Luděk Filipský: Aby mi tam nezůstala jen ta fyzika

Malíři a restaurátorovi Luďkovi Filipskému by se dalo jistě naslouchat dlouhé hodiny a člověk by se nenudil ani chvíli. To by ovšem vydalo na knížku a tolik místa k dispozici přeci jenom nemáme. K zhruba hodinovému povídání s výtvarníkem, jehož současným domovem je starobylá Kutná Hora, jsem se sešel v Galerii Felixe Jeneweina, kde je až do desátého června letošního roku k vidění výstava k jeho pětašedesátým narozeninám.

Usedáme ve vstupní místnosti galerie a já lovím po kapsách diktafon a papír s poznámkami. Jak se ukáže o chvíli později, nachystané otázky nebudu ani moc potřebovat. Luděk Filipský je poutavý vypravěč a tak si prostě pohodlně sedím v křesle a jenom občas přeruším tok vyprávění.

Jak jste se jako Moravák vlastně dostal do Prahy?
Narodil jsem se v Moravských Budějovicích. Od malička jsem chtěl kreslit a malovat, rodiče neměli s uměním nic společného, otci se ale líbilo, že umím kreslit, tak mi fandil. Koukli jsme, jaké možnosti jsou na středních školách a vybral jsem si pražskou Hollarku, dělal jsem tam zkoušky a měl štěstí, že mě hned napoprvé vzali. Ve čtvrtém ročníku nás učil vzácný člověk, profesor Balaš, který mě nadchnul pro to, abych pokračoval dál, na akademii. Hodně mě povzbuzoval a já mu věřil. Tak jsem vlastně díky němu udělal beze strachu zkoušky a přešel do přípravky na Akademii výtvarných umění.

Studoval jste u Antonína Pelce?
Po roce v přípravce jsem nastoupil k profesoru Pelcovi. To byl báječnej člověk, ale ve škole se moc nezdržoval. Příliš nám toho neřekl, ale když už ano, tak to většinou sedělo velice přesně. Ale nějaké dlouhé rozhovory s námi nevedl, ukázal se jednou za týden, strčil hlavu do dveří, pronesl něco a zase odešel. Měli jsme ho rádi, byl to noblesní člověk a bylo z něho cítit, že má něco za sebou… ať v tom či onom smyslu. Za války uvízl v internačním táboře na Martiniku, odkud mu pomohli Jan Werich s Jiřím Voskovcem. S Werichem jsem ho potom potkával na Malé Straně, ještě s Jiřím Trnkou. Profesor Pelc nám nechával naprostou volnost a my se učili jeden od druhého, chodili k němu například taky Sopko a Říha. Takže jsme tam měli dobrou partu a hlavně nás bylo málo, tak jsme byli takový semknutí. Bylo to velice příjemné studium. Bohužel, když jsme byli ve čtvrtém ročníku, Antonín Pelc zemřel.

A u koho jste nakonec absolvoval?
Na místo profesora Pelce přišel o generaci mladší Jan Smetana. To byl velice vzdělaný vzdělaný a noblesní člověk, neznám jediného z jeho žáků, který by ho neměl rád. Velice jsme se sblížili, byli jsme na stejné vlně a moc stál o to, abych mu dělal asistenta. Jenže já musel na vojnu, takže na ten rok nastoupil Jirka Sopko. Profesor Smetana mi zařídil, že půjdu na vojnu do AUSu. Já se vrátil tři dny před nástupem z Belgie a jel na Vítkov, zeptat se kdy mám nastoupit. Jenže ono se mezitím všechno změnilo, takže si mě vychutnali a šel jsem na rok na Barboru, do Jáchymova. Bydleli jsme v bývalém lágru, ale tehdy už tam byla vojenská posádka, Doktoři nás učili na zdravotníky a já velel nějaké četě, nebylo to tak zlé.

