VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jan Vyčítal: Kolikrát vstanu, nasnídám se a pak si zase lehnu

Praha /ROZHOVOR/ - „Honza Vyčítal? Skvělej parťák. Ale morous to je. S ním si moc nepokecáš." Tak mě vyzbrojilo okolí ve chvíli, kdy jsem oznámil, že jedu na rozhovor se známým karikaturistou, kreslířem a zpěvákem Janem Vyčítalem. Jsem vcelku zkušený novinář, ale popravdě, trochu jsem se té pověsti obával.

10.11.2015
SDÍLEJ:

Jan Vyčítal, který je neodmyslitelně spjat se skupinu Greenhors, přijede do Českých Velenic.Foto: archiv Deníku

Vstupuji do restaurace U Vodárny na Vinohradech. Lokál poloprázdný, jen v rohu nepřehlédnutelná postava muže v brýlích. „Zdravím vás," sykne chraplavým hlasem ten, kterého tenhle hlas proslavil. A vzápětí si usrkne piva. 

Usedám, vytahuji diktafon a spouštím nahrávací mechanismus. Čekám, co nastane.

O víkendu vyrážíte do lesa?

Ale kdepak do lesů, jedeme do Karlových Varů hrát.

Je sluníčko, netáhne vás to ven?

Pozor! Ony představy s čundrem a se mnou, ty už dávno odvál čas. Já kdysi opravdu nevynechal jediný týden, kdy bych nevzal usárnu, nenastoupil do vlaku a mizel do přírody. To už je nenávratně pryč. Dřív jsme jezdili za každýho počasí. Teď si to lajznu, jen když je teplo. To víte, už nejsem mladík.

Honza Vyčítal se podívá do dáli, kamsi skrz hospodskou zeď a zasní se. Pak si zase usrkne piva a trochu cítím v koutcích jeho úst jakýsi záškub a snad i letmou vzpomínku na dávno časy minulé. Napadá mě, že jsem v něm zatím morouse nenašel. Ani kapičku. Tak nějak čekám, kdy bude ohrnovat nos nad mými dotazy.

Pamatujete se na svůj první čundr?

Pamatuju. To bylo docela hustý, psal se rok 1954, 1955… Naše klučičí parta nevěděla o čundrování vůbec nic. Ale měli jsme z knihy načtené takové ty informace, že vše je idylické. Vyjeli jsme vlakem z branického nádraží někam kousek za Prahu. Tam jsme rozdělali oheň, připravili buřtíky. No a najednou se objevila vedle nás parta podstatně starších čundráků. Měli jsme všechno vyčtený z kovbojek, tak jsme je pozvali, ať si přisednou. Viděli jsme v nich hrdiny z těch našich knížek. Jenže tihle týpci nám buřty sežrali, sebrali klobouky i zpáteční jízdenky do Braníka a nechali nás tam sedět u doutnajícího ohně skoro plačící. Nám bylo tak dvanáct, těm ostřílenejm kovbojům osmnáct. Na nás tahle příhoda měla strašlivý dopad.

Zanevřeli jste na čundrování?

To ne, ale zjistili jsme, že knížky a prérie kolem nás, že je to pořádně odlišný. Všechno v životě chodí prostě jinak. Strašně dlouhou dobu jsme se pak trampů báli. My jsme jezdili pořád víc a víc. A vždycky to vypadalo tak, že když vlak zastavil, my jsme sledovali, až všichni cestující vystoupí a kontrolovali jsme, zda nevystupuje nějaká divná banda. Teprve pak jsme vystoupili někde vzadu na konci vlaku a hodně nenápadně.

Kam jste všude jezdívali?

Sázava, Vltava, Berounka, Brdy. A křivoklátské lesy. Ty jsme si zamilovali. Jenže tenkrát a teď, to je propastný rozdíl. Nebyly nikde chaty, všude poklid, jen souznění s přírodou. Křivoklátské lesy byly stálicí na mnoho let. My jsme tam znali každý kousek lesa. A že ty křivoklátské lesy jsou velké!

Četl jsem, že jste někde řekl, jaký je rozdíl mezi čundrákem a trampem. Že čundrák nikdy nevleze do chaty. Vy jste někdy do chaty vlezl?

Samozřejmě se nám to stalo. Někdy bylo šílené počasí a my jsme opravdu v křivoklátských lesích znali každý seník. Vážně. Nevěříte?

Jo, povídáte to tak přesvědčivě, že vám věřím.

Já ale nemyslím krmítka pro zvířata, myslím opravdový seník.

Neměli jste problémy s myslivci, když jste jim vlezli do seníku?

Tu a tam, ale my jsme s nimi žili celkem v symbióze. Oni věděli, že neděláme bordel, a když odejdeme, bude vše takové, jako před naším příjezdem. Horší to bylo v padesátých letech a na začátku šedesátých s policajtama. Ti nám tu dobu a svoji pozici dali hodně často sežrat.

