Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 10. díl

25. 5. 2012

Redakce

Praha - Můj milý dení(č)ku, ten můj závod je už za 29 dnů. Ještě včera to bylo skoro za sedmdesát. Tak to fakt hodně rychle utíká. Běhám, na cyklotrenažéru jezdím také. Ale pořád cítím, že to není ono. Už teď vím, že se do vody k tréninku před tím triatlonem nedostanu.

Jiří Macek po pěti kilometrech a výběhu do sedmého poschodí. | Foto: Hana Macková

Snad se neutopím. Ale do vody se mi nechtělo nikdy. Tak to nechám na kolo a běh. Využiji nabídku kamaráda Vaška Vopata, toho, co tak báječně fotí a k tomu je v jeho duši zakořeněn tak krásný černý humor, který miluji. Ty naše nesmyslné řeči mě povznášejí. Slíbil, že mi nějaké kolo půjčí.

Teď jsem si na to vzpomněl a musel jsem si dát gothaj. To je, můj milý dení(č)ku, salám měkoučký, takové bílé fleky jsou v něm, a když si ho dám s cibulí, zasypu pepřem, solí a utopím v octu, no, mňam…

Je dobrý. Ale to si dám dneska jen výjimečně. Je totiž čtvrteční večer a píšu zase pár myšlenek o sportovním životě. A zrovna u toho gothaje mě napadlo, že sice mohu na triatlon trénovat jak zběsilý, ale bez pořádné stravy to nepůjde. Ani tak nemyslím v tréninkovém období, které trvá pořád, ale těsně před závodem a hlavně při závodu.

S tím ale byly problémy vždycky, dní(č)ku. Závodil jsem v triatlonu hlavně tak někdy kolem Sametové revoluce, tedy kolem roku 1989. A tehdá vůbec iontové nápoje a všelijaké povolené podpůrné prostředky nebyly. Tak jsme si doma vyráběli všelijaké lektvary.

Já našel tehdy nějaký recept na to, jak si vyrobit domácí ionťák. Splácal jsem všechno možné, co v tom receptu bylo. Teda dení(č)ku, to ti bylo jízda! Musel jsem jet hodně rychle. Jenže stejně jsem musel zastavit a zajet do lesa. Nějak jsem se asi netrefil do gramáže a některých surovin dodal asi více.

Pamatuji se, že tehdy bylo těžké sehnat glukopur, hroznový cukr. Já ho ale nějak sehnal. To byla lahoda. Oloupal jsem pomeranč a vložil ho do igeliťáku právě s hroznovým cukrem. Kdo ho zná, ví, že je to takový jemňoučký prášek. Tuhle hmotu jsem si dal do zadní kapsy cyklodresu a na trase kola jsem se pustil řídítek, vyndal igeliťák a všechno spořádal. V cíli kola se mi smáli. Až později jsem pochopil, že to nebylo z mé rychlé jízdy, ale z toho, že jsem vypadal jako mlynář.

Taky si vzpomínám, že jsem si řezal nožem nějaké super zdravé tyčinky a umístil jsem je na rám kola tak, že jsem každý kousek supertyčinky omotal izolační páskou tak, aby při jízdě neuletěla. Jenže pak jsem tu izolačku za rychlé jízdy nemohl rozdělat. Lepila dokonale. Takže jsem nic nesnědl.

Taky jsem si tou izolačkou vždycky na kolo přidělal banán. To je, jak známo, ideální strava. Ale ani tady izolačka nefungovala. Takže v tom vedru, kdy se závod konal, se z banánu stala kaše. I tady jsem měl hodně problémů.

Jo, zkrátka, milý dení(č)ku tehdy to byly pionýrské časy nás, amatérů. Bylo to krásné. Ne jako teď, že si koupím všechno.

Jen mě napadlo, že to budu muset všechno na to kolo při tom závodě nějak umístit. Pojedu asi tak čtyři hodiny a to asi s pouhou vodou nepůjde. Snad mi kamarádi poradí. Jinak si budu muset zase něco namíchat a to by mohlo dopadnout hodně špatně.

A jednou, v zoufalství, to bylo na triatlonu v Sadské u Nymburka, jsem si po jízdě na kole dal jedno pivo. Tak jako na ex. Nikdo mě neviděl, tak jsem ho lupnul. Ale i kdyby mě tehdy někdo viděl, stejně bych ho vypil. Byl jsem hodně v tu chvíli unavený. Pivo mě nakoplo. Na další běh - 20 kilometrů - jsem byl po pivu hezky nabuzen. Jenže v polovině běhu jsem zkolaboval. Pivo už při závodě pít nebudu.

A jednou jsem měl na kole strašný hlad. Byl to právě tenhle triatlon, který budu absolvovat, tedy Dřevěný muž. Já na kole kamarádku poprosil, aby mi v dalším okruhu koupila v sámošce gothaj a rohlík. Koupila. Byl moc dobrý. Když jsem dojel na kole, musel jsem běžet těch 13 kilometrů. Bylo to tvrdý a dlouhý úsek. Gothaj byl v žaludku hodně těžce usazen. Není gothaj jako gothaj.

Snad mi v otázce závodní stravy poradí moje kamarádka Jana Hladíková z Mladé Boleslavi. Vyhrála mnoho cyklistických závodů, byla mnohokrát šampiónkou republiky. Milý dení(č)ku, snad mi ta Janička poradí…

Čtěte také:

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy