Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 14. díl

22. 6. 2012

Praha - Můj milý dení(č)ku, tak už zítra. Šílené, děsné, hrozné. Ještě „včera" to bylo za 80 dnů a dneska to je zítra. Naskočila mi husí kůže. Oklepal jsem se. Opotil jsem se. Takové stavy mám v posledním týdnu pokaždé, když si řeknu „triatlon Dřevěný muž".

Jiří Macek po pěti kilometrech a výběhu do sedmého poschodí. | Foto: Hana Macková

V úterý jsem poprvé sednul na kolo, na kterém ten závod pojedu. Jo, není to zrovna pecka. Tedy ten můj výkon. Kolo je super, to je prostě pohádka. Taková červená pohádka. Jede samo. Jen musím šlapat. Ta jízda byla paráda. Ještě sešteluju sedlo a přehazovačku a snad to bude dobrý.

Víš, milý dení(č)ku, projel jsem se asi 30 kilometrů. Objel jsem ten jeden okruh, který se zítra při tom triatlonu pojede čtyřikrát. Já ujel 25, to je ten jeden okruh. A měl jsem toho plný „kecky". Když jsem dojel, říkám si: Už jen třikrát! Naskočila mi podruhý husí kůže. Polilo mne horko. Sedl jsem si do vany a pouštěl na sebe mraky horké vody.

Do závodu už nic nenatrénuju. To mi je jasný. Teď je to jen o tom, jak se s tím vypořádám. S tím, co je ve mně. Můj syn mi dal přečíst knížku. Je to o jednom africkém kmeni, kde jsou nejlepší běžci na světě. Syn mi dal rozumy z té knihy: „Ty musíš běhat s radostí. Nesmíš myslet na to, že ti to nejde, že nemáš sílu. Prostě ji máš pořád. A tu knížku do toho závodu musíš dočíst, jinak tam pojdeš!" To mi řekl. Ale já tu knížku nedočtu, to prostě nejde. Nemám čas. Ale pojít nechci…

Taky mi řekl, když viděl všechny ty tablety, gely, tyčinky, že když tohle při závodě sním, tak se prostě - že mi nebude prostě dobře. To mě moc nepotěšil. Dneska se ještě poradím s kamarádkou Janou Hladíkovou, tou bývalou cyklošampiónkou. Ona mi něco vyselektuje, něco dodá. Taky mi poradil Mirek Jeřábek. Vůbec mě nezná, ale napsal mi rady, co bych měl sníst.

Jo, a taky můj milý dení(č)ku, představ si, ona, ta Jana, mi půjčila to kolo, jak slíbila, a já si tam namontoval košík na láhev. Ale mě se na to kolo vejde jen půllitrovka a to je všechno. Jak to asi udělám? Pojedu čtyři hodiny na půllitr ionťáku? To není dobrá varianta. A mít v kapse dresu láhve vody a u nich ty podpůrné prostředky? Vždyť mi to všechno vypadá, poztrácím to. Nebudu si přece brát batoh, copak jsem turista?

Tak to mám několik dilema. To další je, že nemám pořádný aerodynamický plavky. Tedy takový ty klasický pánský. Mám jen ty s vlajícími nohavičkami. Tak si říkám, že mě to v té vodě bude strašně brzdit a že budu proto hodně pomalý. Jenže nové si kvůli jednomu závodu nebudu kupovat.

Jo, to přilbu, tu jsem si včera zkusil. Musel jsem ji ale chvíli hledat. Ani nebyla zaprášená. Jen mi po té hlavně trochu bimbá. Ale tak ji vypolstruju izolačkou. To bude dobrý.

Teď už jen hlavně, abych nezaspal. Ten závod se startuje v 8 ráno v Ploukonicích u Turnova. Kilometr plavání. Pak se jede kolem Příhraz, Komárovského rybníku, Branžeže, Kněžmostu a Valečova těch 110 kilometrů na kole. Ty čtyři okruhy. Nakonec se běží 13 kilometrů. Když to půjde dobře, nějak kolem druhý to mám za sebou. Když to půjde hůř, tak snad do setmění bych mohl dorazit do cíle.

Snad nezaspím. I když, já možná ani neusnu. Syn říkal: „Běž spát už v sedm hodin, ráno vstaň dřív a pořádně se nasnídej, snídej klidně hodinu a půl." Vzhledem k tomu, milý dení(č)ku, že, jak se znám, usnu ve dvě ráno. Tak na ten spánek mám tři hodinky. Ta snídaně bude hodně rychlá.

Teď mi naskočila husí kůže potřetí. Ten závod je totiž za jeden den. Zítra…

Čtěte také:

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy