Již tradičně se tam konala prodejní vánoční výstava spojená nejen s nabídkou adventních věnců a dalších vánočních dekorací, ale rozmanitých rukodělných výrobků. Věcí i věciček schopných potěšit skutečně všechny smysly. Nechyběly totiž třeba zvonečky z keramiky i z kovu, vonné svíčky či ručně připravovaná mýdla. A samozřejmě rozmanité dobroty; těch bylo na výběr nepřeberně. Vánočních i nevánočních: vedle cukroví, vánoček či perníčků šly na odbyt pečivo, štrúdly, škvarkové placky – a dokonce i sklenice s utopenci či nakládaným hermelínem s česnekem. Prostě vše, co vzniká pod rukama klientů sociálních zařízení nebo v chráněných dílnách.

Po svátcích svícen sníte

Našel se i výrobek, který postupně může posloužit různým účelům. „Po Vánocích to můžete sníst,“ nabízel jeden z produktů přivezených z Domova Dolní Cetno na Mladoboleslavsku jeho pracovník Pavel Šlapák. Ukazoval přitom na svícny vyrobené z perníku. Jasným hitem nabídky, kterou z Dolního Cetna přivezl, ovšem byly lahvičky.

„Bezinkový likér, který vyrábíme společně s klienty od sběru po jeho přípravu, je vlastně likérem našich babiček,“ vysvětlil s tím, že tenhle produkt ani chválit nepotřebuje. „Kdo si vzal loni, ten se vrací, konstatoval s tím, že ze sedmdesáti přivezených lahviček po necelých dvou hodinách už zbývalo jen deset.

„Neměla jsem to celý rok,“ potvrdila jedna z návštěv nic. Ta ale ukazovala na flaštičky v sousedství: na přírodní šťávy bez chemie; mátovou či kopřivovou. A také ty šly na odbyt náramně. Napomáhala tomu ostatně i Šlapákova výmluvnost. Těžko by někdo hádal, že tenhle muž v domově pro seniory pracuje jako údržbář a řidič schopný zaskočit všude, kde je třeba. „Vlastně holka pro všechno: skoč, podej, přines – tak jako je to i v jiných domovech,“ přiblížil, jak to přišlo, že tentokrát vyrazil do Prahy v roli prodejce.

Keramika pro radost

S obchodnickou zdatností si počínal handicapovaný David, který společně s rodiči nabízel keramiku vlastní výroby. „Podívejte se třeba na tenhle červený svícen – nebo tadyhle mám zvoneček, který krásně zvoní,“ vybízel kolemjdoucí. Deníku řekl, že nejžádanější jsou z jeho dílny džbánečky, květináče – a teď i postavy andílků. A když z jeho dílny, platí to doslova. „Já to točím – a mamka s taťkou malujou,“ vysvětlil.

Davidův tatínek pak doplnil, že oni přijeli jako rodina; nereprezentují žádný ústav či jinou sociální instituci. Pro syna místo nesehnali – a tak se rozhodli jednat: pronajali si dílnu, kde se mohou věnovat výrobě keramiky. „Snažíme se mu udělat radost, když nemůže nikam dojíždět,“ osvětlila maminka souvislosti. Finanční stránku věci zhodnotil sám David: „Leze to do peněz.“

Předměty s příběhem a duší

To že i věci nabízené ostatními vystavovateli nevznikly na kšeft, ale byly vyrobeny nejen šikovnýma rukama, ale i srdcem, se nejlépe ukázalo při odchodu z krajského úřadu. V kontrastu s tím, co nabízely stánky na nedalekém trhu. Pak bylo snadné pojmenovat, co bylo k mání v úřední budově: předměty s příběhem, které mají duši. Ty, u nichž jejich tvůrce nemyslel na počet kusů a dokázal v nich zanechat kus sebe samého…

Však také mezi návštěvníky vánoční výstavy nebyli jen lidé z kanceláří (kteří dominovali před 13 lety, kdy se tato akce konala poprvé). Již tradiční předvánoční prodej, k němuž krajský úřad vedle vlastních příspěvkových organizací začal zvát také neziskovky, přilákal i řadu návštěvníků v kabátech a bundách: příchozích zvenčí. Mimochodem – u vstupu Deník nezaznamenal jakékoli komplikace ani zdržení, i když se po nedávné zlodějské návštěvě na hejtmanství hovoří o větším dohledu na pohyb návštěvníků. To se však vztahuje pouze na dobu mimo úřední hodiny.

Rozhodování nebylo snadné

Bezmála šest desítek vystavovatelů, mezi nimiž převažovaly domovy seniorů zřizované krajem, přivezlo do Prahy nejen zajímavé výrobky, ale i spoustu dobrých nápadů. „Třeba tyhle ozdobičky z bukvic; to by mě nenapadlo,“ slyšel Deník od jedné z návštěvnic. Inspirativní byly třeba vánoční dekorace z větviček či velmi pozoruhodné kombinace šišek a šitých ozdob.

Šité věci ostatně klienti zařízení sociálních služeb vyrábějí pozoruhodné. Dokonce opakovaně se návštěvnice vracely k výrobkům šicí dílny Farní charity Beroun. Nebylo jednoduché odnést si tašku s konkrétném vzorem, když lákavých motivů se nabízelo hned několik. „Pracuje u nás šest žen, které šijí všechno: taštičky, větší tašky, chňapky, polštáře, panenky,“ řekla Deníku pracovnice charity Miloslava Hajducká.

Její slova přerušila zájemkyně o tašku. O dárek pro sestru. Ani její rozhodování nebylo jednoduché. Ptala se proto, zda si těch několik, mezi nimiž váhala, může vyfotit mobilem a snímky poslat sestře. Ať si vybere sama.

Někdy skutečně nebyla volba snadná. A platilo to i jinde. Třeba u stánku s nabídkou náhrdelníků tak Deník zaslechl: „Ne, prosím, už mi další neukazujte; já bych je chtěla všehny…“ K nepřehlédnutí pak byl největší a také zřejmě nejdražší exponát prodejní výstavy: propracovaný proutěný sněhulák doplněný i osvětlením. Za 1500 korun.

Duch Vánoc už v listopadu

Středočeský krajský úřad byl zcela určitě místem, kde v Praze v úterý nejvíckrát zaznělo přání hezkých Vánoc. I když je listopad, výstava skutečně dokázala přivodit již sváteční pohodu – a to i bez vůně punče. A jestliže dalším cílem je ukázat, jak jsou klienti sociálních služeb šikovní, podařilo se to dvojnásob. Leckterým poskytovatelům služeb také takovéto nahlédnutí k sousedům přineslo inspiraci i podněty pro vlastní práci. A že také nějakou korunu je fajn – avšak peníze tentokrát zjevně nebyly tím hlavním.