Po týdnech, kdy byl dům schovaný pod lešením, a většina z nás se domnívala, že se na něm pouze obnovuje čistá žlutá fasáda, byly odhaleny úchvatné fresky, které všem připomněly, že tento dům ještě na konci šedesátých let patřil na seznam památkových staveb a že se zcela právem pyšní jménem U tří králů. O obnovu fresek se vlastnoručně postaral akademický malíř a restaurátor Pavel Novák, který je vytvořil na základě snímku z roku 1920.

Dokonce i dříve narození občané Kutné Hory, dávno zapomněli, že na domě 603 na Havlíčkově náměstí bývaly nějaké fresky. Jak jste se k domu U tří králů dostal?
Na počátku byly nové internetové stránky, které jsem sotva dokončil a už volá pan Lukáš Pánek, že by se chtěl v jisté souvislosti poptat na cenu určitých prací. Já jsem se z jeho povídání domníval, že se jedná o nějakou dekorační ornamentální malbu. Poslal mi odkaz na stránky Kutná Hora zmizelá, kde je stránka také o tomto domě. Podívala jsem se na dobové fotografie a viděl jsem poprvé, o co se skutečně jedná. No a to mi věřte, že mi spadla čelist! Zároveň jsem v tom i viděl obrovskou výzvu.

A tak jste se do toho pustil…
Jistě. Musel jsem překročit nějaké počáteční problémy, ale šel jsem do toho po hlavě. Chce-li člověk dělat velké věci, musí se povznést nad ty malé. A tak jsem s panem majitelem upekl plán, že vypracujeme návrh, který předložíme městu Kutná Hora se žádostí o dotaci. Nejprve jsem originál fotografie, kterou jsem dostal ve značně lepším rozlišení od pana Aleše Pospíšila, který je autorem toho projektu Kutná Hora zmizelá, podrobil několika úpravám v grafických počítačových programech, srovnal jsem perspektivu, odstranil stíny, celoplošně vyrovnal jas i kontrast. Po té jsem si vzniklý obraz vytiskl ve zvětšení 1:25 a ve světlých odstínech, a tak jsem jej vykonturoval kresbou pomocí mikrotužky, kdy jsem pro určité detaily používal i silnou lupu. Když byla kresba hotová, vzniklý obraz jsem oskenoval a poté provedl barevné korekce.

Tak takhle se přenášejí fotografie na obrovskou plochu?
Ano, je to nejpracnější a nejdelší proces celého projektu a je mu vše podřízeno. Zvětšení pomáhal media projektor. Na čerstvý povrch fresky se kresba přenesla pomocí velkých šablon 1,5 metru šíře a délky až osm metrů v centrální části. Ale to bych předbíhal.

Jak reagoval majitel, když jste mu hotový návrh ukázal?
Ve chvíli, kdy pan majitel, který chtěl v domě původně udělat cukrárnu s velkou výlohou, uviděl jasnější obrysy projektu, změnil plán. Když jsme pak donesli náš projekt na radnici, spadla čelist i jim tam.

Co jste si myslel vy, když jste poprvé dům viděl na vlastní oči?
No musím říci, že mě potěšilo, že není tak velký, jak se z fotografie původně zdálo – ta malba totiž tu plochu poněkud monumentalizuje. To je patrné nejvíce na fotografii. Náš dům byl takový běžný nevýrazný domeček. Ale hned jsem na něm viděl ty novodobé prvky, šambrány, falešné římsy, držáky na izolátory a vlajky – řekl jsem si: „To musí pryč, až se freska bude realizovat."

Tak tedy k realizaci: Koho jste povolal do akce?

Můj realizační tým se postupně rozrůstal. V první fázi jsem postupoval sám. Ve chvíli, kdy se ozval pan Pánek, že město pomůže dotací, jsem moc nečekal, protože mi bylo jasné, že máme málo času. Se synem Jonatanem, který často spolupracuje i na jiných projektech a je hlavní oporou této práce, jsme začali po částech převádět digitální obraz na papírové šablony, tak abychom si vyspecifikovali veškeré detaily fresky. V tu dobu se k nám přidal i Jonatanův bývalý spolužák z Vyšší odborné školy Václava Hollara v Praze a nyní student grafického atelieru profesora Vladimíra Kokolii Martin Böhm. S další přípravou šablony však už pomáhala další řádka lidí, včetně i mé manželky.

