Exslávista Šenkeřík: V Turecku jsem zažil všechno možné

Zdeňku, se Slavií máte dva tituly, zakopal jste si Ligu mistrů, ale kde jste s fotbalem začínal?
Moje první fotbalové krůčky byly na Valašsku v Nedašově. Pocházím z rodiny, ve které se sportovalo jen rekreačně. Jelikož fotbal v malé vesnici na moravskoslovenském pomezí byl a dodnes je sportem číslo jedna, volba byla jasná.

Na své začátky vzpomíná každý fotbalista rád…
Jste pořád na hřišti, většinou až do tmy. V Nedašově bylo vždycky plno a v neděli na zápase žáků jsme se prali o každý dres.

Co vám oproti ostatním hráčům chybělo? Co Zdeňku Šenkeříkovi nešlo?
Každý fotbalista má nějakou slabinu. Já byl menšího vzrůstu, takže jsem to měl v dorosteneckém věku složitější. Ale fotbal mi šel, tak si mě vyhlédla ve třinácti letech Sigma Olomouc, kde jsem vyhrál první titul mistra republiky.

Přes divizní Broumov už to pak pro vás bylo pohádkové…
Mým dalším angažmá se stal tehdy ještě druholigový Zlín. Uběhl rok a hlásil jsem se u trenéra Petržely ve Vršovickém ďolíčku.

Novinka Deníku! Na fotoplakátech představíme týmy z Mělnicka

Máte ve sbírce nespočet nastřílených gólů. Vzpomenete si na úplně první v lize?
Na to si pamatuji přesně. Hráli jsme s Bohemkou v Liberci a prohrávali chvíli před koncem 1:2. Po jednom dlouhém nákopu svedl souboj s libereckými obránci Pavel Mareš. Prodloužil míč hlavou za obranu přímo na mě a po střele pod břevno jsem běžel slavit. Liberec ale v závěru rozhodl o výhře gólem Jiřího Štajnera z pokutového kopu.

Kterou trefu považujete s odstupem času za nejdůležitější? Tipuji tu v Lize mistrů za Slavii doma proti Bukurešti…
Ano, máte pravdu. Asi tím svým významem nejdůležitější byla. Ale i gól v Bukurešti hlavou na 1:1 byl důležitý – znamenal postup ze třetího místa skupiny Ligy mistrů do tehdejšího poháru UEFA. Měl jsem tu čest skórovat dvakrát i v derby pražských „S“ a to vždy na Letné a v poslední minutě (směje se). Tyhle branky měly zvláštní náboj.

Ještě k té domácí trefě do sítě Bukurešti. Šlo o historicky první branku Slavie v Lize mistrů…
Více historický je celý příběh. Když najednou vyběhnete na trávníky Ajaxu, Arsenalu, Valencie… Prostě skvělý pocit.

Naposledy utkání s rumunským celkem na Strahově. V tom zápase jste udělal kličku, která v celkovém součtu sice nevyšla, ale UEFA podle ní natočila instruktážní video. Vzpomenete si na moment?
Byl to zápas, kdy vám prostě vyjde všechno, věříte si, dovolíte si víc. Když je vhodný moment pobavit lidi, tak by hráči měli takové kličky zkoušet. Já ale pobavil hlavně spoluhráče, protože míč skončil v zámezí a UEFA podle toho udělala video. Byli jsme skvělá parta.

Kromě české scény jste si vyzkoušel i Turecko. Jde o takové peklo, jak se povídá?
Turecko je země, kde se věci mění ze dne na den a z hodiny na hodinu. Trávili jsme hodně času ve fotbalových kempech, přišlo mi, že neustále sedím v letadle. Nalétal jsem desítky tisíc kilometrů a zažil všechno možné. Zemětřesení, cestu letadlem, které nemohlo hodinu přistát, plné stadiony i neskutečnou euforii.

Jak si pochvalujete v Libiši novou roli trenéra, byť zatím hrajícího? Chtěl byste se koučování věnovat i po definitivním konci kariéry?
Ještě se cítím víc hráčem než trenérem. Někdy je složité hodnotit, když vše vidím ze hřiště, ale zatím se necítím na to stát u lajny, křičet a dělat si poznámky. Trénoval jsem přípravky, žáky, dorost a teď poprvé vedu dospělé. Mám výhodu, že jsem něco odehrál. Na druhou stranu – to, že za sebou máte Ligu mistrů, neznamená, že jste dobrý trenér. Učím se neustále.

OBRAZEM: Galavečer bojových sportů 2017