Oblíbená česká zpěvačka a hudební skladatelka Radůza potěšila svoje fanoušky novým dvojalbem. Na desce s názvem Nebe je odemčené se odráží i těžké poslední roky, které zažila. „Byla to smršť nejrůznějších událostí, kterými jsem si prošla – musela jsem se odstěhovat, platím dluhy, přišla jsem o práci, děti o domov, hodně to s námi zahýbalo. Všechno je to na mé tvorbě znát,“ říká umělkyně na adresu své upřímné a syrové výpovědi.

O svém novém dvojalbu jste jako o konceptuálním původně nepřemýšlela, nakonec to ale tak vyšlo. Jak se to přihodilo?
V hudbě jsem si už vyzkoušela všechno, co existuje. I spolupráci se symfonickým orchestrem. Takže jsem se zase chtěla vrátit k solitérnímu hraní, ke kořenům písničkářství. Chtěla jsem být zase sama za sebe a natočit album bez hostů.

Záměr vám ale překazil lockdown…
Přesně tak, proto nahrávka vznikla ve studiu v duu s kytaristou Josefem Štěpánkem. V březnu jsme písničky natočili – řekněme, že jsme ve středu vylezli ze studia a já jsem se těšila, že teď budu mít na chvilku takzvaně čistý stůl. Ale už v neděli jsem měla hotové další dvě nové písně. Prostě mi neustále „chodí“, nedá se to zastavit. Za čtrnáct dní jsem Pepovi volala, že budeme muset natočit ještě jednu desku, k níž jsme přizvali i další muzikanty – bubeníka Miloše Dvořáčka, klávesistu Jana Steinsdörfera a baskytaristu Jana Lstibůrka. Neplánovaně tak vzniklo dvojalbum s disky Kerosin a Nezhasínej. Jeho koncept se vlastně utvořil tak nějak sám.

V písních se odráží spousta věcí, které jste za poslední dobu zažila – například i domácí výuka ve zmiňovaném lockdownu. Jak jste na ni šla?
Ano, když jsem doma děti učila dějepis, bavilo mě vyprávět jim o nejrůznějších historických detailech. Vždycky jsem se snažila začít nějakou bombou. Třeba – víte, co je Bloody Mary a po kom se to pití jmenuje? Nebo jsem jim vyprávěla o dramatické a zpackané popravě Marie Stuartovny a na to konto pak vznikla píseň Mary a Betty, vyprávějící o dvou anglických panovnicích. Říkala jsem si: Takový příběh a není o tom žádná balada? Tak si ji napíšu… Podobným způsobem vznikly i písně Leif Ericsson, což je rozverná historka o objevení Ameriky, nebo Keplerovy zákony.

Děti to muselo hodně zaujmout.
Strašně. Díky této vyučovací metodě si mnohé události dobře pamatují. Chtěly se takto učit i dál, ale to by nás někdo musel živit. Ale aspoň si lockdown trošku užily.

Albu dala název písnička Nebe je odemčené. Proč zrovna ona?
Protože mi přijde nadějeplná – nebe je odemčené a každý do něj může dojít. Nemyslím tím jenom ve smyslu náboženském, ale ve smyslu nějakého vnitřního pokoje, klidu a štěstí, které v sobě může člověk cítit.

Červená Karkulka je zase hodně o strachu v hlavě.
Je to veselá píseň o strašidelných věcech, které člověk pořád přemílá v hlavě a děsí se jich. Třeba je do něj svou výchovou vložili rodiče, i když možná neúmyslně, společnost nebo on sám – kvůli zážitkům, které protrpěl, nebo si je sám vymyslel… Každý má prostě někde to svoje Waterloo, o které se v životě rozseká. A to se pak nedá dělat nic jiného než projít tím peklem pěkně rychle.

Svatý Václave je další nadějeplná věc.
V tom covidovém zoufalství, kdy jsme o všechno přišli, nesměli jsme zpívat, byli jsme zavření doma a opravdu jsme se nevídali vůbec s nikým než s dětmi a přítelkyní mého tatínka, jsem si říkala, že bych mohla svůj hlas propůjčit této prosbě o pomoc. Nahrála jsem ji s banjem, za což mě možná někteří posluchači sežerou. Ale co. Kdyby žil autor té písně dnes, možná by ji složil na marimbu nebo by ji hrál za doprovodu bigbandu. Nástroje se prostě v průběhu staletí mění. Naléhavost prosby, ve Svatém Václavu obsažená, ale zůstává.

Ve třech písničkách máte slova dýky, nože… Má to pro vás nějakou symboliku?
Silver Dagger (Stříbrná dýka) je skoro doslovný překlad tohoto tradicionálu. Pokud jde o Blues vrhačova nože, jednou jsem přemýšlela o tom, že by bylo vtipné, kdyby byl mezi vrhacími noži jeden tupý, ve smyslu, že není naostřen. Ale tupý má i význam, že je hloupý. Tak jsem o tom napsala písničku… Slovo dýka je i v písni Bojím se potmě spát. Ale já s sebou nože běžně nosím, to je prostě součást mého života.

