Na jaře jste hrál v Japonsku, Francii, Německu, Švýcarsku, nedávno jste se vrátil z koncertního turné z USA. Jak přijímalo tamější publikum hraní „bělocha“ na tradiční nástroj Aboriginijců? Může člověk odjinud přidat nástroji „přidanou hodnotu“?

Myslím, ze mám trochu štěstí. Naše doba je otevřena experimentům a křížení žánrů a koncepcí. Experimenty od šedesátých let v hudbě vyvolaly a ustanovily určitou platformu, na níž je možno dotýkat se hudby odjinud, od industriálních, etnických, vědeckých, atd., prostě jiných okruhů, ale výstup uskutečnit zvukem, zvukovou kompozicí, potažmo hudbou. Díky této vlně si dnes myslím, lidé klidně přijdou poslechnout koncert na didgeridoo, tibetské mísy, nebo jiné nástroje. Proste už to je společensky únosné. Baví mne tyhle posuny sledovat.

Jak se didgeridoo a spousta jiných etnických nástrojů (někdy vlastně nářadí, například bruska nebo gramofon) staly akceptovaným hudebním nástrojem?

Já o didgeridoo uvažuji spíše jako o analogovém syntezátoru, který má tu úžasnou vlastnost, že organicky dokáže vytvořit bohatou frekvenční škálu, která je na experimentální nebo řekněme otevřenější rovině velmi nosná pro zvukový a hudební projev. A tím si mne vlastně získal. A tím zase já získávám posluchače. A to je ta přidaná hodnota. Archaismus a futurismus zároveň. Nechci byt epigonem ani Griotem. Chci být písničkářem s didgeridoo.

Můžete popsat cestu australského domorodého nástroje z českých čajoven na koncertní pódia?

Čajovny jsou český fenomén. Pozoruji jej od počátku, a mám jej rád jak v dobrém tak v tom rozporném… Po revoluci se čajovny staly jedním z míst, kde se daly velmi snadno pořádat koncerty, improvizace, setkání tvůrčích lidi všeho druhu, ideální, prostředí pro začínající hráče na jakýkoli nástroj. Stále po čajovnách hrávám. A doufám, že to tak i zůstane. Víte, ono není mnoho míst, když se rozhlédnete jen po Praze, kde snadno uskutečnit koncert tak, aby mohly přijít třeba i malé děti, které jsou úžasné publikum, jen chodí dříve spát…, aby se nekouřilo, nepilo, atd. Pro všechny a za všechny můžu říct, nejlepší doporučení je dobrá práce. Pozvání na pódia začala přicházet v době, kdy to začalo být pro pódia zralé.

A jaká je vzájemná shoda didgeridoo s prostředí víry, s kostely či současnými podzemními prostory kaple?

Baví mě posouvat vystoupení do pozice, kdy součástí nástroje je i prostor, ve kterém nástroj ovládám. Všiml jsem si tohoto jevu už jako malý. Baví mě, když si hudebník a pak následně i posluchači uvědomí, že prostor, ve kterém se koncert odehrává, je přirozeně nástroj, ve kterém jsou všichni naloženi. V tom se mi líbí sakrální prostory, tam se s tímhle jevem tak nějak od začátku počítá: Prostor je nástrojem události. Proto rád hrávám v kaplích a kostelech, a jak si všímám, naše doba je taková, spousta mých kamarádů už kvůli muzice nepotřebuje jít do klubu, rádi zajdou na koncert odpoledne s celou rodinkou. Čechy jsou doslova prorostlé unikátními prostory pro hudbu. A v mém případě experiment akustického koncertu pokračuje od pojetí nástroje k pojetí prostoru.

Pro koncert v Kutně Hoře, který budete hrát na křišťálové nástroje dle vlastního návrhu, máte pozvaného hosta. Můžete, prosím, jako zdůraznění pozvání na tento koncert, svého hosta představit?

close zoom_in close zoom_in Mým vzácným hostem bude operní zpěvačka Edita Adlerová. Zpěvačka s výrazným hlasem, obdivuhodnou kultivovaností projevu, s obrovskou energií. Zpěvačka, která je schopna mimořádně zazpívat na divadle nebo na koncertním pódiu roli Carmen, české lidové nebo třeba i sefardské písně v seskupení Two voices. Zpěvačka, která je s poctami přijímána v Čechách i v zahraničí.

Po letech vlastního pojetí i po studiu tradiční hry na didgeridoo mi v mém přístupu k nástroji stale tkví jeden aspekt. Jakkoli mne baví rozvíjet sólo hru na nástroj, jakkoli mne fascinuje původní koncept nástroje a jeho zapojení do současných možností, stale vnímám jednu veličinu: didgeridoo je pro mne naprosto nejmocnější jako doprovod pro zpěv. Během let jsem spolupracoval s mnoha „hlasy“, ale stále hledám pěveckou osobnost, se kterou by se dal tento koncept výjimečně zpracovat. Večer v kapli Božího těla v Kutné Hoře bude o setkání s výjimečným hlasem.

Ondřej Smeykal absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, v atelieru grafiky profesora Vladimíra Kokolii. Věnuje se hře na didgeridoo, často bývá označován jako guru českého didgeridoo. Nahrává sólová CD, koncertuje samostatně nebo vytváří různá hudební uskupení. Hraje například ve skupině Autopilote, bývá hostem významných koncertů Čechomoru, Monkey Bussines a dalších kapel.

Jiří Heller