Přinesla vám postava Vacka do hereckého života něco nového?
Neřekl bych, že by mi přinesla něco úplně nového nebo nebývalého. Víte, když jste padesát let u divadla, tak za tu dobu nasbíráte spoustu profesních i životních zkušeností a už víte, jak některé věci hrát. Navíc máte určité své dispozice, kvůli kterým si vás tvůrci vyberou. Vedle mě je spousta dalších herců, kteří by Vacka určitě zahráli stejně dobře jako já, ale nedostali tu příležitost. A právě ona příležitost je v naší profesi strašně důležitá. Hamlet říká: Být připraven, toť vše. Já připraven byl. Těší mě, že se lidem seriál i moje postava líbí, takže jsme nedávno podepsali smlouvu na další sezonu. Seriál poběží dál.

Na Primě jste ale už v několika seriálech hrál…
Prima si své herce hýčká. Má okruh „svých“ herců, které obsazuje. U mě to začalo tím, že si mě vzali tak trochu na zkoušku do Ohnivého kuřete, kde jsem měl jeden nebo dva obrazy. Později mi dali příležitost v Modrém kódu, v němž jsem během deseti dílů obral Nelu Boudovou o peníze a zase jsem zmizel. Pak přišli Krejzovi… A vždycky šlo o větší a větší roli. Zřejmě jsem je musel nějak upoutat, protože mi zavolali znovu, tentokrát do Slunečné. A to, že nakonec všechno sedlo jako ona pověstná „prdel na hrnec“, je skvělé. Dobře to odhadli, navíc i mně bylo celkem jasné, jak se takový dědek hraje i jak by měl asi vypadat. Rád v něm využívám životní ironie, která mi je poměrně vlastní. Vackův charakter je dobře vystavěný, on je jiný než všichni ostatní vesničané. Je poznamenán pražským prostředím, vzděláním, hodností lékaře, což mi moc vyhovuje, protože mi skýtá poměrně širokou škálu možností, jak jeho jinakosti využít. Tvořím si ho už doma, když čtu poprvé scénář. Jsem rád, že v jeho případě nejde jen o dialogy, které by posunovaly děj, ale dává mi možnost si pořádně zahrát.

Prozraďte ze své herecké kariéry: zažil jste díky natáčení nějaké zajímavé nebo nečekané setkání?
Jelikož se dokážu celkem v pohodě naučit anglický text, točím čas od času se zahraničními produkcemi. Zhruba v polovině devadesátých let mě takhle angažovali do dvoudílného filmu Prsten. V Čechách točili první část, druhou v Americe. Šlo o příběh německé rodiny, která před válkou emigrovala do Ameriky. A představte si, na place jsem se sešel s Nastassjou Kinski a Michaelem Yorkem. Připadal jsem si, jako bych se dostal do jiného světa. Hrál jsem gestapáka, který s nimi vedl dlouhý dialog. S Michaelem Yorkem jsme si po natáčení ještě i povídali. Když jsem odehrál svoji poslední scénu, režisér mi přede všemi poděkoval a ostatní zatleskali. Je to u amerických filmů takový milý zvyk. Cestou do šatny mě pak zastavila Nastassjina komorná a řekla mi, že by se se mnou Nastassja ráda rozloučila. Ta mě objala a poděkovala mi za spolupráci. Dodnes na tohle setkání vzpomínám, zbyly mi z něj dvě polaroidové fotografie… Tak to dopadne, když se malá rybička z malého českého rybníčku potká s velkým vorvaněm z oceánu.

Setkali jste se pak ještě někdy?
S Nastassjou ne, ale asi za dva roky měla Yorkova manželka na ministerstvu kultury výstavu fotografií z hollywoodského zákulisí. Chodila totiž s Michaelem na natáčení, měla všude přístup, takže díky tomu vznikly výjimečné velkoformátové fotografie, na kterých vedle sebe seděli u stolu třeba tři čtyři američtí herci, kteří se spolu v žádném filmu nikdy nesešli. Šel jsem se na výstavu podívat a představte si, že mě York poznal, aniž jsem se mu musel připomínat… (směje se) Bylo to příjemné.

Je pravda, že jste se potkal i s Lorettou Swit, představitelkou Šťabajzny ze seriálu M.A.S.H.?
K tomu došlo krátce po sametové revoluci, kdy jsme seriál začali dabovat. Byli jsme jedni z posledních na světě, kde se M.A.S.H ještě nevysílal. Loretta Swit seriál točila opravdu dlouho, byla s ním spojená po celou dobu jeho vysílání, proto už pak žádnou další větší hereckou příležitost nedostala. Rozhodla se tedy dělat seriálu PR i v jiných zemích. Založila si obchod s různými suvenýry a jezdila po světě, kde dělala propagaci sobě i seriálu. Do Prahy ji tehdy pozval, myslím, někdejší ředitel Novy Vladimír Železný. Naše setkání proběhlo celkem vtipně. Byla u toho překladatelka, která jí vždycky představila herce a roli, kterou dabuje. Když přišla řada na mě, pokynul jsem překladatelce, že se představím sám. Přistoupil jsem k Lorettě a ztišeným hlasem jí řekl: My se nemusíme představovat, my se známe velmi intimně. Vysvětlení pro neznalé: Frank Burns měl se Šťabajznou v seriálu dlouholetý poměr. Loretta vypoulila oči a bylo vidět, jak jí to v hlavě začalo neskutečně šrotovat a že si nemůže vzpomenout, co, kdy a v jakém městě jsme spolu měli… Nechal jsem jí v tom vykoupat asi deset vteřin, a pak jsem dodal, že jsem Frank Burns. V tu chvíli se jí ulevilo, pochopila vtip, objala mě a smáli jsme se. Mám rád takové situace, ale v decentním podání. Během setkání nám kromě jiného řekla, že když přijela do hotelu, zrovna běžel v televizi shodou okolností M.A.S.H. Překvapilo ji, že v něm nemáme dotáčené smíchy. Měla z toho radost. I oni o to prý dlouho, ale marně bojovali.