A ta řádka se jistě dál zvětšovala…
Naštěstí ano. V té době jsem také začal projekt konzultovat s kolegou akademickým malířem Petrem Propkopcem, který se stal nepostradatelnou oporou při promýšlení technologického postupu a zároveň byl i nejdůležitější oporou v realizačním týmu. Víte, slovo fresco znamená totiž „čerstvý", nebo i „rychle" a to je přesně to, co tuto technologii definuje. Čas na realizaci díla je krátký, 
a proto bylo nutno vytvořit tým, kde každý bude mít své místo a svoji jasně danou úlohu. Mistrem linek se proto stala moje dlouholetá kolegyně restaurátorka Jana Jeráčková. K malířům přibyl ještě Argišt Alaverdyan a Matyáš Bartoň. Další členové týmu byli pomocníci z řad studenstva nejrůznějších vysokých škol připravující materiály a podávající nářadí, vlhčící povrch fresky vápennou vodou a zajišťující zázemí – úklid, mytí oken a tak.

To zní jako spousta lidí, kolik vás tedy pracovalo v Kutné Hoře celkem?
Celkem nás bylo deset. Tento tým pracoval dvacet hodin na základě fresky. Poté jsem pokračoval sám s pouze omezeným počtem pomocníků, abych sjednotil malbu do jednoho rukopisu.

Máte třeba představu, kolik hodin práce zabralo fresky namalovat?
To vím docela přesně, neboť si vedu evidenci, abych mohl zaplatit všechny pracovníky, a zároveň kalkuluji veškeré náklady. Nepočítal jsem hodiny, co jsme strávili cestami Praha – Kutná Hora, různá jednání a telefonáty, ale řádově je to asi tisíc hodin. Malba vlastní fresky trvala dohromady čistého času čtyřicet hodin, ale bylo zde odpracováno asi tři sta padesát hodin jednotlivými členy týmu.

Hovoříme zde o lidech, kteří na domě pracovali, o počtu hodin 
a při tom stále vynecháváme takové ty malé detaily. Například, většina z nás si nedokáže představit to nejzákladnější. Jakými nástroji se na tak delikátní záležitosti pracuje?
Tak těch je pěkná hromada! Od zednické lžíce, fanky, kletovačky, cinkovačky, až po štětce, jehly a očka.

A byl třeba nějaký motiv, který považujete za problematický, nesnadný, či se třeba opakovaně nedařil? 


Víte, všechno bylo potřeba zde trefit napoprvé, začali jsme proto kresbu světlými tóny. Těžké jsou obličeje, ale to jsem si vymínil udělat sám jedním rukopisem. Problém byl trefit šablonu tak, aby se co nejvíce blížila rozmístění kresby u originálu a aby vše bylo symetrické a odpovídalo měřítku. Dva metry čtvereční jsme nad jedním oknem dokonce museli seškrabat a nanést znovu.

A trochu o vás: Jaké projekty už máte za sebou? 


Je toho spoustu. Nejvýraznější spolupráce byla ale asi na projektech kostel Cyrila a Metoděje v Praze v letech 2003 až 2006. Pak na zámku Kratochvíle, což bylo v letech 1998 a 1999. Dále na šternberském kostele Nanebevzetí Panny Marie a teď samostatně to byl kostel Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích. Bylo zde ale mnoho dalších menších, ale pro mě neméně důležitých restaurátorských činností. Samozřejmě mám na kontě nějakou tu samostatnou tvorbu, jež se nyní upozaďuje restaurátorské činnosti.

A máte už další naplánované projekty? 


V tuto chvíli neplánuji příliš dopředu. Navíc projekty, jako byl ten kutnohorský, držím trochu v tajnosti, dokud nejsou všechny smlouvy podepsány. V našem oboru práce přicházejí často náhle, po vyhraných konkurzech, ale jsem připraven postavit se každému novému úkolu čelem.