„Byl to skvělý zážitek, celkem jsem se na koncert těšila a musím říct, že mě rozhodně nezklamal," poznamenala 
s nadšením jedna z návštěvníků koncertu Hedvika Zýková.
Podobné nadšení vyzařovalo i z ostatních posluchačů, kteří se nebáli své pocity náležitě vyjádřit, a kapelu si tak i po konci koncertu přivolat ještě k jednomu přídavku. Slova jako: „Rozjeďte to kluci!" a nebo hromadné skandování „Ještě, ještě, ještě!", kterým se diváci dožadovali dalších přídavků, se tak nesly celým sálem.
Jediným drobným nedostatkem koncertu byl zvolený prostor, neboť hudba lákala k tanci, na což čáslavské divadlo není stavěné.
„Ta hudba přímo vybízela 
k tanci, musela chytit každého. Kdyby se dalo tančit, tak by se ze skvělého koncertu, stal dokonalý," uzavřela své hodnocení Hedvika Zýková.

REPORTÁŽ: Bubny otevřely divoký i zuřivý paralelní svět

Čáslav – Divadelní sál. Seděly tam stovky lidí, podupávaly, tleskaly a bavily se. Ta sedadla nebyla vhodná pro hudbu, která se linula z pódia. Volný prostor, kde by se tanečníci mohli rozplynout v tónech hudby a ztratit se v rytmu všech možných druhů bicích nástrojů, znatelně chyběl. Však tím končíme to špatné, odbyto hned zpočátku.
Smršť zmatku. Tak by se na první pohled dala popsat hudba, kterou produkovali muzikanti při sletu bubeníků tuto sobotu. To byl pouze počátek. Jak se tóny nesly sálem a pomalu přepadávaly posluchače i diváky v sále, dostávaly stále větší a hlubší smysl. Vše pomalu zapadalo na svá místa a vytvářel se tak koloběh rytmů, které ovládly každého v sále.
Nabité hlediště mohutně podporovalo své „muzikální guru" dnešního večera a přidávalo se k celému představení svým tleskáním či výkřiky povzbuzení.
Nejdříve jsem se soustředil na lidi a snažil se zachytit atmosféru svým fotoaparátem, ale to prostě nešlo, a tak jsem přestal. Zavřené oči mi otevřely uši a já se naplno ponořil do této zvukové bouře, která se řítila všude kolem mě.
Jako bych se propadal a znovu objevoval na vlnách. V jednu chvíli mi hlava klimbala a oči se zavíraly jednotvárností několika stále se opakujících rytmů a o pár vteřin později mě probudil náhlý výron energie, který se řítil mezi muzikanty a přeskakoval jako jiskra z člověka na člověka. To se událo asi v polovině koncertu. Jako by se něco změnilo, na muzikantech byla vidět dětská radost z toho, co dělají, štěstí a energie, která jim jsou dodávány skrze jejich prsty bušící do bubnů. Krásné.
Dvě hodiny uplynuly, ani nevím jak. Za tu dobu se mi podařilo ponořit se do jiného divokého světa a na chvíli se v něm ztratit.