Pokud jsem dobře pochopila jste babička Alenky, která vystavuje své kresby, a maminka Terezy Bečičkové, která na vernisáži zpívala. Alenka s maminkou žijí v Čáslavi?

Ne, ony nežijí v Čáslavi, ale důvod, proč byla Alenka přizvána k tomuto projektu byl logický. Odpověď je jednoduchá, ale obsáhlejší. V loňském roce mě jedna z nejvýznamnějších galerií v Praze Centrum současného umění DOX, která pořádala můj výstavní projekt Ženský dvůr, nazvala v tiskové zprávě k výstavě „advokátkou snů a emocí". Zabývám se nejen sny a emocemi, ale také pamětí, vztahy, komunikací, souvislostmi… A tato čáslavská výstava je z tohoto hlediska velmi unikátní. Pozvala jsem totiž svého dědečka Karla Pazderského a svoji vnučku Alenku Bečičkovou. Vytváříme tak nikoli virtuální, ale velmi reálnou časoprostorovou sondu do sítě vztahů, světa tří generací v rozpětí 120 let. Mimochodem když jsme s ředitelkou divadla Evou Albrechtovou chystaly časový plán, domluvily jsme se, že s instalací výstavy začneme 29. dubna, což je zcela náhodně také významné datum, neboť právě v toho dne uplyne 120 let od narození Karla Pazderského.

Představíte nám svého dědečka?

Velmi ráda. Karel Pazderský, otec mé matky Věry Přibáňové, byl čáslavským učitelem. V době mého dospívání bylo v Čáslavi ještě mnoho pamětníků, kteří na dědečka vzpomínali, jak se mu dívali přes rameno, když sedával na malířské stoličce a maloval různá čáslavská zákoutí. Takové štěstí jsem já už neměla, protože jsem se s ním nikdy osobně nesetkala. Zemřel o devět let dříve, než jsem se narodila. V lednu 1943 ho sebralo gestapo a přes Terezín se dostal do koncentračního tábora v Saarbrückenu. Zemřel v březnu 1945 v Mauthausenu v Rakousku. Dědečka jsem znala jen prostřednictvím jeho obrázků, akvarelů, jimiž byl naplněn celý náš dům. Ulice, kde jsme tenkrát bydleli, dnes nese jeho jméno. To, že byl v mém životě fyzicky nepřítomen, ale přesto jsem s ním byla v každodenním kontaktu prostřednictvím jeho obrazů, mě bezesporu ovlivnilo na celý život. Pro tuto výstavu jsem vybrala velmi vzácné obrázky dopisy, které psal z koncentračního tábora domů. Jsou to vlastně předtištěné formuláře v německém jazyce, na kterých jsou přesně popsané instrukce, co se smí psát, co je povoleno sdělovat. Samotný text dopisu musel být také napsán v němčině, aby cenzor mohl zkontrolovat nezávadnost obsahu. Dědečkovi se podařilo do koncentráku propašovat barvy, a tak ozdobil každý obrázek miniaturou, většinou nějakým typickým čáslavským motivem, který měl v sobě tak hluboce zapsán, že jej mohl malovat zpaměti. Velmi často se setkávám s lidmi, kteří říkají: „Máme doma akvarel od vašeho dědečka." Představte si, že i dnes, na vernisáži, mě oslovilo několik lidí a buď vzpomínali, že ještě také pamatují, jak dědeček maloval v čáslavských ulicích, nebo že mají doma jeho obrázky a jedna paní mi dokonce přinesla fotografii z bytu svého syna, který žije v Americe, na které je vidět, že má v obývacím pokoji na zdi panorama Čáslavi malované dědečkem.

Těší vás to?

Ano, těší, ale není to teď to nejdůležitější. To důležité, co tato výstava měla připomenout, v takové určité symbolické rovině popsat je fakt, že místa odkud pocházíme, nebo kde žijeme, nebo kde jsme žili, kde žili anebo ještě žijí ti, kteří jsou pro nás důležití, to jsou kořeny, rodová sounáležitost. Provázanost, vlivy. Daleko silnější, než jsme si možná běžně schopni uvědomit. Vytváří naši identitu, dodávají nám určité jistoty, ale někdy i úzkosti.

Zajímalo by mě, proč to zajímá vás a jak to souvisí s vaší tvorbou?

