„Rozhodla jsem se v momentě, kdy se ukázalo, že děda by tam hodně chtěl a sám by zkrátka nejel. Bylo to v době, kdy ovdověl, a bylo na něm znát, že potřebuje nějakou silnou vzpruhu. Zase se na něco těšit. Děda vždycky byl duší trochu dobrodruh, s babičkou projeli mimo jiné Aljašku, Dubaj, Londýn, Stockholm… O Kubě už kdysi taky mluvil, ale na to mu babi vždycky odvětila, že tam ať si jede sám,“ říká autorka knihy Třešně v rumu, kterou na základě své výpravy s dědou napsala.

Odjížděla jste už s tím, že o cestě napíšete knihu?
Vůbec ne. Nicméně jak se odjezd blížil, absurdních situací přibývalo a naše výprava do lůna tropického socialismu získávala stále více „fanoušků“, hlavně z řad mých kolegů v práci, kteří to měli z první ruky a jak se doslechli, co se chystá, žadonili, že chtějí vědět každý detail. Nejprve jsem tedy psala statusy na Facebook. Ze dvou důvodů - zaprvé, abych si trochu ulevila, protože od toho tak trochu sociální sítě jsou. Že si tam člověk stěžuje, nebo se chlubí. A zadruhé, aby existovalo něco jako černá skříňka. Což přeháním samozřejmě, ale určitá forma takového zápisníku to byla.

Velmi mě ale překvapilo, kolik lidí to četlo a dokonce sdílelo dál. Dokonce chvíli fungoval i takový improvizovaný samizdat, když jsem se na Kubě nemohla dostat na internet, posílala jsem deníkové odstavce smskama, a kamarádi je pod smluveným hashtagem #tresnevrumu házeli na sociální sítě.

Které místo na Kubě vás dostalo a proč?
Záleží, v jakém slova smyslu. Je to země obrovských protikladů, jsou tam místa, kde žasnete nad netknutou přírodou, a jen o chvíli později se otřesete hnusem, případně jen kroutíte hlavou, anebo se smějete jako pošuk, protože některé věci se snad fakt můžou stát jen na Kubě. Často mě dostalo, jak moc se liší realita od propagačních materiálů, ale pozor - nejen kubánských. Tam se to tak nějak čeká. Ale i některé tuzemské cestovatelské weby jsou plné nesmyslů.

Zkrátím to, protože to by bylo na několik long drinků. Nejhorší město? Jednoznačně Matanzas. Má prý přezdívku „Benátky Kuby”, ale i pokud je tím myšleno „Benátky nad Jizerou”, tak je to buď zvrhlý omyl, nebo trolling turistů. Nejkrásnější místo? Vodopády El Nicho. Všichni jezdí na Varadero, přitom skutečný snový tropický ráj je o 200 kilometrů jinde. Největší bizár? Mural de la Prehistoria, skalní malba na přání Fidela Castra v údolí Viñales. Protože prostě… vygooglete si to. Prosím. To se nedá popsat.

Předpokládám, že bez neshod se to cestování neobešlo. V čem jste si třeba nerozuměli?
Děda je kovaný komunista, takže třecích ploch je mezi námi nepočítaně, což kubánské kulisy ještě umocnily. Logicky se tedy neshodneme na tom, jestli a jak moc je viníkem současného stavu Kuby politika USA, nebo místní vláda jedné strany. Jestli byl Fidel Castro odvážným revolucionářem a inspirativním lídrem, nebo spíš masovým vrahem, který neváhal ve velkém vraždit svoje odpůrce, to samé Che Guevara. Jestli jsou regály v obchodech plné, nebo prázdné, případně jestli se místním lidem žije fantasticky, nebo naopak prachbídně.

A na čem se s dědou vždycky shodnete?
Že místní rum nemá chybu a kapela v tom baru v Trinidadu, co hrála pecky Bennyho Morea, byla naprosto geniální.

Vnímala jste kubánskou realitu jinak, než váš prarodič?
Hodně, to už jsem naznačila. Děda některé do očí bijící věci musel vidět také, ale téma Kuba se dotýká samotných pilířů jeho politického přesvědčení, takže jednoduše vypnul kritické myšlení. Tím pádem nemusel přehodnocovat to, co si o Kubě už dávno myslel. Že to tam je všechno perfektní a co ne, za to může Amerika.

Život Kubánců se skládá z několika konstant. Rum a komunismus, na které odkazuje i název vaší knihy, k nim určitě patří. Hrají tyto dvě konstanty pro běžné lidi opravdu tak podstatnou roli?
Podle mého zcela zásadní. Socialistickému zřízení se jako občan nemůžete vyhnout, to zasahuje do naprosté většiny vašeho bytí, ať ukážeme na jakoukoliv oblast lidské činnosti. Rum taky, už jen z toho důvodu, že se vyrábí z cukrové třtiny, a ta v konečném důsledku ovlivňovala dějiny ostrova víc než cokoliv jiného. S trochou nadsázky by se dalo říct, že nebýt komunismu a cukru, Kuba by vypadala jako od základu jiná země.

Ale jestli se ptáte na takový úplně běžný život, tak se to asi paušalizovat nedá. Jsou tam stále lidé, kteří mají v obýváku Fidela ve zlatém rámu, jsou mu dodnes oddaní a směřování země jim naprosto vyhovuje. Pak jsou ti, kteří své názory nahlas prostě neříkají, aby měli klid, a myslí si svoje. No a pak samozřejmě ti, kteří už mají všeho po krk a nejraději by odjeli a už se nevrátili, pokud by to šlo, případně rovnou disidenti, jejichž nemalá část je vězněna a všemožně šikanována.

Kolik je kterých si netroufnu odhadnout a není to vlastně tolik podstatné. Podstatné je, že kdo je politbyru oddán, ten asi nemá problém a Kuba pro něj může být skutečný ostrov šťastných lidí. Kdo s režimem nesouzní, tomu se naopak žije velmi těžce. A rum? Ten je výborný, všudypřítomný a levný, dokonce i pro místní, jejich průměrný měsíční výdělek je v přepočtu zhruba 600 korun českých. A slyšeli jste určitě ten vtip, co se u nás říkal za totáče, že dokud je tu bolševik, tak nemá cenu vystřízlivět…

Zaznamenala jste nějaké další neměnné věci či jevy?
To se těžko hodnotí za jednu návštěvu země, ráda to přenechám zkušeným cestovatelům. Já měla co dělat, abych uhlídala naše úspory, doklady, rozdělení proviantu a případně dědu v pralese, když si s sebou nevzal mobil a jal se shánět něco k pití… což u něj tedy takový neměnný jev je.

Odpočinula jste si na kubánské dovolené?
Moc ne, ale to nebyl ani účel. Zážitek to byl mnohovrstevnatý a silný, jsem rozhodně ráda, že jsme to dali!