Deník se zažloutlými opotřebovanými listy podává svědectví o návratu Josefa Miřijovského do právě vzniklé Československé republiky na palubě americké lodi Sheridan. V minulém vydání Kutnohorského deníku nás jeho deník zavedl až na pobřeží exotického japonského ostrova Nagasaki. Kam vedla další cesta lodi a tím i Josefa Miřijovského? Podařilo se vojákům doplout do cíle – do italského přístavu Terst? Následující citace z deníku jsme přepisovali z důvodu zachování autentičnosti tak, jak je zaznamenal na palubě lodi sám autor.
Na japonském břehu
Po přistání u japonského ostrova Nagasaki trápí posádku lodi Sheridan špatné počasí. Mlha, déšť. loď navíc uvízla na mělčině, a tak tolik potřebné palivo – uhlí – vozí na loď Japonci na svých malých bárkách. Druhý den se však vyčasilo a tak mohli vojáci poprvé obdivovat krásy Japonska z pevniny. „Mohly jsme se podívati do města, ale neměl nikdo z nás peníze. Město překvapuje našince tamnějším rostlinstvem jako pomeranče atd. a neobyčejnou čistotou. Z Vladivostoku do Nagasaki jsme pluli 55 hodin, loď byla hnána 1 šroubem a jeli jsme za hodinu 22 km, celá dráha z Vlad. Do Nag. je 654 mil," stojí psáno v deníku Josefa Miřijovského, který měl příležitost poprvé obdivovat život místních obyvatel.
3. března 1920 o půl jedné odpoledne opouští loď Sheridan přístav a vyplouvá zpět na širé moře. Loď se u pobřeží nikdy dlouho nezdržuje, pouze po dobu nezbytně nutnou, potřebnou k vytvoření zásob paliva a potravin pro posádku lodi, čítající více než dva tisíce mužů. Při plavbě se potýkají s tropickým podnebím. Vojáci, uvězněni na veliké nákladní lodi, krátí si dlouhou chvíli na cestě do Singapuru pozorováním vody a mořských živočichů. Setkávají se například se shluky delfínů, obdivují také ryby létající nad mořskou hladinou.
Oslava narozenin
7. březen je pro vojáky slavným dnem, který je důvodem k oslavě v kajutách: odříznuti od vlasti připomínají si přesto vojáci narozeniny prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Oslavy jsou pečlivě zaznamenané již vybledlým inkoustem na rozpadajících se stránkách deníčku. „Dnes 7. března byli 70tileté narozeniny T. G. presidenta Masarika. Bohužel Naši důstojníci si nevzpomněli a my, když jsme viděli, již večír, že oni žádnou oslavu nedělají,tu o 10 hodině večír na naše přání hudba zahrála na palubě Kde domov můj. Potom jeden bratr měl proslov a ještě několik pak … písní hráli. Tu teprve oficíři věděli, že jsou Masarikovy narozeniny," popisuje veselou náladu, panující při oslavě mezi vojáky z českých zemí sám autor.
Hrozba nemocí
Jednou z hrozeb, se kterou si musí posádka lodi potýkat při cestě do vysněné domoviny, jsou epidemie nejrůznějších nemocí. Nezdraví členové posádky, více než dva tisíce těl, namačkaných v kajutách na sebe, jsou doslova živnou půdou pro nejrůznější choroby. „Od vyjetí z Nagasaky se vyskytli 3 případy epidemické nemoce, kterou zavlekly sem občani, jsouce velice nečistý. Naproti tomu se dělalo mnoho přehlídek a veškeré špinavé a staré a nepotřebné věci se házeli do moře, obzvlášť občani ty toho měli hojnost," popisuje boj s nemocemi Josef Miřijovský, kterému se nákaza naštěstí vyhýbala. Epidemie vyžadují zastávky v přístavech, kde jsou nemocní umisťováni na několik dnů do karantény. Tyto zastávky jsou zdržením na cestě k Suezskému průplavu, kudy se má loď pohodlně dostat do Středozemního moře.
Ve stínu palem
V době od 11. do 15. března plynou vojákům dny jen pomalu. Posedávají na palubě lodi, kde se pohybují vzhledem k velice teplému podnebí bez větru pouze v kalhotách, nazí do půl těla. Konečně 15. března ve 12 hodin vplouvá Sheridan do přístavu v Singapuru. Jak působí poklidný Singapur na cestovatele, potýkající se ještě poměrně nedávno s ruskou zimou?
„Přístav totiž město Syngapur, leží při moři na poloostrově Syngapurském proti ostrovu Sumatra. Syngapur má rozsáhlý obchod, ze zdejším tropickým ovocem, potom zlatem. Vesměs vše je vrukách Angličanů. Obyvatelé jedna pětina Evropanů ostatní domorodci: malajci a indové a také číňané. Panuje otrokářství. Žen je málo 1/5. Daří se rýži, koření a jiné. Pole obdělávají otroci. Těží se zlato aj. Město překvapuje našince, zdejším jejich životem a vše dělají pod širym nebem jako vařejí, jedi, šijí atd. a spousta ručních dvoukolek a velká čistota a pěkné áleje palem a kokosu okolo ulic. Dlouho choditi zde našinec nevydrží, je velké vedro," popisuje atmosféru města a zvyky domorodců Josef Miřijovský ve svých zápiscích. Nejeden z mužů zatoužil přivézt si jako suvenýr nebo dárek rodině opici či papouška. Jak se však lze dočíst dále v deníku, papoušci bohužel během další plavby pošli.