Oni vás honili v lesích?

To ne, ale na nádražích jich bylo dost. Prostě nás dusili.

Jako fyzicky?

Ne, nechali nás všechny věci otevřít, vyndat, rozbalit. A vychutnali si nás, protože sbalit usárnu chvíli zabralo a oni nás pustili ve chvíli, kdy výpravčí zvedal plácačku na znamení odjezdu vlaku. Je jasné, že nám mnoho vlaků takhle ujelo. Nicméně na nás to nemělo vliv, že bychom přestali jezdit ven. Naopak nás to k přírodě ještě více táhlo.

Potkáváte se s kluky z mládí ještě u ohně?

Ještě existuje pár kluků, se kterými si mohu u ohně pokecat. Proto pořád jezdíme v létě, i když je to už jen tu a tam. My dneska od života moc nechceme. Nám stačí pohoda a klid.

O čem se takhle u ohně bavíte?

O všem možném, je to těžké specifikovat. Často se povídání stočí na vzpomínání, jak to na kterém místě kdysi vypadalo, vzpomínáme na naše cesty, setkání. Vzpomínání je krásná věc, proč si neoprášit myšlenky? Při jejich vyprávění máme příjemno na těle i na duši.

Půlstoletí české countryPraha, Lucerna, čtvrtek 12. listopad, 19 hodin
Vystoupí: Greenhorns slaví 50 let, Taxmeni slaví 45 let, Fešáci slaví 40 let, Tučňáci slaví 35 let

Greenhornům je padesát let…

…to jo, uteklo to. A padesát let v životě člověka je jako týden. Uteklo nám to docela rychle.

Jakých bylo oněch padesát let?

Co ode mne chcete slyšet? Byla těžká období, když lidé odcházeli a přicházeli. Samozřejmě teď se na vše vzpomíná jinak, než tehdy, když jsme v tom mumraji žili. Ale takovými situacemi je náš život protkaný, to potká každého. A v podstatě odchody jsou tu od toho, že zase potkáte nové lidi. Zodpovědně mohu říci, že těch padesát let bylo padesát let krásných okamžiků.

K vám neodmyslitelně patří malování karikatur, a především vtipů. Kdy jste v sobě objevil talent na kreslení?

Já maloval odmalička, nic jsem neobjevoval, prostě jsem kreslil a kreslil.

Vedete si třeba statistiku čundrů, navštívených míst, vtipů, karikatur, koncertů?

Ne, nikdy jsem si nic takového nevedl a vlastně ani nevím, proč bych to dělal.

Třeba byste mohl mít miliontý kilometr na čundru, tisící vtip, jubilejní koncert.

O to mi nikdy nešlo.

Jak vás napadaly a napadají vtipy?

Když jsem spolupracoval trvale s časopisy, musel jsem, chca nechca, vymyslet do uzávěrky vtip. Když jsem neměl tip a nápad v zásobě, nedalo se nic dělat, musel jsem přistoupit na svoji matematickou cestu.

A ta byla?

Vžil jsem se do určité situace a začal přemýšlet, co se asi v té situaci mohlo stát, odehrát. Pak jsem vyloučil situace, kde to vtipně nevypadalo a postupně jsem takto vždycky došel k vtipu. Spousta věcí přišla sama, stačilo poslouchat hospodské řeči. To se vám valil nápad za nápadem, tip za tipem. Ale nikdo to původně za vtip nepovažoval, to se muselo ještě uchopit a doladit.

Hospoda byla vždy studnice nápadů ke vtipům.

Přesně tak. Stačilo jen poslouchat a pak doladit. Na čundry se mnou jezdila parta kreslířů, které jsem na tenhle pohyb tak trochu navedl. Pravdou je, že se nikdy nestali takovými čundráky jako já. Myslím tak zapálenými. A s nimi právě padaly v nechtěných řečech spousty nápadů na vtip. My jsme měli už takový rituál, že když někoho napadlo, že by z nějakých řečí mohl udělat tip, tak zvedl ruku a řekl, že tohle je jeho nápad na vtip a nikdo jsme mu do toho nemohli už vstoupit, bylo to jeho minitéma, které mu nikdo nesměl vzít.

Vaše nejslavnější postava je jistě pytlák Říha.

To jo. Na mne každou chvíli někdo křičel „Pytláku Řího!" Je pravda, že mi tahle postava občas pomohla. Třeba když nás v lese nachytala stráž, uviděla mne ta hned povídala: „Á, to je pytlák Říha, tak to je v pohodě."

Ve čtvrtek 12. listopadu vystoupíte na narozeninovém koncertu několika kapel v pražské Lucerně. Těšíte se?

Jasně, že se těším. Greenhorni, Taxmeni, Fešáci, Tučňáci. Všichni slavíme své kulatiny. A bude to setkání s mnoha kamarády. V našem vystoupení nebudeme mít hosty, zahrajeme naši část celou sami. Moc se těším.

