

Dokázala byste říci, jaké role jste měla nejraději?
Pokud bych měla opravdu nějaké vybrat, určitě by šlo o postavu šílené šéfky sekretářek v muzikálu Hledá se muž. Zn.: Bohatý, další rolí byla tetička Emilka z komedie Eva tropí hlouposti nebo v muzikálu Jeptišky sestra Amnézie, jejíž jméno vám o ní samé jistě hodně napoví. Ale je jich samozřejmě mnohem víc a v podstatě samé komedie. Ale mám také moc ráda představení, kde se diváci smějí a najednou zjistí, že vlastně pláčou, a naopak. Takové hrajeme s Ivou Pazderkovou na Malé scéně Studia DVA. Jmenuje se Třetí prst na levé ruce. Ivu mám nesmírně ráda. Je to úžasný člověk a opravdu skvělá a vzácná kolegyně.

Poznala jste hned při prvním čtení, že půjde o vaši srdcovku?
Tušila jsem to. Když jsme s Ivou dostaly texty, byly jsme původně obsazeny do opačných rolí. Po přečtení hry jsme si hned volaly a nezávisle na sobě jsme si řekly, že každá víc cítíme postavu té druhé, s čímž naštěstí souhlasili režisér i dramaturgyně, a tak jsme si role vyměnily. A bylo to moc dobré rozhodnutí. Víte, když odejdu na konci představení z jeviště, stojím v portále a sleduji Ivu, která před diváky zůstane sama a dohrává závěr celé hry, vím na milion procent, že tak silný konec bych nikdy tak jako ona zahrát nedokázala. Po divácích se mi už moc stýská. Ani nevíte, jak se těším, až je před sebou v hledišti zase uvidím.