Kniha ve formě rozhovoru „přes oceán“ přináší fascinující životní příběh české krajanky Elišky Krausové, která se v roce 1968 jako mladá dívka vydala do kolumbijské Bogoty studovat španělštinu. Události ze srpna 1968 a následná okupace Československa sovětskými vojsky zapříčinily, že se Eliška domů už nevrátila. Rozhodla se v Kolumbii zůstat.

Vystudovala tam, zamilovala se a vdala se, a také se stala uznávanou profesorkou. Její dramatický osud, dětství a mládí, vztahy s rodiči a sourozenci (Eliščin starší bratr je uznávaný spisovatel Ivan Kraus a mladší bratr populární, ostrý moderátor a herec Jan Kraus), první lásky a studentská léta, těžké začátky v cizí zemi a další zajímavé momenty z jejího života přibližuje právě tato kniha…

Rozhovor před nedávnem přinesl časopis Překvapení.

Vladimíre, co pro vás osobně bylo nejvíc překvapivé při rozhovoru s Eliškou?
Překvapení bylo víc, netušil jsem, že paní univerzitní profesorka si v mládí přivydělávala jako herečka v kolumbijských telenovelách, ostatně už v Praze toužila studovat herectví. V dětství recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála na klavír, chodila do baletu, trénovala krasobruslení a byla velmi aktivní. Což jí zůstalo. V dospělosti se setkávala s osobnostmi, jako byl třeba G. G. Márquez, současný španělský král a jednou se potkala i s kubánským diktátorem Fidelem Castrem… Nejvíc však vzhlížela ke svému milovanému manželovi Ignaciu Chávezovi, který byl ředitelem jazykového Institutu Caro y Cuervo a její celoživotní inspirací.

Jak byste její osobnost stručně popsal?
Nadmíru srdečná bytost pevných zásad a silného charakteru. A je s ní legrace.

Čím na vás udělala největší dojem?
Celou svojí osobností, šarmem, rozhledem, velkorysostí, krásnou češtinou, kterou si uchovala navzdory tomu, že v Bogotě žije už déle než půlstoletí.

Zdráhal jste se položit jí některé otázky? Nebo jsou otázky, které jste si netroufl položit, ale přesto byste na ně rád znal odpovědi?
Ne. To jsme si vyjasnili hned na začátku, že žádná otázka není nevhodná. Jen občas Eliška u některých příliš zvídavých dotazů taktně mlčela, ale po připomínce většinou odpověděla a zcela otevřeně.

Jak vlastně vaše spolupráce konkrétně probíhala? Vy jste napsal a poslal „přes oceán“ otázku a čekal na odpověď, abyste mohl reagovat? Anebo jste posílal víc otázek najednou?
Byl to takový ping-pong z Brd, kde bydlím, do Bogoty a zpátky. Vlastně takový zpomalený rozhovor. Večer jsem napsal otázku a ráno díky časovému rozdílu měl ve schránce odpověď.

Oceňujete její styl a krásnou češtinu, kterou se vyjadřuje. Jak si vlastně paní Eliška udržuje svůj rodný jazyk?
Díky internetu je v čilém a intenzivním kontaktu se svou rodinou, pravidelně se scházejí na video session, a když se dalo volně cestovat, setkávali se na vánočních rodinných pobytech někde v Karibiku. A ona sama každoročně přijížděla do Evropy.

Dozvěděl jste se díky Eliščiným vzpomínkám na 60. a 70. léta něco i z nedávné historie naší země, co jste doposud nevěděl?
Spíš pro mě bylo zajímavé sledovat konkrétní osudy jedné rodiny, která je známá zejména díky knihám skvělého spisovatele Ivana Krause.

Jste spolu i nadále v kontaktu, nebo knihou všechno skončilo?
Jak přibylo práce – paní Eliška stále učí, teď distančně, na Státní pedagogické univerzitě v Bogotě a také organizuje virtuální akce sdružení česko-kolumbijského přátelství ASOČHECA – je toho kontaktu čím dál méně, ale jsem rád, že naše společná kniha už si žije vlastním životem. Těším se, až paní Eliška konečně přijede do Prahy.

Jaké máte další plány? Chystáte novou knihu? Někoho dalšího z rodiny Krausů?
Dokončuji opět knižní rozhovor s hercem Petrem Bruknerem. To je taky mimořádně radostná práce, je to velmi činorodý člověk širokých zájmů, originální výtvarník a fotograf, skvělý vypravěč. Poslouchám, píšu a najednou koukám, že ten příběh skoro není o Divadle Járy Cimrmana, ale přesto je podle mě zábavný a poutavý.

