Kliknutím zvětšíte8.4.2019 konečně nadešel čas a my jsme odletěli z České republiky pryč. Přistáli jsme v Lisabonu, kde jsme se dlouhou dobu dopředu marně snažili sehnat ubytování přes couchsrufing. Nakonec Eliška našla football hostel, do kterého už bychom se v životě nevrátili. Začátek cesty byl tedy dosti kostrbatý. Ani Lisabon nás moc neuchvátil. Mají tam sice krásná historická místa, můžete se projet v rámci MHD historickou tramvají, ale jinak je atmosféra ve městě dosti „chladná“ a jde poznat, že se město již zaměřuje pouze na turisty, kteří chtějí utrácet a ne poznávat.
Další den jsme tedy rovnou vyrazili zpět na letiště, odkud začalo stopování. Po chvilce jsme měli štěstí a domluvili jsme si na benzínce jízdu směrem na město Leiria. Nedojeli jsme přímo do města, ale to nevadilo, neboť jsme díky tomu objevili město Fatima. Poutní místo, do kterého jezdí lidé z celého světa, které bychom jinak asi nenavštívili. Vzala nás tam paní, kterou jsme si stopli jako druhou.
V odpoledních hodinách jsme nakonec dojeli do Leirii, kde jsme opět spali v hostelu. Tentokrát však v tom pravém, kde potkáte spoustu cestovatelů a panuje zde příjemná uvolněná atmosféra. Leiria může nabídnout velmi pěkné trosky hradu, které jsou přístupné komukoliv za drobný poplatek na údržbu. I uličky města dokáží nadchnout svou malebností a stejně jako v celém Portugalsku, i zde naleznete fasády domů obložené dlaždicemi různých motivů.
Chrám z dob rytířských turnajů
Když jsme procházeli hrad, dostali jsme tip na další místo. Byl jím chrám Batalha, kam jsme se druhý den vypravili. Chrám byl opravdu majestátní a zevnitř připomínal doby rytířských turnajů. Rozhodně doporučujeme ho navštívit, například při cestě na přilehlé pláže Nazareh, kde surfař sjel zatím nejvyšší vlnu na světě.
Po Batalhe nastal čas vyrazit opět na sever, a to do města Coimbra. Tentokrát jsme se při stopování dost zasekli, ale po delší době se nám konečně podařilo do města dostat.
Město studentů
Coimbra je město studentů. Je úžasně malebné a svým zvláštním způsobem živé. Také je to město, kde pochopíte, odkud brala Rowlingová inspiraci pro napsání Harryho Pottera. Studenti zde nosí hábity a v jejich nádherné botanické zahradě je skleník připomínající ten z Pottera. Ve městě jsme již měli štěstí a ubytovali se u místních umělců, kteří nám vysvětlili, jak to tam chodí a co bychom měli vidět. Za nás je Coimbra asi druhé nejhezčí město Portugalska a rozhodně bychom jej nedoporučovali vynechat.
Benátky Portugalska
Následně jsme zamířili do Aveira, kterému se přezdívá Benátky Portugalska. Kromě jednoho kanálu s loděmi ve městě není nic moc k vidění. Měli jsme štěstí, že zrovna probíhal festival Fada a my měli možnost sledovat potulné umělce hrající za pivo v hospodě. Ještě stojí za to vyrazit na nedalekou pláž Costa Nova, kde jsou krásné pruhované domečky, které leží mezi řekou a oceánem.
Po Aveiru už nás čekal vrchol všech měst Portugalska, úžasné Porto. Pokud bychom měli doporučit jediné město, které opravdu stojí za to, pak je to právě Porto. Díky tomu, že je celé v kopci a v půlce rozdělené řekou, je možnost vždy jednu celou stranu vidět ze břehu. Porto dokáže nabídnout téměř cokoliv od rušných ulic, přes klidná zákoutí s kavárnami, až po pláže s možností surfování. V Portu jsme měli také štěstí na naši hostitelku, která nám ukázala malebnou hospůdku s úžasným a milým kuchařem. Celkově se k nám chovala, jako k vlastní rodině, a proto jsme se rozhodli s ní zůstat ještě několikrát. Nicméně jsme v Portu prozatím strávili pouze dva dny, protože nás čekalo další dobrodružství na Madeiře.