M.A.S.H. běží na našich obrazovkách stále dokola snad už dvacet let…
(směje se) Taky máte pocit, jako by si koupili práva navždycky?! Nejdřív dávali jeden díl denně, pak dva a teď už běží tři za sebou. A furt to melou dokola. Skončí 254. díl a okamžitě jde jednička. Stále jsou však lidi, kteří mi říkají, že se na to s chutí podívají. Jak je každá epizoda uzavřená, tak je to příjemné k snídani. Podobně se dá koukat i na Hospodu.

Jak probíhal dabing seriálu M.A.S.H.?
Každý víkend se točilo deset dílů. Jsou to dvacetiminutovky, takže to nebyl až tak velký problém. Herci hlavních rolí chodili v sobotu dopoledne, další pak v sobotu odpoledne. Nebylo totiž víc mikrofonů, takže jsme se museli prostřídat. V neděli dopoledne přicházeli herci na menší role a v neděli odpoledne na ty nejmenší roličky, jako byli Korejci a podobně. Texty jsme dostávali až těsně před natáčením, a tak jsme vlastně ani nevěděli, jestli naše postavy budou ve všech epizodách. Jelikož jsme seriál při dabování viděli de facto poprvé, tak jsme se kolikrát nějaké scéně začali šíleně smát, až jsme museli práce nechat. Nebylo to k zastavení. Všichni kolem z nás byli nervózní a měli strach, abychom se vešli do času ve studiu. Jenže když to vidíte poprvé, tak vás holt některé pointy překvapí.

Zpět k současnosti. Po dlouhé době jste nazkoušel divadelní novinku, a to v Komorním divadle Kalich komedii Tik Tik. Co v ní hrajete?
Co myslíte? Starého protivného dědka. Celá komedie se odehrává v čekárně u psychiatra, kde se sejde šest lidí. Každý z nich má nějaký psychický problém, nějaký tik. Čekají na doktora, který ovšem nepřichází. Začnou tedy mezi nimi vznikat různé situace a slovní přestřelky. Já hraju člověka s Tourettovým syndromem, tedy s nezvladatelnými pohyby. Jenže do toho navíc nekontrolovatelně vykřikuji sprostá slova. Mám tam osmačtyřicet velmi sprostých nadávek. K této roli jsem se dostal náhodou, díky Nele Boudové, se kterou jsem hrál právě v Modrém kódu. Hledali totiž nějakého dědka, který drží pohromadě. Doporučila tedy mě. Víte, jak člověk stárne, jeho vrstevníci začínají pomalu odpadávat. Někdo neudrží moč, někdo myšlenku, někdo slintá, další nemůže chodit, a tak to pomalounku upadá… Stačí ještě chvíli vydržet, abych se dostal do TOPu, a když budou potřebovat nějakého dědka, sáhnou po mně… (směje se)

Vím, že hrajete v muzikálu Noc na Karlštejně, který se uvádí přímo na Karlštejně, a dokonce jste ho i režíroval…
Ano, letos se tam ale kvůli rekonstrukci hradu nedostaneme. Budeme proto jezdit po českých hradech a zámcích. Čeká nás šestnáct zastávek, začínáme na konci června v Třeboni. Vzpomínám si, jak jsem poprvé přijel na Karlštejn, sedl jsem si na hradby a začal si představovat, jak by inscenace mohla vypadat. Chtělo to i jistou logistiku, protože na rozdíl od filmu divadlo nemá možnost střihu, takže když nějaká postava odejde jedním směrem, musí se odtud zákonitě i vrátit. Prostor Karlštejna byl v tomto směru hodně inspirativní. Vlastně bylo jen potřeba s lidmi vytvořit situace. Dokonce jsme tam nechali jeden vtípek. Na začátku je ve filmu v titulcích chyba. Ač jde o středověk, projede tam cyklista na kole. Tak jsme to vymysleli tak, že jeden z kluků z company během předehry projede nádvořím na kole také. A znalci filmu se hned začnou smát a tleskat. Už se těším na léto, až si tenhle náš muzikál zase zahrajeme.

Václav Knop
Narodil se 6. října 1949 v Turnově. Vystudoval pražskou DAMU, poté čtyři roky působil v Karlovarském divadle, následně v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a deset let v pražském Národním divadle. Znám je především z epizodních rolí, které však dokáže ztvárnit velmi výrazně. Do povědomí diváků se zapsal i díky seriálům Hospoda a Slunečná. Jeho hlas můžeme slýchat také na českých nádražích, kde hlásí odjezdy a příjezdy vlaků.