Připravujete se speciálně na tuhle narozeninovou Lucernu, zkoušíte?

Netrénujeme, vždyť to všechno známe a není nám už dvacet. Jen jsme se domluvili na písničkách a to je všechno.

Jak se udržujete v kondici?

Můj život byl vždycky o chození. Na čundrech jsme toho prochodili, každý den na jiném místě, museli jsme cestovat a ušli neskutečných kilometrů. A tak se snažím i teď chodit. Sem do hospody na rozhovor jsem taky došel pěšky, mám to asi dva kilometry, hezká procházka. A taky chodím, skoro pravidelně, do sauny.

Prý jste řekl, že ve stromech je energie.

To si pište. Už to nedělám jako dříve, ale nejlepší ze všeho bylo vždycky spát pod stromem. Hezky na kořenech jsme si ustlali. My jsme přesně věděli, které stromy jsou takzvaně spací. Měly hustou korunu, a když pršelo, tak pod nimi bylo sucho. Prostě v těch stromech, v těch kořenech něco je. Nevím co, ale ta energie byla cítit. Tak tam si už při svých současných cestách neustýlám. To je pravda. Ale zato si rád doma poležím. Já v poslední době hodně rád spím. Teď mne prostě baví ležet dlouho. Vím, že mi nic neuteče.

Rozumím tomu, že se často probudíte a hned zase jdete spát?

Kolikrát vstanu, nasnídám se a pak si zase lehnu. A třeba vstávám k obědu. Ta krása ležení je nádherná! Žiju sám a nikdo mi do ničeho nekecá.

Nakonec mi ještě Jan Vyčítal řekl, že má rád chleba se sádlem, že vždy rád četl a čte i nyní. Oblíbil si severské autory. Prý proto, aby ve společnosti věděl, o čem je řeč a nebyl za nevzdělaného. A rád čte knihy opakovaně, protože si více užívá děje, více si užívá detailů, které si při prvním čtení čtenář neuvědomí. Vzpomínal i na svá dětská léta, která prožil s bratrem v severních Čechách. Když po sobě házeli ruční granáty, dostali od tatínka velký nářez. „Tátu málem trefil šlak. No nedivte se, koukal z okna na louku a tam jeho synové po sobě házeli granáty. Takových jsme dostali," usmál se Jan Vyčítal.

V tu chvíli k nám přistoupil starší muž, podal panu Vyčítalovi ruku, chvíli se bavili, pak se mi omluvil, že nám skočil do řeči. „Já jsem pochopil, že rozhovor skončil," řekl. Zvedl se, podal Janu Vyčítalovi ruku a rozloučil se. Jan se na mne z pod těch brýlí podíval takovým pohledem, ve kterém jsem nespatřil ani zrnko morouse. A mne napadlo, že je to sympatický pytlák. Tenhle chlápek…

Jan Vyčítal- narodil se 8. března 1942 v Praze, kde také žije
- odmalička vášnivý čundrák
- textař, karikaturista, autor kreslených vtipů, zpěvák
- zakládající člen, textař a vedoucí skupiny Greenhorns

Autor: Jiří Macek

10.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Stavebním záměrům v blízkosti obcí vystavila místní referenda stopku

Kostel v Bohdanči má novou fresku
24

Kostel v Bohdanči má novou fresku

Příznivci rybích specialit si měli v Kácově z čeho vybírat

Kácov - Místní členové Petrova cechu pro zájemce připravili rybářské slavnosti na svém rybochovném zařízení v Račíněvsi. Návštěvníci měli na výběr mnoho lahůdek připravených z ryb. Uzený kapr a pstruh, smažené ryby nebo třeba rybí karbanátek. 

Ze svatby spoluhráče zamířili Sršni pro první venkovní výhru

Vlašim /FOTOGALERIE/ - Hokejisté Kutné Hory mají za sebou další kolo v rámci krajské ligy, ve kterém zavítali do Vlašimi. Sobotní den byl pro Sršně úspěšný, když zvítězili vysoko 7:1.

Kauza spojovaná s Rathem se vrací ke krajskému soudu

Střední Čechy – Velký zájem médií lze u Krajského soudu v Praze očekávat při repríze představení s hostivickým lékařem Davidem Rathem v hlavní roli. Někdejší hejtman Středočeského kraje čelí společně s další desítkou lidí obžalobě v souvislosti s údajným podílem na korupčních manipulacích s výběrovými řízeními na zdravotnické a stavební zakázky.

Robert Fulghum navštívil Zruč

Zruč n/S /FOTOGALERIE/ - Ve spolkovém domě diváci obsadili hlediště a čekali na hosta - amerického spisovatele, unitářského pastora, filosofa, učitele, zpěváka, malíře Roberta Fulghuma, který se do Česka pravidelně vrací.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení