Jak slavnostní chvíle vnímal sám Jaroslav Povšík? A s jakými reakcemi se po ocenění setkal?

Kdy jste se dozvěděl o tom, že jste navržen, a následně i to, že budete oceněn.

To byla zajímavá věc a ještě zajímavější v kontextu kauzy pana Bradyho, která kolem 28. října hýbala celou republikou. Nejprve jsem se dozvěděl o úvaze senátorů navrhnout mě. Ta úvaha byla zajímavá, protože ještě nikdy nebyl navržen zástupce zaměstnanců, většinou šlo o podnikatele. O tomto návrhu rozhodoval senát, jehož předseda, pan Štěch, mě informoval, že jsem byl jako kandidát schválen, ale že výběr oceněných je výsostným právem pana prezidenta. Dodal také, že už samo navržení je veliká čest.

Co následovalo?

Čekání. Návrh se ale dostal na veřejnost a já zaznamenal, že někteří lidé tuto informaci vzali jako hotovou věc. Tak tomu ale vůbec nebylo. Dokonce jsme to možné ocenění probírali v rámci České konfederace odborových svazů, jejíž jsou naše odbory členem. Tam to na některých místech popravdě tolik nerezonovalo. Potom přišla ta chvíle, kdy mě začali z Hradu shánět telefonicky. Sekretářka nejprve řekla, že nemám čas, protože nevěděla, že volal pan Forejt (šéf hradního protokolu, pozn. red.). Ten se mi nakonec dovolal a informoval mě o alternativě, že možná budu oceněn. Ptal se také, zda bych, pokud by se ta alternativa stala skutečností, ocenění převzal. Řekl jsem, že ano.

Následovalo další čekání?

Přesně tak. Až po čase mě manželka překvapila s tím, že ve schránce našla mezi letáky dvě identické obálky s hlavičkou prezidenta republiky a českým dvouocasým lvem. Překvapilo mě, že to přišlo přímo do schránky, bez nějaké doručenky. Každopádně jsem dopisy otevřel a přečetl si pozvání od prezidenta republiky a jeho choti, od pana Forejta a pana Mynáře. Dopis byl potvrzením toho, že ocenění už je reálné. Opět jsem ale čekal na to, až se Hrad znovu ozve. Myslím, že podobná situace nastala i v případě pana Bradyho. Ten však ty zmíněné dopisy neobdržel, takže předpokládám, že ta prvotní informace byla pouze nezávazná.

Jak jste se na vlastní ceremonii připravoval?

Samozřejmě jsme s manželkou, která jela se mnou, nahlédli do Špačkovy Etikety, jak se na takovou událost dívá náš estét. Na místě jsme měli být už v 17.30 hodin, aby nás seznámili s celým ceremoniálem. Představte si, že se na místě potkáte s takovými osobnostmi jako je Karel Komárek, pan Popovič, někdejší předseda Svazu průmyslu a dopravy, mistrem Jakubiskem a dalšími. Pak přijde prezident, s každým oceněným prohodí pár slov a následuje fotografování a generálka ve Vladislavském sále. Na pódiu se seznámíte s oceněnými, kteří sedí vedle vás, a po skončení této instruktáže se odeberete do malé místnosti hned vedle sálu, kde stojí křeslo českých králů a kde se můžete ještě občerstvit a upravit.

Program začíná tradičně úderem osmé. Jaké byly ty chvíle těsně před začátkem?

Na svém místě musí být člověk deset minut předem. Ještě těsně před začátkem mu hostesky na klopu připnou háček, na který prezident za chvíli pověsí medaili. Je zajímavé sledovat, jak se sál začíná plnit. Nejprve dovnitř jako velká voda vpadnou bočním vchodem novináři, následně se začínají plnit první řady a vy sledujete, kdo všechno přichází. Musím ale říct, že pohodlnější je to sledovat v televizi, než útržkovitě z místa, kde sedíte. Průběh vlastní ceremonie každý zná - prezident postupně všechny oceněné dekoruje a opět připojí pár osobních slov.

Po skončení následuje slavnostní recepce, že?

