Zdeněk Najman nastoupil do boleslavské nemocnice po základní vojenské službě 1. října roku 1969. Do sídla dopravní služby u polikliniky v Jaselské ulici tehdy vedly jeho první kroky v civilu. „Ta práce se mi vždycky líbila a líbí se mi dodnes. Někteří lidé mi nechtějí věřit, že se ještě dneska těším do práce nebo že rád jezdím a pomáhám nemocným lidem,“ říká Zdeněk Najman, který v Klaudiánově nemocnici patří k nejdéle pracujícím zaměstnancům..

I když už je v důchodu, stále pracuje na plný úvazek. Kolegové vědí, že se na něho mohou vždy spolehnout. Je pečlivý a pracovitý. Doslova chvíli neposedí a vždy si přijde pro další práci. „Původně jsem se sice vyučil sedlářem - manžetářem, ale před vojnou jsem se přihlásil do kurzu pro řidiče. Na základní vojenské službě jsem byl jako řidič, tak jsem chtěl zůstat u ježdění. Hned po nástupu do nemocnice, ještě v říjnu, jsem dostal svou první sanitu,“ vzpomíná. Dodnes si pamatuje své první auto Škodu 1202. Z dnešního pohledu veterána, s nímž by současní řidiči sanitek zachraňovali životy jen těžko. „Dnes je to obrovský pokrok v jízdních vlastnostech. Jen když si vzpomenu na ty obrovské vysílačky, které byly dost poruchové. Vzadu bylo málo místa – jedno lehátko a jedno malé a jedno výklopné sedátko. Špatně to topilo, byla tam zima. Když začaly jezdit Škody 1203, už to bylo trochu lepší.“

I miminko musel odrodit

Dopravní služba nemocnice zajišťovala v 70. a 80. letech kromě převozu pacientů a materiálu návštěvy lékařů u pacientů, cesty porodních asistentek k porodům nebo dokonce i převozy rodiček. „Stalo se mi jednou, že jsem rodil sám. Přijel jsem do domu pro paní a už to bylo skoro hotové. Tak jsme museli miminko odrodit a pak jsem je odvezl do porodnice v Pírkově sanatoriu. S asistentkou se mi to stalo několikrát, ale to jsem na to nebyl sám.“ V době jeho nástupu do nemocnice museli řidiči sanitek nově absolvovat kurz řidiče dopravy raněných a nemocných na zdravotní škole. Dnes tento kurz musí mít každý řidič.

Samozřejmostí pro řidiče byl svoz a rozvoz zdravotního personálu, který by se jinak nedostal na směny do nemocnice. Dopravní služba také plně zajišťovala službu lékařské služby první pomoci po celém okrese, a to od sedmé večer do sedmé ráno včetně víkendů a svátků. V týmu byli zdravotní sestra-dispečerka, dva lékaři a tři řidiči, dva z nich vždy jezdili s lékaři, třetí zajišťoval převozy pacientů a materiálu.

Zdeněk Najman vzpomíná, že se v dobách jeho začátků v Mladé Boleslavi střídalo ve službách 25 řidičů. „Sloužili jsme dvanáctihodinové služby, měli jsme i pohotovosti, protože ještě neexistovala záchranka. Přes den byla dopravní služba v podstatě stejná jako teď.“ V roce 1975 činnost pohotovostních služeb převzala nově vzniklá rychlá záchranná služba, která byla složena z jedné posádky zdravotnické záchranné služby při chirurgickém oddělení. Tato služba vznikla v Mladé Boleslavi po Praze a Kladně jako třetí v Česku. O dva roky později už spadala služba pod anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO). Sídlo měla záchranná služba vedle ARO, které sídlilo v místě dnešního ředitelství nemocnice.

Zdeněk Najman si pamatuje i stěhování dopravní služby z Jaselské ulice. Například v roce 1990 sídlila v městské poliklinice Modrá hvězda, následovalo stěhování do budovy kuchyně už v areálu nemocnice a o rok později se dispečink definitivně přestěhoval do stávajících prostor v budově bývalých kasáren v areálu Klaudiánovy nemocnice.

Oddělení zdravotnické záchranné a dopravní služby

Po roce 1990 se objevily ve vozovém parku nemocnice první zahraniční vozy silných kubatur a doprava dostala nový název – oddělení zdravotnické záchranné a dopravní služby. „V roce 1992 bylo zakoupeno pět nových fordů. Ty byly pěkné. Podle mě ale byly nejlepší volkswageny, s těmi se mi jezdilo nejlépe,“ srovnává Zdeněk Najman.

Chvíli to dokonce vypadalo, že v nemocnici skončí a nastoupí k záchranné službě. „Tři týdny jsem tam byl na zaučení u primáře Vosátky, který mě nalákal. Ale zjistil jsem, že to není nic pro mě. Tam se moc čekalo, až nás někam zavolají. To není nic pro mě. Tak jsem panu primáři řekl, že jdu zpátky, a vrátil jsem se na dopravní službu v nemocnici, kde v tehdejší době bylo více ježdění. Dnes je to naopak, protože už nedržíme pohotovostní službu.“ Rád vzpomíná na dohled na stovkách akcí po celém okrese. „Zajišťovali jsme hlavně sportovní akce. To mě moc bavilo.“

Dodnes má na starost technické prohlídky všech vozů nemocnice. Kdysi všechny vozy jednou za rok podstupovaly technické prohlídky přímo v sídle dispečinku v Jaselské ulici. Na technickou prohlídku tehdy kromě Veřejné bezpečnosti dohlížela i vojenská správa. Po vzniku STK začal Zdeněk Najman vozit auta na pravidelné prohlídky. A tato činnost mu zůstala.

Pacienty zatím unese

Dnes žije se svou ženou v rodné Židněvsi, kde si užívá práci kolem domu. „Já bych neuměl sedět u televize. Musím pořád něco dělat. Mám ale obrovské štěstí, že mám pořád dobrou fyzičku, že unesu pacienty. Mám ale strach, až jednou skončím, že bude konec. Prostě mě to baví a neplánuji, jak dlouho ještě budu jezdit. Zatím je to výborné. Mám také štěstí na svého šéfa a na ředitele, kterého si vážím za jeho lidský přístup. Zastaví se a prohodí milé slovo. To dnes neudělá každý. Rád vzpomínám i na ředitele Langera,“ dodává Zdeněk Najman.