Sice z kutnohorského regionu nepocházíte, ale máte k němu nějaký vztah? Koncerty, zajímavé zážitky, přátelé, příbuzní…

V kutnohorském regionu jsem už odehrál za svoje hudební působení možná stovky koncertů a mám tam sice ne příbuzné, ale řadu velmi dobrých přátel. Vypisovat zajímavé zážitky prožité v těchto místech by vydalo na menší knihu a navíc je řada z nich nepublikovatelných. V poslední době tam nevystupujeme tak často, takže se na vystoupení v Paběnicích moc těšíme.

Co nového chystáte pro své příznivce? Čím se pochlubíte v Paběnicích?

Něco nového chystáme pořád, ale na zmiňovaném vystoupení se představíme s novým koncertním repertoárem, se kterým jezdíme od počátku léta a s novým, pro většinu fanoušků ještě vlastně neznámým, dvacetiletým bubeníkem Lukášem Pavlíkem. A ten je extra třída.

Jak v současné době vznikají nové písničky, kde hledáte inspiraci?

Stejně jako vždycky. Někdo složí muziku, kapela pak tu skladbu společně zaranžuje a já vymyslím zpěvovou linku a napíšu text. Inspirace je v normálním životě, což je z těch textů snad i patrné.

Vzpomínáte si, kdy jste byl naposledy a možná poprvé v Paběnicích?

23. července 2005 s mužstvem 1. RFC Spark Praha při otevření fotbalového hřiště. Jako kapitán týmu vzpomínám vesele už jen proto, že jsme tenkrát, pokud se nemýlím, vyhráli.

Co pro vás znamenají koncerty či fotbalové exhibice v těchto menších obcích?

Znamená to strašně moc, protože v těchto lokacích nejsou lidé tak zhýčkaní, jako ve velkých městech a i když jsou samozřejmě masírováni produkcí z médií, dokáží všechno víc ocenit a jsou celkově nějak vřelejší. Navíc neberou všechno smrtelně vážně, takže si vždycky užijeme mnohem víc legrace.

Hrajete radši na letních parketech, nebo v uzavřených prostorech. Proč?

Na to se nedá odpovědět jednoznačně, protože obojí má svá pro i proti. Venku může být problém s počasím, ale na druhou stranu tam bývá většinou lepší výsledný zvuk, protože se od ničeho neodráží. Jenže těch rozdílných věcí je opravdu spousta a nemá cenu je všechny vypisovat.

Kdysi s Arakainem začínala Lucie Bílá. Jak se dnes díváte na její kariéru?

Vídáme se dnes už minimálně. Hudebně je přece jen v jiné branži, ale moc jí přeju, co dokázala. Hodnotit všechny její projekty asi nemá moc velký smysl, protože její rozptyl je hodně široký.

S Arakainem jste se v roce 2002 nerozešel zrovna v dobrém? Můžete po letech prozradit proč?

Další hudební směřování kapely sice taky hrálo nějakou roli, ale v tom nebyl zas tak velký problém, jelikož jsem si to vždycky dokázal ukočírovat už předtím. Bohužel tam byl s některými členy kapely lidský problém, a to se příliš nezměnilo. Já to už dávno neřeším, protože jsem šťastný, že děláme s kapelou i lidsky výborných muzikantů to, co nás baví, a rozhodně bych neměnil. Takže, že bychom spolu pravidelně chodili na pivo, to ne. Na druhou stranu o lecčems svědčí, že v ABBANDu hraje na kytaru Jirka Urban mladší, čili syn mého bývalého švagra (naše bývalé manželky byly sestry) a kytaristy Arakainu Jirky Urbana. Jen jsem mu musel zakázat, aby mě oslovoval „strýko“.

Nějaké poselství čtenářům, hostům vašich koncertů. Zajímavá myšlenka, postřeh muzikantů…

Je skvělé, že už vnímají ABBAND jako regulérní kapelu a ne jako nějakou partu doprovodných muzikantů, která omílá na koncertech jen moje staré hity ze sólových desek. Díky jim za to.