Láska mého života? Láska ze školní lavice

Já chtěla učit odmalička, bylo jasné, že půjdu na pedagogickou fakultu. Jako magistra angličtiny a češtiny jsem se potom rozhodla pro učení na střední škole, i když mi bylo jasné, že něco jiného je sednout si s „náctiletými“ kamarády na kafe a něco jiného před nimi stát ve třídě.

„Odešla nám kolegyně, vezmete po ní češtinu a angličtinu ve třetích ročnících,“ sdělil mi při nástupu ředitel. Ano, ráda, však jsem většinu prázdnin věnovala procházení osnov a přípravě. „Moc se netěš,“ znělo z úst kolegů, „nejsou to žádní svatoušci.“ Ale já byla nadšenec, který se těší, jak si před tu bandu stoupne. A trochu čeká, že všichni padnou na zadek.

Když nenávist k tělocviku skončila záměrným zraněním

No, nestalo se. Otevřete dveře třicetičlenné třídy a máte chuť vycouvat. Všechny lavice plné a v nich dvoumetroví habáni, sem tam dívčí hlavy. Já, drobná postavička, sestřih na kluka, vypadající jako spolužačka. Dušička ve mně malá, ale nemám ve zvyku něco vzdávat. Dýchej!

Vešla jsem do nejproblematičtější třídy, jak říkali kolegové. „Dobrý den, posaďte se. Jmenuji se Justýna K. a budeme se setkávat na hodinách češtiny a angličtiny.“ „To jako máte něco společnýho s markýzem?“ Jsem sečtělá, na své jméno jsem reakci samozřejmě čekala. Nasadila jsem úsměv. „Bohužel, nemám.“ Odpověď je překvapila, asi čekali, že řeknu „nebuďte drzí“.

Bariéry padly a já přežila prvních pětačtyřicet minut. Další hodinu jsme si stanovili pravidla, děti získaly pocit spoluúčasti, což je důležité. Jsem dost sebekritická, ale říká se o mně, že vyvolávám přirozený respekt, vyzařuje ze mě autorita. Já si tak nefandím, takhle to říkají žáci…

Na začátku to byla dřina. Moji žáčkové (i na střední jsou to žáci, až po maturitě studenti) se odmítali učit, pomůcky nosili jen náhodou, často jsem slýchávala, že tohle předtím nemuseli, tohle dělat nebudou. Nepovolila jsem. Snažila jsem se být přísná a důsledná, ale i vnímavá a laskavá.

Pokud máte doma puberťáka, představte si jich třicet najednou. Každý má nějaký pocit, problém, starost, potřebu něco sdělit, zamiloval se, odmiloval se… Ale já tam chodila ráda a s tou údajně nejhorší třídou jsme si rozuměli. Můj přístup byl po necelém půlroce odměněn, na Vánoce jsem od nich dostala knihu s krásným věnováním, zbytek sboru byl překvapený stejně jako já. Prý v této třídě nikdo nic takového nezažil.

Marie Riegrová-Palacká pomáhala hlavně dětem

Na konci ročníku mi děkovali i rodiče. Zrovna tehdy jsem dostala nabídku na školení firem v angličtině za dvojnásobek peněz, ale já zůstala, školení jsem si nechala v záloze, když byly potřeba peníze.

Pak jsem prožila svůj první maturitní ples z učitelské strany, dřeli jsme k maturitě a udělali ji. Společně jsme slavili a žáci se rozutekli do světa. Přišly další třídy, nové dojmy… A pak byl po třech letech sraz. Náramně jsme se bavili, nasmáli, kluci galantní, starali se o holky i o mě. Občas jsem měla pocit, že jeden z nich to s péčí až přehání, ale nebyl nemilý.

Na tvářích holek jsem viděla úsměvy, tak jsme daly řeč. Prý se kluci na škole málem o mou přízeň poprali. „Vy jste si toho nevšimla?“ Vážně ne, vydávala jsem energii na výuku. Ale možná mi někteří z nich svými drzými poznámkami říkali: „Tak si mě všimni.“

Osudová SMS

Když uběhly další čtyři roky, objevil se jeden žák z tohohle ročníku ve škole znovu, tentokrát už ale jako vyučující odborných předmětů. Přirozeně jsme přešli na tykání, potkávali jsme se na chodbách a poradách, víc jsme o sobě nevěděli, nezajímali se. Ó, jak jsem se mýlila! Časem jsem se od kolegyně dozvěděla, že Zbyněk hledá dívku na internetu na Seznamce. „Takový hezký kluk to přece nemá zapotřebí,“ blesklo mi hlavou.