Lucie, zajímá mě to. Když se člověk věnuje celý život sám sobě a dílu, které vytváří, začíná pomalu chápat, že nevznikají věci, děje, události „jen tak". Že je vše provázáno, jedno vychází z druhého, že neexistuje vlastně cosi jako „nahodilost", že proměnné dění je neustálým tokem příčin a následků. A když jsem se v ústranní neboť jak víte, povolání malíře je povolání osamělého poustevníka, který sedí sám v ateliéru zabývala sama sebou, světem, v kterém žiji, uvědomila jsem si, že to vše chci poznávat ještě hlouběji. Že to prvotní poznání, když jsem se učila kreslit perspektivu, zátiší, světlo a stín, hlavu, postavu, krajinu, je cosi, co je velmi zajímavé a krásné ale že za tím vším je i něco „uvnitř". Ostatně, jak i jdou dějiny lidstva a dějiny výtvarného umění, tak i ony procházejí stadii zkoumání světa a duše jednotlivce v různých epochách různými způsoby nazírání. A tak jsme došli až do současnosti, přes impresi, expresi, kubismus, modernu, informel i postmoderně. Období, které hledá kontexty, provazuje obory lidského poznání, používá netradiční a originální výrazové prostředky, média.

Prošla jste tedy i vy touto proměnou?

Prošla. Moje pubertální obrázky se proměnily do realistických výtvarných studií jednak v Čáslavi na gymnáziu pod vedením profesora Sejčka a hned po maturitě na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Čepeláka. Zvládnuté řemeslo hlubotiskové grafiky a kresby mi poskytlo příležitost vytvářet rozsáhlé grafické cykly, ale drobné lístky a ilustrace. Toto období bylo ukončeno členstvím v prestižním výtvarném spolku Hollar. Paradoxně říkám ukončeno, protože mě čím dál tím víc lákal svět barev. Začala jsem cestovat po světě a obzory se rozšířily, formát papíru a technika grafiky mi už byly málo. Následovaly velké malířské výstavy, třeba v Galerii moderního umění v Hradci Králové, Alšově jihočeské galerii, Špálově galerii v Praze na Národní třídě. Stockholm, Tokio, den Haag, Drážďany.

Cítila jsem ale, že potřebuji ještě další rozměr vyjádření zvuk, pohyb, prostor, čas…

Jak jste tuto potřebu realizovala? To už je spíš záležitost nějaké inscenace nebo se mýlím?

Inscenace je to správné slovo. Začala jsem spojovat autentický prostor, texty, videoprojekce, obrazy, zvuky. Stával se pro mě čím dál důležitější akcent na zážitek, vytvoření prostoru, kam vchází divák a je osloven, stává se spolutvůrcem, řekla bych skoro součástí projektu.

Jak se to děje?

Vzpomínám si třeba na projekt, který se jmenoval Pick up Your Phone/ Zvedni telefon. Tématem tohoto projektu byl fenomén virtuální komunikace. V prostoru galerie byly natahané provázky z kterých vznikla síť. Světlo se střídavě rozsvěcelo a zhasínalo. Divák procházel prostorem a v momentě, kdy se zhaslo, se začaly ozývat hlasy lidí, které říkaly ty samé věty ale nikdo je neposlouchal. Vznikl takový zvláštní, neskutečný prostor, který byl plný šumu, pořád dokolečka opakovaná slova. Prostor podivné samoty uprostřed ostatních osamocených lidí.

Proč vás láká dělat takové projekty?

Není jednoduché jednoduše odpovědět. Ztvárňování vizuální reality je jedna věc, ale objevování a zpracovávání „vnitřní reality" je další posun k hlubším pochopením lidské mysli, emocí, snů. Mluvíme dnes o mnohých problémech současného světa, k těm největším ovšem patří problémy vztahové, pocity osamělosti, rostoucí počet depresivních lidí, závislých… Zpřetrhanost vztahových sítí, ztráty smyslu, akcent na výkon, na úspěch, hodnotový systém orientovaný na peníze, povrch, moc.

Jaké s tím máte zkušenosti?

