Drezura je umění...a život bez koní si neumím představit

Talentovaní jezdci přitom nechybí. Jednou z těch nejlepších je Vanda Bělinová pocházející z Kolínska. Českou republiku reprezentuje na nejvyšší drezurní úrovni Grand Prix. Třeba to bude právě ona, kdo jako první olympijská reprezentantka v drezuře přepíše českou sportovní historii.

Začnu úplně od začátku, co je to drezura? Je to tanec s koněm, nebo je to jen jedna z jezdeckých disciplín?

Drezura je sport zařazený i na Olympijských hrách a to už od roku 1912. Jde o dokonalý soulad mezi jezdcem a koněm, kdy kůň na téměř neviditelné pobídky jezdce dělá různé cviky-pohybuje se do stran ve všech třech chodech (krok, klus a cval), dělá piruety nebo například klus na místě zvaný piaff. Jezdectví zahrnuje více disciplín, drezura je jedna z nich.

Jak drezuru vnímáte vy osobně?

Já ji vnímám jako životní styl, člověk tomu musí celý propadnout a ne jen člověk sám, ale i celá rodina nebo ti nejbližší, jelikož se tomu na takovéto úrovni podřizuje vše, jako plánování dovolených či trávení volného času, kterého je minimum.

Drezura je sice olympijská disciplína, ale stejně jako u šermu rozumí přesným pravidlům málokdo. Co nejzákladnějšího potřebujeme vědět, abychom ji zaujatě mohli sledovat?

Jedná se o celé sestavy cviků povinné a volné na hudbu. Jednotlivé cviky hodnotí pět rozhodčích, za každý cvik známkou 0-10, kdy desítka je nejlepší. Výsledek se přepočte na procenta, dvojice s největším počtem procent vyhrává. Na provedení cviků jsou daná přesná pravidla. Prostorem pro předvádění je obdélník 20x60m s pískovým (speciálním míchaný s geotextílií) povrchem, na ústroj koně sedlo a uždění až po ústroj jezdce (černé kožené boty, bílé jezdecké kalhoty, černý nebo tm. modrý frak, bílé rukavice, kravata, a cilindr nebo přilba). Je to estetický sport, čili exteriér koně a celkový dojem je taktéž velmi důležitý.

Čím si drezurní jezdectví získalo právě vás?

Od malinka miluji koně a zvířata vůbec. Ke koním mě přivedl otec, když mi bylo osm let a od té doby jezdím každý den, i když je horko, mráz nebo jsem nemocná. Nejdříve jsem i skákala přes překážky, ale pak mě trenér Jaroslav Král, již zemřel, vděčím mu za hodně, přivedl právě k této disciplíně, které jsem nenávratně propadla. Mé dělení je, že jezdectví je sport, ale drezura umění.

A jízda na koni obecně? Je to pro vás stále ještě o romantice? Kolikrát do týdne se projedete krajinou? A je skutečně nejhezčí ze hřbetu koně?

Život bez jízdy na koni si neumím představit. Je pro mě vším. Je sportem, romantikou, celým životem. Do přírody jezdím asi jednou až dvakrát týdně a zbytek dní trávím na jízdárně. Opravdu je to nejhezčí pohled na svět.

Jaké byly vaše začátky? Začíná se stejně, jako s parkurem? Je to těžší, jednodušší, úplně jiné…

Já jsem začínala jako skokový jezdec a pak do svých patnácti let dělala obě disciplíny současně. Začínat by se správně mělo stejně a dokonce i skokoví jezdci by měli věnovat právě drezuře velkou pozornost, alespoň té základní, jelikož poslušnost a správný funkční sed potřebují i při parkuru. Bohužel dnes se často setkáváme s opakem, kdy děti lítají přes skoky a vlají za koněm jako loutky, někdy až za hranicí bezpečnosti.