V jedno jarní sobotní dopoledne si pak sedím v křesle a vtom přijde smska. Od Zbyňka. „Ahoj Justýnko, tak se tedy zítra sejdeme ve dvě na Staromáku, ať nebloudíš.“ Co to je?! Od kolegyně jsem věděla, že si píše s nějakou Justýnou, ještě jsme se smály tomu, že je Justýn tak málo a on se zrovna trefí, ale co mám dělat? Napsat, že se spletl?

Jak by měla vypadat ideální škola?

Jak se ale říká, náhody neexistují, pouze znamení. Tak i já jsem si řekla, že mu nejspíš tahle Justýnka není souzená, že by tedy asi nebylo dobré, aby se potkali. Praštěné, co? No, ale já tomu věřím… „Tak půjdu zítra na Staromák já,“ řekla jsem si. Zvláštní pocit. Kluci šli nějak mimo mě, ani tikot biologických hodin se nepřipomínal. Sama jsem zůstat nechtěla, ale plány na společný život s někým ještě nebyly prioritou.

V hlavě se mi přesto po zbytek soboty usadil Zbyněk. Vzpomínala jsem na jeho drzé připomínky, ale i na jeho úsměv. Nyní se stal mužem se slušným vystupováním, elegantní, zdvořilý a zdravě sebevědomý. Že by mi něco v životě chybělo? „Brzdi,“ zavelel mozek.

Neděle. Šatník dvakrát přebrán, na účesu, stále na kluka, nelze nic vylepšit. Už tam stál a mě zasáhlo „šimrání v podbřišku“. Vzpomněla jsem si na knihy, v nichž hlavní hrdinka stejnými pocity poznala tu pravou lásku.

„Ahoj, co tu děláš?“ – „Jé, ahoj, vůbec jsem si tě nevšimla. A co ty tady?“ – „Mám schůzku. Ale už tu měla být. Asi si to rozmyslela. Někam chvátáš? Nezajdeme na něco dobrýho?“ A tak jsme skončili v restauraci na obědě. Příjemně jsme si tři hodiny povídali. Nic jsem nepřiznala. Neměla jsem z toho sice úplně dobrý pocit, ale pozdě bycha honit. A navíc: cítila jsem se úúúúúúúúúúúúúúúžasně.

Ve škole jsme se potkávali častěji, až jsme se stali dvojicí. Nějaká smska mi nedělala vrásky. Když ale po půl roce přišly myšlenky na společné bydlení, přiznala jsem pravdu.

Slavní bez titulů. Jako student měl problémy Albert Einstein i Karel Gott

„Zbyňku, máš mě rád?“ Klasická otázka, kterou začíná důležitá rozprava. „To přece víš. Proč se ptáš? Jinou ani omylem. Myslíš, že na společné bydlení je brzy?“ – „Ne, ale musím ti něco říct. Vzpomínáš na naše setkání na Staromáku?“ – „No jasně. Na to přece nemůžu zapomenout. Všechno klaplo.“

Co klaplo? – „No, víš, jak jsi poslal nějaké Justýnce tu smsku, tak jsi ji poslal omylem mně. Ale já ti to neřekla. Máme stejné jméno a ty ses přehmátl.“ – „Kdepak, miláčku. Napsal jsem ji tobě a modlil se, abys přišla. Zamiloval jsem se do tebe na první pohled, jak jsi vkročila do naší třídy. Tys mě ale tehdy vůbec nevnímala.“ A já prosím měla výčitky!

Dnes jsme spolu šťastní. Školství mi zůstalo a Zbyněk, nyní inženýr, se věnuje počítačům a počítačovým hrám. Hry ho bavily odmalička, i se mnou měl hru naplánovanou. Skvěle, vždyť nám vyšla.