Z Vladislavského do Španělského sálu, kde se koná recepce a kde průběh večera do té doby sledovali další hosté přes televizní obrazovky, je velká tlačenice. Na místě už je to ovšem velmi příjemné. Řada lidí vás osloví, pogratuluje, díky medaili jste v davu dobře rozpoznatelný, vše je velmi důstojné a navíc strávíte ještě čas s těmi skvělými, oceněnými lidmi. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na Valtra Komárka oceněného in memoriam, s jehož pomocí jsme v začátcích organizovali ve fabrice revoluci. Pomáhal jsem mu tehdy dostat se na balkón, ze kterého potom mluvil k zaměstnancům. Ve styku jsme zůstávali i dlouho potom.

S Milošem Zemanem jste se jistě setkal už dříve. Vzpomenete si na první setkání?

Ano, poprvé to bylo v době, kdy byl ještě poslancem. Myslím, že v roce 1993, nebo 1994. Tehdy přijel na návštěvu do fabriky, ale vedení společnosti ho odmítlo přijmout. Pozvali jsme ho tedy alespoň na odbory. Už na schodech vytáhl petry a začal kouřit. Protože to bylo ještě v době, kdy v každé skříni byla láhev a štamprlata, což dnes už neexistuje, dali jsme si spolu skleničku a já ji tu mám dodnes na památku, přestože už dávno nepiji. Znovu jsme se setkali třeba na otevírání Ško-Energa i později. Do Prahy jsem 28. října vezl i fotografie z těchto setkání, které jsem prezidentovi ukázal.

Atmosféra kolem státních vyznamenání bývá v posledních letech napjatá. Dočkal jste se i negativních reakcí?

Dostal jsem jen tři negativní ohlasy. Až mě to překvapilo. Čekal jsem jich víc. Ta situace byla předem značně vyhrocená. Dokonce premiér Sobotka na internetu psal, že to bude hradní fraška. To všechno mě znejistilo a váhal jsem, zda na Hrad vůbec jít, abych nevypadal jako zrádce národa.

Co vás k účasti zviklalo?

Řekl jsem si, že jde o naši státnost a že nedošlo k ničemu, co by mi připadalo jako dostatečný důvod účast odříct. Už dříve jsem ale řekl, že vyznamenání vnímám jako ocenění pro všechny české odboráře a zejména pro ty, kteří nemají takové zázemí jako my ve Škodě Auto. Za to děkuji koncernu Volkswagen, který má největší sociální dimenzi dialogu ze všech německých firem. Pro nás je to kus štěstí, že jsme se spojili právě s VW. Nebýt jeho přístupu, psal bych si poznámky vlastní propiskou někde v suterénu na lavici.

Zmínil jste, že vaše navržení na některých místech mezi odboráři nerezonovalo. Máme to vnímat v kontextu osamostatnění škodováckých odborů v roce 2013?

Byla to směs věcí. Jednu z nich ale uznávám i já - v odborech je řada lidí, kteří by si to ocenění zasloužili víc než já. Třeba Igor Pleskot. To, že někteří odboráři proti mému ocenění byli, mi potvrdil při osobním rozhovoru i prezident Zeman. Naše odbory se odpojily, protože chtěly odbory modernizovat. Chtěli jsme svobodu stanov, abychom mohli dělat některé věci jinak. Naše důvody někteří představitelé odborů neuznávají, kritizují nás za to, že šlo o otázku členských příspěvků a mé ocenění chápou jako špatný příklad.

V odborech máte za sebou dlouhou kariéru. Co bylo nejtěžší?

Já jsem původně v odborech vůbec být nechtěl a byl jsem pro jejich odstranění. Během své práce v Občanském fóru jsem ale dostal za úkol do odborů vstoupit a dohlédnout na to, aby v nich nezůstávaly ty staré politické struktury. Říkal jsem si, že to nastartuji a odejdu. To bylo v roce 1994. Lidé tehdy odbory ve velkém opouštěli, protože už v nich nemuseli být. A to byla právě ta velká výzva - zastavit ten odchod lidí a začít budovat něco nového. Díky té práci jsem získal možnost setkat se s velmi zajímavými lidmi a získat nová přátelství po celém světě, zažil jsem ale i těžké chvíle, slzy, prožil jsem půl života na cestách a doma moc nepobyl. Přesto bych nikde jinde něco podobného nezažil.

Čtěte také: Co si lidé z Mladoboleslavska myslí o vyznamenání Jaroslava Povšíka?