V noci 20. března 1920 vplouvá loď Sheridan do Indického oceánu. V přístavech, kde po cestě čas od času zakotví, vítají cestující hnědí obyvatelé, kteří žijí pod nadvládou Angličanů. Čím dál blíže je toužebně vyhlížený Suezský průplav. Josef Miřijovský popisuje ve svém deníku první setkání s velrybami ve svém životě, které vystřikovaly k nebi gejzíry vody jako vodotrysky.
Země písku
close
zoom_in
Dne 3. dubna 1920 v 10 hodin večer připlouvá loď do přístavu Aden v tehdejší Arábii, kde nabírá pitnou vodu pro posádku. „Pobřeží Arabie i Aden jest podoben poušti, kopce jsou holé bez stromů a na nich jsou k. př. Majáky, Radio st. (radiostanice pozn. red.) a Chrámy Mohamedanské. Na úpatí hor jsou domy, s plochými střechami. Velké sucha. Nouze o pitnou vodu. Pravý opak Singapuru," líčí Aden ve svých zápiscích zbyslavský voják.
4. dubna pouští se loď na Rudé moře – jejím příštím cílem je přístav Port Said. Na cestě potkává se Sheridan s různými obchodními loděmi, například s anglickou flotilou. Po cestě posádku opět souží nesnesitelné horko, které neustává ani v noci. Teploty se pohybují neustále kolem 30°C. V kajutách je nedýchatelně, spát se podle zápisků Josefa Miřijovského pořádně kvůli teplu nedá. Teprve 7. dubna 1920 přejíždí loď obratník Raka a začíná se ochlazovat, což je u posádky více než vítané.
Brána do Evropy
9. dubna loď pluje podél pobřeží Afriky na jedné a Arábie na druhé straně. Od Suezu ji dělí pouhých 35 mil. „Bylo již zde chladno obzvlášť chladný vítr. Vnoci již jsme se museli přikrýti. Teplota vzduchu 20 ½°C – vody 18°C. Do Suezu jsme přijeli 9. dubna ve 4 hodiny, loď opět zakotvila dále od přístavu. Jeli jsme poslední míle poměrně pomalu, takže nás dvě lodě předjeli již blízko Suezu. Byli jsme nuceni čekat až před námi odplují zmíněné lodě," stojí na posledních stránkách deníku. Tolik vytoužený umělý průplav – brána do Evropy – vojáky vítá.
10. dubna v 8 hodin ráno jsme vjíždí nákladní americká loď Sheridan do Suezského průplavu. „Jeli jsme těsně okolo jedné části města. Město je rozloženo na ostruvkách a na březích a poskytuje našinci pěkný pohled. Stromy = palmy aj. jsou zde jen v zahradách okolo domů což je velice hezké. Jinde stromů není. Jen samý písek a pískové kopce. Při viplutí z přístavu kroužil nad naší lodí nízko Francouzský eroplán," svěřuje autor stránkám deníku.
Obdivují Turkyně
Dne 11. dubna ve 2 hodiny v noci vjíždí cestující na lodi do přístavu Port Said. Zde se k Sheridanovi připojuje další z lodí, která veze na své palubě vojáky ze Sibiře. Posádku tvoří 2300 mužů. „Jela větší rychlostí a měla méně zastávek proto nás dohonila. A také jela předem do Terstu. Dne 12ho odpoledne jsme se spolu zdravily. Byl jsem také ve městě, kde jsem prohlédl zdejší obyvatele a zdejší poměry. Vše v rukách Angličanů," líčí zbyslavský voják. Na pevnině vojáci obdivují Turkyně, zahalené ve svých šatech sestávajících z několika vrstev látky. Přístav Port Said opouští 13. dubna, při vyplutí hraje hudba.
Dne 15. dubna 1920 je moře rozbouřené, posádka se potýká s mořskou nemocí. „Loď se hází do výše a zase dolů. Mnoho hochů dostalo mořskou nemoc. Takže málo kdo jedl. Odpoledne bylo viděti pobřeží ostrova Kréty," dočítáme se v deníku. 16. dubna proplouvají kolem Řecka.
Konečně v cíli!
Cíl je již blízko. 17. dubna je z paluby lodi vidět pobřeží jižní Itálie. Vojáci cítí, že jsou doma. Přinejmenším doma v Evropě, která se mezitím změnila k nepoznání.
„Dne 18. dubna ve 12 hodin. Ujeto 256 mil. Vzdálenost od Port Saidu = 1255 mil do Terstu 70 mil. Teplota vzduchu 18°C vody 14 1/2 °C. Směr severozápadní – Moře klidné. Od rána plujem na dohled okolo Dalmácie a Přímoří. Den je bez větru takže je dosti teplo a příjemně jest náramně tiché moře," uvádí Josef Miřijovský.
Konečně 18. dubna je zde Terst! Italský přístav, cíl dlouhé plavby. Ihned po zakotvení začíná mumraj – všechny věci v lodi se vykládají na břeh. Další cesta už je snadná. 19. dubna 1920 vyjíždí z nádraží v Terstu vlaky, mířící do Prahy, metropole nedávno vzniklé Československé republiky. Setkají se vojáci ještě se svými rodinami? Budou na ně čekat? Nezapomněli? „Dne 24. dubna jsme přijeli do Prahy. Zde jsme byli uvítaní a šli jsme slavnostním průvodem přes Prahu do kasáren Černikovských na Vyšehrad," zní v posledním zápisu Josefa Miřijovského, vojáka, který měl štěstí a mohl se navrátit zpět do země, kterou před šesti lety opouštěl.
