V Kutné Hoře jste s projektem Obhajoba pastelky už potřetí. Co vás sem tak přitahuje?
Je tu spousta nádherných míst a zákoutí. Dost to na mě působí. A stále tu nacházím něco nového. Tentokrát sem se věnovala gotice. Těm nádherným chrámovým klenbám.

Právě jste po devíti dnech dokončila obraz inspirovaný Kutnou Horou. Co na něm mohou lidé najít?
Gotické linie chrámu se setkávají s takovým tím mým snovým světem, který je blízký nejen třeba dětem, ale i dospělým.
Vidím, že tentokrát na obraze není postavička, která má zastupovat vás.

Ano, ale nezapomněl jsem ani tentokrát na svoje oblíbené zvíře, kterým je kočka. A ta se právě prolíná tím snem v různých podobách, s křídly, najdete ji vymalovanou i v poletujícím lístku. Je to takové tajemné zvíře.

Objevil se také vítr, ten asi patří k takové monumentální stavbě plné klenboví?Vítr. (smích) .. Větru jsme si tu opravdu užili. Tady na místě před kaplí se proháněl opravdu dokonale. Zafoukalo, u kaple se to odrazilo a šlo to přímo na nás. (smích)

Jaký byl vlastně přístup Kutnohoráků?Protože jsme tu letos potřetí, tak nás už znali. Někteří si kvůli malování přesunuli i termín dovolené. Chodili hodně s tím, že jsou třeba ze sídliště a celý rok se sem nepodívají a teď si udělali vycházku celá rodina.

Ty nádherné pastelové barvy a pastelky jako takové musí být magnetem především pro děti?
Samozřejmě je to inspiruje. Teď ke konci se mi tu sešlo během jediného dne asi dvacet obrázků od dětí. Pastelky jako takové jsou dětem opravdu velmi blízké. Nejde však jen o tu nejmladší generaci. Často sem přicházejí s babičkou nebo dědečkem.

Obrazy jsou blízké i dospělým. Jak na ně působí?
Nejdříve se třeba jen tak zahledí. Pak si třeba vzpomenou na svoje dětství nebo různé jiné vzpomínky, které v nich právě tahle harmonická kompozice vyvolává. Zasní se a vyprávějí třeba nějaký ze svých příběhů.

To se asi musíte během svého malování v plenéru setkávat s hodně příběhy a vyprávěním lidí kolem?
Ano. Lidé si rádi povídají a obzvláště tady v Kutné Hoře, kde jsou velmi pyšní na své město. Dozvěděla jsem se celou řadu příběhů, které se vážou k určitému místu v tomto městě nebo i k cestě k Velkému rybníku. Vypráví mi o domech, které se mi líbí a kdo v nich žil . Jeden pán mě upozornil na křemen, ze kterého je řada soch před Jezuitskou kolejí. V té zdi se nacházejí ještě zbytky mušlí (a malířka se s téměř něžnou pozorností dotkne jedné z nich). I v této zdi jsou ukryté příběhy, tajemství a zajímavé věci.

S čím dalším jste se třeba setkala?Vyprávěl mi tady jeden geolog o břidlici, která se právě teď pokládá na stříšky chrámu svaté Barbory. Jak se dříve dělala ručně a měla úplně jinou strukturu než dnes, kdy se dělá strojově.

Obraz je po devíti dnech hotový. Jaký máte pocit?
Najednou to skončilo. Z člověka to všechno tak nějak spadne. Všechny ty mé pocity jsou zakomponovány v celém obraze.

A kam pokračujete dál?
V Holandsku mi uspořádali velkou výstavu všech obrazů. Tam tuto techniku uznávají. V Čechách je pastelka jako médium stále ještě poměrně zavrhovaná těmi „uměleckými kritiky“.

Plánujete tady u nás ještě nějakou výstavu, kde by mohli lidé vaše obrazy vidět?
Pár, včetně toho nového, jich zůstane v Dobré čajovně na Jungmannově náměstí. Pak bych chtěla otevřít stabilní galerii.

Kde by měla být?V Praze už máme vyhlédnuté místo. Ale uvidíme. Přeci jen, těch obrazů během tříletého cestování po městech vzniklo více než třicet a bylo by možné je tam zhlédnout pohromadě. Také bychom si s manželem asi rádi na chvíli oddechli. Přeci jen ten kočovný život je dost náročný.(smích) Ale vyjíždět bychom ještě někdy někam chtěli.

Zůstane tedy ještě Kutná Hora mezi jednou z těch vyvolených štací?
Určitě mám k ní opravdu velmi osobní a vřelý vztah a vždycky bych se sem chtěla vracet.

A prozradíte už náznak tématu příštího kutnohorského obrazu?
Určitě na něm bude kostel svatého Jakuba. To je nádherná stavba. Moc se mi líbí pohled na něj z Královské procházky, ale i ze zahradních restaurací v okolí.