A proč jste vlastně sáhla po tradicionálech?
Z jednoduchého důvodu – protože se mi líbí. Třeba Za Jordán (The Wayfaring Stranger) je písnička, kterou jsem si oblíbila už ve dvanácti, kdy jsem se ji naučila. Chtěla jsem si k ní udělat vlastní text. Píseň Silver Dagger neznám zase tak dlouho, ale zjistila jsem, že ji zpívala moje oblíbená Joan Baez. Tu jsem si taky chtěla přeložit, protože mi harmonicky i melodicky přijde moc krásná. Vlastním textem jsem se chtěla vyjádřit i k písni My Bonnie Lies over the Ocean (K australským břehům) – stvořila jsem k ní jiný příběh, než jaký má v původní verzi. Vychází z toho, že provinilce často posílali za nejrůznější činy – ať už někoho zabili, nebo ukradli bochník chleba – do zámoří. Přeložila jsem pak ještě dvě další písničky, ale jeden ze dvou vlastníků práv k ní se neozval, tak doufám, že budou třeba na další desce.

Zhudebnila jste i některé z Erbenových balad. Nakolik je vaším oblíbeným autorem?
Hodně. I když já jsem ty balady nezhudebnila, jen jsem se jimi inspirovala. Kytice byla první knížka, kterou jsem celou přečetla, když mi bylo pět let. U dědy a u babičky bývaly knížky, které děda dostával od národního výboru – sebrané spisy Mao Ce-tunga, to se absolutně nedalo číst, Stařec a moře mě moc nebavil, takže jsem četla Erbena, povídky Boženy Němcové a Jiráskovy Staré pověsti české. To byly tituly, které mě provázely mým dětstvím. Erben byl ale první, toho opravdu zbožňuju, mám doma několik vydání Kytice, dokonce i komiksových. A jak stárnu, začínám v těch jeho básních vidět ještě jiné, skryté významy. Třeba v případě Zlatého kolovratu jsem ale chtěla změnit osud oné přadleny v tom slova smyslu, aby aktivně odmítla zlo, aby vůbec neproběhlo. A Svatební košili jsem pojala tak, že je možné odvrátit násilí, které někdo na někom páchá, ale chce to nesmírnou sílu, odvahu a pomoc.

Desku zakončuje písnička Dobrý lidi, kterou jste nazpívala s Robertem Křesťanem. Jak k tomu došlo?
Někdy v září měla Druhá tráva koncert u nás v Berouně. Šla jsem se podívat a napadlo mě, že bych si s panem Křesťanem – to jsme si ještě vykali – ráda zazpívala. Zeptala jsem se ho, co by na to řekl, kdybych pro nás napsala duet, a on odpověděl, že ano. Za dva dny byla písnička na světě, poslala jsem mu ji, líbila se mu, přijel do studia a natočili jsme ji. Je věnovaná všem lidem, kteří mi pomohli a pomáhají i jiným, protože bez pomoci by to člověk nezvládl. Zaslouží si poděkování. Tito lidé jsou nejméně vidět, protože nejméně křičí.

Zmínila jste banjo. Co vás vedlo k opuštění harmoniky?
Na začátku lockdownu jsem dostala zánět šlach, a pořád s tím ještě trošku zápasím. A protože je harmonika těžký nástroj – ta moje je menší, ale pořád má deset kilo – je hraní na ni namáhavé. Nejdřív jsem si tedy koupila ukulele. A pak banjo a elektrickou kytaru, na které začaly písničky vznikat. Říkala jsem si, že se nebudu trápit a budu brát, co mi přichází.

Budete k desce i koncertovat?
Ano, na koncerty se moc těším. Kromě toho jsem vychrlila ještě další dva projekty, které mám z půlky hotové.

O co půjde?
Jednak mám rozepsané koledy, které mě hrozně těší, ale tentokrát je pojmu jako příběh od stvoření světa až po narození Ježíška, prostě příběh rodiny. A to druhé téma je těžké, nejvíc by se dalo pojmenovat jako pašije. Je to nejsilnější příběh v naší kultuře, který má pro mě výpověď. Tyto dvě věci jsou od sebe tematicky a náladou vzdálené, ale to mě právě baví, že tvorbu vyvažuju.

Mám pocit, že váš hlas získal ještě na síle.
Taky si myslím, že zpívám líp, než jsem zpívala zamlada. A dost se tomu divím, protože můj hlas dostal zabrat, když jsem podstoupila operaci s hlasivkami. Říkám si, že pan doktor Lukeš z Motola, který mě operoval, mi v krku spravil ještě něco dalšího, o čem jsem nevěděla, že tam je. Fakt nevím. Zpívá se mi ale skvěle.