Po vojně jste tedy vrátil na akademii?
Přesně tak, po roce jsem se vrátil z vojny a nastoupil jako asistent. Ten první rok to bylo báječné, a potom už horší, začali se vyměňovat profesoři a nastoupila politika. Špatné bylo, že v té době se dostala velká část studentů na školu z úplně jiných důvodů, než že by měli talent. A já sem ten druhý rok, protože profesor Smetana onemocněl, dělal za něj přijímačky a viděl ty materiály takže mě to dost otrávilo. Navíc začaly potíže, protože jsem nebyl zvyklý si dávat pozor, takže s některými z těch nových profesorů jsem měl velké problémy. Tedy já ani tak ne, mě akorát nesnášeli, ale profesor Smetana a ten měl navíc velký problém s tím, že jsem nebyl nikde organizovaný, ani v SSM, natož v partaji. Takže ten tlak narůstal a Smetana už to jen velmi těžko vykrýval. Bavili jsme se o tom a on řekl: tak si udělejte docenturu a bude pokoj, to není problém. Šel jsem se zeptat Pepíka Jíry a ten mi sdělil, že hlavní předmět je marxismus – leninismus. A bylo po všem. Jak jsem to slyšel, řekl jsem si tak to ne. Takže nezbylo, než ze školy odejít. V tu chvíli mi to nepřišlo těžké, ale ty první roky byly dost krušné.

Tehdy jste se přestěhoval do Kutné Hory?
Ne hned, když jsem opustil akademii byl už jsem v Praze nějakých čtrnáct či patnáct let. Můj bratr bydlel u Plzně, ve Stodu. Tak jsem jel za ním. A tam jsem se seznámil se svojí pozdější ženou. Shodou okolností se matka mojí ženy narodila v Kutné Hoře a měli tu domek, kam se nám nakonec podařilo se přestěhovat. Což byla záchrana, protože jsme neměli kde bydlet a prachy taky nebyly. Město se mi samozřejmě líbilo a bylo to navíc kousek od Prahy takže jsem měl kam dojíždět, protože vlastně všichni kamarádi, celý můj svět, na který jsem si zvykl, to byla Praha. Do určité doby mi Praha chyběla, ale dneska už je pro mě cizí město, už není to, co bývala v šedesátých letech. Samozřejmě, jezdím se občas podívat na vernisáže a do galerií i za známými, ale takový ten domovský pocit už tam dávno nemám.

Kde se ve Vás vzal ten zájem o přírodní vědy, zejména o fyziku?
Můj bratr byl starší o jedenáct let. Matematik a fyzik. Od malička mi vyprávěl o fyzice a mě to vždycky docela zajímalo, tak mi říkal, vykašli se na kreslení, běž na fyziku, vždyť tě to baví a máš na to hlavu. Nakonec jsem na něj nedal, ale baví mě to do dneška. Když jsem končil školu, téma mojí diplomové práce bylo živá a neživá příroda, vznik a vývoj života a podobné věci. Udělal jsem tehdy takovou sérii obrazů a potom jsem v tom pokračoval a různě hledal. Mezitím se tu vystřídal popart a informel a tak v tom člověk všelijak lavíroval. Ale taková ta rovnováha mezi řádem a chaosem, imaginací a třeba geometrií to ve mně nějak přetrvávalo. Později jsem zjistil, že tak to nejde dál, že se musím nějak zaměřit abych v tom ateliéru dočista nezblbnul. Řekl jsem si, že bych chtěl poznat svět do hloubky, alespoň ty základní věci, abych věděl, o čem to vlastně je a co vlastně maluju. Bylo to spojené s fyzikou, mě vždycky zajímala teorie relativity a kvantová mechanika, z takového toho laického pohledu, ale tím, jak má člověk cvičenou imaginaci, tak si dovede spoustu věcí určitým způsobem zobecnit a představit. Takže se mi to nějak pospojovalo, udržet ten druhý pól vědy, emoce a city tak, aby to mezi nimi zůstalo napjaté. A to je to, co mě zajímá dodnes. Vlastně to od té školy není až tak velký rozdíl, ale mezi tím začátkem a tím co dělám teď je spousta oklik a slepých uliček.

Takže věda a fyzika zejména jsou pro Vás při tvorbě to nejdůležitější?
Každý žije v nějaké době, která by měla být obsažená v jeho věcech. Ty první počátky, proč člověk maluje, jsou vzpomínky z dětství, emoce, zážitky. A je potřeba najít výtvarný jazyk, který umožní přenos toho všeho do obrazu. Aby mi tam nezůstala jenom ta fyzika. Braque říkal, že má rád pravidlo, které koriguje emoci. A já používám to pravidlo, ten řád, jako výrazový jazyk, který je ovšem potřeba emocemi naplnit.