A jak si vybíráte osobnosti, o kterých budete psát? Kde jste potkal Petra Bruknera?
S Petrem se znám od doby, kdy jsem točil Zvukovou kroniku Divadla Járy Cimrmana, potom přišla jubilejní padesátá sezona a seriál Radiožurnálu. Před Vánoci jsem s Petrem točil rozhovor a uvědomil jsem si, že je poslední ze zakladatelů DJC, který ještě nemá knihu. Přitom je zábavný vypravěč a nonšalantní muž nespočtu zájmů. Celé se to točí kolem jeho rodného Písku, protože, jak se ukazuje, kdo se nenarodil v Písku, jako by nebyl… Osobnosti k rozhovorům oslovuji ve chvíli, kdy cítím, že jsme naladěni na podobné vlně, bez toho by to nešlo.

Do svého pořadu v Radiožurnálu si zvete pravidelně zajímavé hosty. Kdo vás v poslední době nejvíc mile překvapil?
Obvykle to bývají opravdu milá setkání. Dokončili jsme seriál pro Dvojku „Neopouštěj staré písně pro nové“ o společné tvorbě Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Ne že by to bylo překvapivé, ale znovu jsem žasnul, kolik má Zdeněk ve svých pětaosmdesáti letech elánu, precizně dbá o detail, nic neodbude, jak pregnantně dokáže formulovat myšlenky, potěší vtipem, jak je to silná osobnost a kolik v sobě má lidskosti. Byla to radostná práce.

Koho byste rád k sobě do studia pozval, ale zatím to nikdy nevyšlo?
Napadá mě kytarista skupiny Queen Brian May nebo zpěvák Iron Maiden Bruce Dickinson. Nevyšlo to, protože jsem ani jednoho z těch chlápků ještě nepozval. Třeba by přišli, kdybych to zkusil… To by byli hosté podle mého gusta.

Nedávno proběhla aféra, když vám ze studia během rozhovoru odešel naštvaný exprezident Václav Klaus. Jak s odstupem týdnů celou tu událost hodnotíte?
Stejně jako pár vteřin poté, co se stala. Byl to pro mě šok. Mezi dveřmi a s ochrankou za zády mi vyhrožoval ránou pěstí. To už mi přišlo poněkud tragikomické. Teatrální odchod je věcí pana exprezidenta. S čistým svědomím mohu říct, že jsem se nijak neprohřešil proti novinářské etice, ani kodexu Českého rozhlasu, což ostatně výslovně potvrdilo nejvyšší vedení. Předem znal témata, věděl, na co se ho budu ptát. Jen mě mrzí, že v diskusích o tom, kdo je „zrůda“, poněkud zapadlo, že jsme se nedozvěděli odpovědi na položené otázky, ani na ty, které jsem nestačil položit. Trvám na tom, že nám je Václav Klaus dluží.

Při některých rozhovorech musíte projevit značnou schopnost sebeovládání se, ale i asertivity a odvahy. Je to už za ta léta rutina, nebo vás stejně občas někdo vytočí…?
Snadno se vytočím za volantem. K profesionalitě moderátora tohoto druhu pořadů patří, že nechá emoce za mikrofonem. Když jde o politiku, není v tom nic osobního.

K vašim velkým koníčkům patří fotografování. Máte nějaké ambice v tomto směru? Vlastní výstavu třeba?
Focení mě baví, ale jakmile si začnu pohrávat s podobnou myšlenkou, podívám se na fotografie skutečných umělců a profesionálů, mezi kterými mám spoustu přátel, a hned ji zaplaším. Je to stejné jako s hrou na bicí: vlastně na ně pořádně neumím, ale činí mi to potěšení. To úplně stačí.

Kdo je nejčastějším objektem před vaším objektivem?
Mám teď pár neděl novou lásku, která se mi stala i vděčnou modelkou. Jmenuje se Matylda, je to fenka zlatého retrívra a před očima se mění z neohrabaného štěněte v rozvernou slečnu až po elegantní lady. Je to čirá radost.

Jak nejraději trávíte letní dny, když máte volno?
Aby to nevyznělo hloupě, ale když ubylo kvůli pandemii práce, uvědomil jsem si, jak mi chybí. A tak jsem rád, že můžu dělat rozhovory a psát. Když si potřebuju vyčistit hlavu, vyrazím u nás do Brd na procházku po lese, vyjížďku na kole anebo – a to je dokonalý relax – osedlám silnou motorku a jen tak se toulám. Říkám tomu indiánské léto.

Vladimír Kroc:

● Rozhlasový moderátor a publicista. Moderuje pořady na vlnách Radiožurnálu, Českého rozhlasu Plus a Českého rozhlasu Dvojka.

● Vydal knihy mj. „Jižním křížem krážem“, „Orion hlavou dolů“, „Musicross“ s Petrem Nagym, podílel se na knize „Století Miroslava Zikmunda“. Po knižním rozhovoru s Eliškou Krausovou „Letenka do neznáma“ chystá knihu s Petrem Bruknerem „Jen tak jsem šel kolem“.

● Pro Českou televizi napsal a prováděl čtyřmi třináctidílnými cykly Postřehů odjinud – z Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky a Kolumbie.

● S manželkou Ludmilou vychovali dvě děti – Elišku, která právě dokončila studia na Lougborough university ve Velké Británii, a Kryštofa, který je čerstvým studentem 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.