Již dvacet let se paralelně věnuji ve svém atelieru práci se skupinami lidí. Myslím, že k dnešnímu dni to bude mnohem víc jak tisíc lidí, kteří prošli několikaletým procesem terapie, při kterém malovali, povídali, psali, snili, prožívali, proměňovali své postoje, uvědomovali si, a vraceli se do svých domovů s jinými pochopeními pro svůj život a souvislosti v něm. Doufám, že se vraceli více vnitřně svobodní a dospělejší než když přicházeli. Ti lidé, to jsou vesměs velmi milí, tvořiví a chytří jedinci, umí třeba několik jazyků, mají vystudované vysoké školy, mají společensky respektovaná místa, třeba i v Bruselu. Ale jsou smutní, nešťastní, žijí osamělý život a mnohdy nemají stálé partnery ani rodiny. Hledají smysl svých životů, hledají svoji identitu, cítí se zbytečně a nepřijatelně. Nerozumí tomu, co se s nimi děje. Zaměnili sebedůvěru za sebevědomí což není totéž. Jejich cílem je úspěch a být dobře hodnocen. Zlom ve všem nastane, když si začnou uvědomovat systém, v kterém žijí, když si začnou uvědomovat, že racionalizace je silná obrana, že není vše možné popsat, změřit, zvážit, ohodnotit, že společnost, která nabízí tyto měřítka je nějakým způsobem sama nemocná. Napsala jsem o tom knihu. Jmenuje se Obrazy z nevědomí (Portál 2005).

Proč jste začala zvát lidi do svého ateliéru. Proč se věnujete terapii?

Umělci vždycky zastávali ve společnosti roli určitých mluvčích. Je to i teď. I já cítím zodpovědnost za stav věcí, v kterém se nachází svět, v kterém teď žijeme. Vlastně i to souvisí s čáslavskou výstavou, ne sice s obrazy, které tam vystavuji, ty reprezentují určitý vzorek mé malby z posledních let, ale koncepcí a principem. Upozorňuji na souvislosti. Chcete-li na to, že „jablko nepadá daleko od stromu". Jako skupinová psychoanalytička mám velkou zkušenost s chováním skupiny, primárně „rodiny", která tvoří prvotní zápis sociální paměti, kterou máme v sobě otištěnu. Jak jsem již říkala na vernisáži, jedno staré indiánské přísloví říká, že mír v našich srdcích spí v kostech našich předků. Takto stručně řečeno agrese, nenávist, obrany, nedůvěra, zklamání, pocity méněcennosti, stud, to vše má někde svůj původ, a to vše hýbe našimi životy daleko víc než si umíme představit.

Je nějaké řešení?

Poznej sebe, poznáš světy.

Jakou hudbu si nejčastěji pustíte, když tvoříte?

Nepouštím si hudbu. Potřebuji se soustředit.

Na vernisáži zaznělo, že Alenka začala kreslit už jako dvouletá holčička a že jí tato činnost nesmírně baví. Věnuje se tomu každý den? Kreslí také něco podle předlohy?

Alenka kreslí každý den, začínaly jsme spolu, když jsem ji učila držet tužku. Nejdříve ráda domalovávala moje obrázky, ale pak už kreslila sama. Myslím, že prošla úplně normálním vývojem jako každé malé dítě. To, co způsobilo, že má kreslení ráda, je vliv prostředí. Ale tento vliv prostředí má své účinky na úplně každé dítě. Ať takové, že si jej přejeme, či takové, že o něm ani nevíme, a ani bychom si ho možná nepřáli, kdybychom si toho byli schopni všimnout. Pro Alenku je předloha k malování to, co vidí kolem sebe a co má ráda.

Jaké techniky už Alenka zkusila?

Myslím, že techniky jsou jenom nedostatek jiných nápadů a témat. A ty zatím nepotřebuje.

Na kterou výstavu v zahraničí nejraději vzpomínáte?

Ráda vzpomínám na výstavu v Tokiu. Jednak proto, že Tokio je neuvěřitelně zajímavé město, jednak kvůli Haruki Murakamim, což je můj nejoblíbenější spisovatel současnosti. A také proto, že jsem zde měla možnost pořádat workshop pro návštěvníky a byl to opravdu silný zážitek, pro nás pro všechny.

Plánujete teď s Alenkou nějaké výstavy do budoucna?

Ne, neplánuji. Ona potřebuje jít svým životem a svým tempem a nepotřebuje „přeskakovat" někam, kde není. Čáslavská výstava je koncept, který v sobě nese poselství o přenosech, vlivech, generacích, paměti, kořenech.