Být dobrý jezdec je jedna věc, ale bez koně se neobejdete… Jak důležité je mít dobrého koně? Jaký musí mít jezdec se svým koněm vztah? Asi se musí navzájem velmi dobře znát…

Je pravda, že se jedná o dvojici, a proto by měli být kvalitní oba dva. Spousta jezdců si myslí (hlavně ti, kteří mají hodně peněz), že když si koupí hodně dobrého koně, ale sami tak dobří nejsou, že to koník zakryje, ale to nefunguje dlouho a za pár týdnů dvojice výkonnost ztrácí. Naopak dobrý jezdec může cílevědomou prací udělat hodně dobrého koně i z koníka ne až tak talentovaného např.pohybově, ale jeho charakterem a dobrou prací dokáží mnoho. Samozřejmě když se na závodech postaví proti dvojici, kde je moc dobrý jezdec i kůň, budou vždy kousek za ní.

Čím vyniká kvalitní drezurní kůň?

Kvalitní drezurní kůň by měl být především opravdu hezký, aby se na něj dobře dívalo, měl by splňovat požadavky na kvalitu pohybu, měl by se pohybovat pružně a elegantně, měl by být pracovitý, zdravě sebevědomý a hlavně inteligentní. Kůň zvládá tolik věcí a cviků a to opravdu na téměř neviditelné pobídky jezdce, jenž používá ke komunikaci s koněm pouze sed(přenosy váhy o pár gramů),holeně opět minimální změny tlaku a otěže.

Z Ampera jsem spadla 180krát

Jak jste se ke svým koním dostala vy?

Já jsem ke svým koním vždy přišla náhodou. Ke svému španělskému hřebci Bandolerovi tak, že jednou jeden pán řešil rodinné problémy a přemýšlel, kam koně dočasně dá, jelikož byl trochu psychicky komplikovanější a nebylo jednoduché mu najít dočasně jezdce (kůň už u mě zůstal a nakonec i jeho majitel, který je mým nynějším partnerem). K druhému opět kvůli jeho komplikované povaze, s tím, že se nedá obsednout (shodil úplně každého, kdo si na něj sedl, a pády to byly opravdu ošklivé, polámaná žebra, otřesy mozku…já sama z něj na začátku spadla asi sto osmdesátkrát), ale také jsme to zvládli a teď je to mazlivý miláček.

Takže ze sedla shazují i drezurní koně… Kolikrát jste za svou jezdeckou kariéru spadla ze sedla?

No mockrát, hlavně z Ampera. Už když mu vybírali jméno, asi tušili… Z něj bylo pádů asi sto osmdesát a pak tak padesátkrát z těch všech ostatních, kteří mi prošli životem. Jsou ale i tací, které jezdím už mnoho let a ještě nikdy jsem z nich nespadla.

Sto osmdesát pádů, to chce velké odhodlání a porci lásky ke koním…

Já jsem mezi jezdci takový trochu specifický tvor. Pracuji s koňmi, protože je miluju a těší mě s nimi trávit převážný čas svého života. Snažím se k výcviku využívat těch nejjemnějších metod, které existují, jezdím bez biče, bez pevně dotažených řemínků na uzdečce a podobně. Bohužel je opět často k vidění spousta jezdců, kteří se tím časem živí a pro dosažení rychlé výkonnosti jsou ke koním suroví a zlí. To nesu těžce. Kůň by měl pod jezdcem pracovat proto, že ho to naplňuje a baví, ne proto, že z něj má strach. Já trávím se svými koňmi každý celý den. Poznám na jejich pohledu, kdy jim něco je, že ten den nemají náladu a tak. Jsou jak moje děti, ty opravdové totiž zatím ještě nemám.

Když už jste dva, jezdec a kůň, a chcete dělat drezuru na vyšší úrovni, co si to žádá? Kolik věnujete drezuře času?

Já se svými koňmi trénuji každý den, ale ne, že bych je mučila do úmoru, trénink je samozřejmě prokládán dny, kdy se jde do terénu, aby si právě odpočinuli psychicky a zase pracovali spíše na kondici, ale je to o systematičnosti. Jako děti ve škole. Každý den kousek a nejlépe formou hry. Čím je kůň talentovanější, tím jde trénink samozřejmě rychleji. V drezuře je šest stupňů obtížnosti a ti šikovnější koníci by se do té šesté nejvyšší měli dostat právě cca po šesti letech výcviku. Se základním výcvikem koně začínají ve čtvrtém roce věku a právě v devíti až desíti letech by měli začít sportovat na těch nejtěžších závodech.

A co zázemí?