Za dobrodružstvím na Madeiru
16.4. ráno jsme odletěli na Madeiru a postupně jsme vymýšleli, co budeme dělat. Chtěli jsme určitě jít nějaké treky, ale ze začátku nám počasí moc nepřálo. Na co jsme ale měli rozhodně štěstí, byli lidé. První den nás ubytoval Aleksander z Estonska, který měl ten nejhezčí výhled na hlavní město a se kterým jsme vždy strávili příjemný večer s pivem a klábosením. Potom jsme se přesunuli na Sever ostrova, kde jsme prostě chodili pěšky, kam se nám zrovna chtělo.
Když jsme jeden den stanovali u jezera Fanal, potkali jsme zde partičku filmařů, kteří točili dokument o lidech z Venezuely žijících na Madeiře. Nabídli jsme jim služby našeho dronu a díky tomu jsme s nimi procestovali přes půlku ostrova, dozvěděli se více o životě místních, a ještě nás jeden z nich u sebe ubytoval. Jeho maminka se o nás starala stejně, jako o své děti a díky ní jsme ochutnali i místní speciality. Dokonce nás poslední den nechala u sebe znovu přespat a odvezla nás ráno na letiště. Vše jen proto, že jsme pomohli jejímu synovi.
Další den jsme se ale rozhodli vyšplhat na Pico Ruivo, nejvyšší bod Madeiry. Felipova maminka nás odvezla do hor, odkud jsme šli několik hodin až na náš cíl a poté dál pokračovali na Pico Encumeada. Cesta měla převýšení 2000 m nahoru a 2500 m dolů a délku 18km. Dalo nám to docela zabrat, ale stejně jsme následující den vyrazili na túru k vodopádu Risco. To už nás zmohlo natolik, že jsme se vrátili k Aleksanderovi a od něj jsme vždy jen vyrazili na krátké výlety na pláž a okolí. Poté už jen k Felipově mamince a pak zpátky do Porta.
Po neznačených stezkách
V Portu jsme se dlouho neohřáli, protože náš cíl byl rovnou Braga. Měli jsme zde známé, které jsme dříve ubytovali u nás v Boleslavi. Město nám sice ukázali, ale nás moc nenadchlo, stále jsme měli v hlavě hory, a proto jsme se vydali do národního parku Gerés. Opět jsme měli obrovské štěstí, když nám při stopování zastavil Carlos. Tento pán zná místní hory, jako nikdo a nabídl nám, že s námi projde nějaké neznačené stezky. Dostali jsme se na úžasná místa, a nakonec nás i pozval k němu domů. Vlastní velikou farmu, na které by potřeboval pomocníky. My máme v plánu se tam otočit koncem června, ale pokud by někdo chtěl pomoci skvělému člověku za ubytování, stravu a průvodce, klidně nás kontaktujte.
Štěstí dále pokračovalo, když nám oznámil, že bude muset vyzvednout syna v Portu a díky tomu nás tam mohl svézt. Tam jsme se opět ubytovali u Alex, která nás vřele uvítala a my jí připravili naše první domácí plněné knedlíky uzeným. Kuba si ještě na pláži vyzkoušel Surfování a 30.4.2019 jsme opustili Portugalsko a dorazili jsme do Madridu.
Madrid nás nijak neohromil a pokoušeli jsme se z něj několik hodin dostat. Nakonec jsme si domluvili jízdu přes blablacar a dostali se do Albacete. Zjistili jsme, že to nebyl až tak dobrý nápad, protože jsme dorazili po půlnoci a jediná možnost ubytování byl hotel za 38€. Další den jsme odtud zkoušeli zase stopovat. Po několika hodinách a změně místa se nám to povedlo a my dorazili do Santa Poli u Alicante.
Celý tento článek vám píšeme z naší „kanceláře“ v přírodě, kdy ležíme v hamace, pijeme pivo a pojídáme olivy.
Na cestě se vždy objeví nějaké nástrahy, ale později zjistíte, že vlastně přinesly něco mnohem úžasnějšího a že vytváří to správné dobrodružství.
Jakub Švajda
30
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
