Narodila se jako prakticky nevidomá, ale měla zachovaný světlocit. Příčinou slepoty byl šedý zákal.

„Absolvovala jsem operace na obou očích, kdy mi byla čočka z očí vyjmuta. Ale již nebyla nahrazena novou tak, jak se to dělá dnes. Na obou očích jsem měla tedy tzv. afakii, tedy bezčočí,“ vzpomíná Linda.

Ve čtyřech letech se vrátila opět do nemocnice. Tentokrát kvůli operaci strabismu (šilhání). Zrak se jí ale i po operaci výrazně zhoršoval.

„Lékařka vysvětlovala mojí mámě, že mám zelený zákal, který je sekundární, získaný tím, jak jsou oči od narození křehké a často operované.“

Ve 14 letech pak přišla o zrak na pravém oku. Spadla jí sítnice, která již nešla operovat. „Spadla prý vlivem vysokého nitroočního tlaku. Tenkrát mě v jedné nemocnici nechtěli, tak mě přesunuli na Karlovo náměstí. A vybavuji si ten poprask a šok lékařů, že mám tak vysoký nitrooční tlak.“

Ani postupné srážení tlaku a jeho hlídání nezabránilo neustálému zhoršování vidění. Po autonehodě a otřesu mozku čekala na Lindu v roce 2001 série operací, které opět nastartovaly zvedání tlaku v očích.

První v republice

Pozitivní zlom nastal díky tzv. Ahmedovu implantátu, což je silikonová destička s malou hadičkou, která reguluje odtok nitrooční tekutiny, a oční tlak tak nezvyšuje.

„V roce 2005 dorazil tento implantát z USA. Poměrně dlouho nám ho přitom drželi na celnici. Měla jsem tenkrát hrozné bolesti hlavy a oka a jen jsem počítala dny, kdy už dorazí. Byla jsem první v republice, které ho lékaři dali do oka.“

Opora pro budoucí zdravotníky

Linda vystudovala etnologii, ale protože chtěla předávat své životní zkušenosti, akademickou dráhu opustila.

„Aktuálně pracuji s lidmi se zrakovým postižením v Tyfloservisu, kde přednáším studentům různých sociálních a zdravotních oborů, jak se chovat k člověku, který má těžké zrakové postižení. Také předávám svoje zkušenosti těm, kteří to potřebují. Pokud člověk pracuje v intaktním kolektivu, pak je třeba pochopení a vzájemné tolerance z obou stran,“ říká Linda.

Na svém blogu Blindička aneb Život prakticky nevidomé ženy vyvrací různé stereotypy spojené se zrakovým handicapem.

Kdo chodí s bílou holí, nic nevidí?

Jaké jsou podle Lindy tři nejčastější mýty? „Zaprvé – každý, kdo chodí s bílou holí, nic nevidí. Zadruhé – nevidomí nemohou pracovat s informačními technologiemi, neboť na ně nevidí. A zatřetí – nevidomí nepracují, ani nechodí samostatně, pouze sedí doma, když nevidí…“

Jako uživatelku sociálních sítí ji také trápí, že většinová společnost stále nemá povědomí o takových – pro ni běžných – věcech, jako je třeba funkce alternativního popisu.

„Tento popis často používají jen ti, kteří to sami potřebují… Většinová společnost si řekne, k čemu to je, když ti, co nevidí, přece na sociální sítě nechodí. Tak nevidí důvod, proč třeba fotky, které vyvěšují na Facebook, popisovat,“ uzavírá Linda, která si přeje jediné. Aby se lidé vyvarovali předsudků vůči lidem se zrakovým handicapem.

Tyfloservis ve zkratce:
Od roku 1991 organizace pomohla již 68 000 lidí s těžkým postižením zraku.
Nevidomým a slabozrakým lidem pomáhá neziskovka získávat potřebné informace a praktické dovednosti, díky nimž mohou žít samostatněji a nezávisleji na cizí pomoci.
V Tyfloservisu se lidé učí samostatně pohybovat v prostoru s bílou holí, postarat se o svou domácnost, číst a psát Braillovo bodové písmo nebo psát na klávesnici počítače. Zároveň se seznámí s různými druhy kompenzačních a rehabilitačních pomůcek.
Každý rok se na organizaci obrátí více než 3 000 nevidomých a slabozrakých klientů.