Zázemí je také nezbytné. Je potřeba kvalitních stájí a boxů, kde si kůň odpočine. Dále tréninkové prostory včetně haly, aby se dalo trénovat celý rok i v zimě, a to s kvalitním povrchem, aby se co nejvíce pošetřil pohybový aparát koně. A ještě výběhy, aby koník mohl přirozeně trávit i dostatek volného pohybu venku a na trávě. Je to jako v gymnastice, kde také potřebujete žíněnky a nemůžete cvičit na betoně, aby to vydržely klouby. Já mám stáj na sedm koní, což si myslím, že je maximum, aby člověk zvládl kvalitně a dostatečně pracovat se všemi koňmi a stále ho to ještě bavilo. Každý den jezdím s jednotlivým koněm asi hodinu, čili těch 7 hodin denně trávím v sedle.

Dohled trenéra je nutnost

Jaké máte trenéry?

Prošla jsem od dětství rukama mnoha trenérů. Z českých, a ty se mi otec snažil zajistit vždy ty nejlepší, to byli Jaroslav Král, František Honč, Norbert Záliš a Karina Ivanická. Ze zahraničních trenérů světových kvalit mě trénovali Catherine Henriquet, Jane Savoi a David De Wispelaere. Trenéry člověk potřebuje pořád, i když už je olympijský jezdec. Někdy není tak dobře cítit, co pod vámi kůň přesně dělá, a tak to musí trenér hned zahlásit a zkorigovat.

Je to vlastně pořád ještě vaše hobby, nebo jste profesionálka?

Pro mě je to stále ještě hobby v tom slova smyslu, že se každé ráno probudím a těším se na koně a práci s nimi, to mě nepustilo, ale samozřejmě tomu věnuji tolik času a jenom tomu, že to dělám i profesně. Nyní to vypadá tak, že tu mám svých pět koní a dvě místa tu mám na koně klientské. Kde trénuji koně různých majitelů a předvádím je na závodech. Nebo obsedám mladé koně, na což si jejich majitelé netroufnou a pak si je vezmou zpět a pokračují dál v práci oni.

Je běžné být v Čechách profesionálním drezurním jezdcem?

V České republice je hodně jezdců, kteří se tím živí, nebo se o to alespoň snaží, ale vím, jak to vypadá, když si někdo vezme do stáje dvacet klientských koní, sami si jistě umíte spočítat, jak takový trénink časově musí vypadat. To, že koníka patnáct minut proženou v hale, asi nikam nepovede.

Patříte mezi nejlepší české drezurní jezdce. Kterého ze svých úspěchů si ceníte nejvíce?

Každé vítězství nebo dobrý závod mi udělá ohromnou radost, a je to odměna za dosavadní práci. Mám radost, že již dva mí koně se dostali na nejvyšší úroveň Grand Prix. V celé České republice je asi čtyři tisíce pět set koní registrovaných licencí účastnících se drezurních soutěží, a z tohoto počtu jich pouze osm letos v obtížnosti Grand Prix závodilo. Další mí tři koně jsou mladí a teprve je připravuji. Radost mám pochopitelně i z úspěšných startů v zahraničí na světových závodech, od roku 2012 jsem se probojovala s koněm Ampere i do světového žebříčku.

Stanovujete si jezdecké cíle?

Plány mám stále stejné mít zdravé a spokojené koně. A závodní? No přeci olympiáda.

Jaké jsou pro drezuru v Čechách podmínky? Jsou koně, jezdci, stáje? Je o drezuru zájem?

Myslím, že úroveň drezurního sportu v Česku jde ohromně nahoru. Nakupují se kvalitní koně, investuje se do dobrých trenérů a budují se luxusní areály. Tím roste i zájem a členská základna každým rokem narůstá. Ale stále je kam se posouvat.

Která země je drezuře zaslíbená?

Nejvyspělejší státy v této disciplíně jsou: Holandsko, Německo a Velká Británie.

Co vás čeká v nejbližší době? Pořádají se závody i přes zimu nebo jen trénujete?

V České republice se drezurní závody v zimně nepořádají, ale v zahraničí ano. Nejblíž jsou rakouská závodiště ve Weikersdorfu, kam se chystáme vždy začátkem roku.

Letošní sezona pro mě skončila k poslednímu říjnu a teď se pilně věnujeme přípravnému období a pilujeme na sezonu příští v roce 2014.