Bližší poučení pak zájemci mohou získat při návštěvě hvězdáren. Některá pracoviště navíc připomenou i ochranu nočního životního prostředí a téma světelného znečištění (třeba v souvislosti se stále populárnějším nasvěcováním památek), připomněl Pavel Suchan z Astronomického ústavu Akademie věd ČR. Ten je známý působením na observatoři v Ondřejově, jejíž tým dosahuje vynikajících vědeckých úspěchů.

Desítky záblesků za hodinu

Třebaže Perseidy nabídnou nejintenzivnější zážitky v příštích dnech, za jasné oblohy se jimi lze kochat po delší období. Tato nebeská událost s množstvím „padajících hvězd“ (jež si řada lidí spojuje s romantickými představami o splnění nevyslovených přání) každoročně trvá od 17. července do 24. srpna – s maximem vždy kolem 12. srpna. „Letošní maximum připadá na 13. srpen v 10 hodin středoevropského letního času. Takže noc s největším počtem meteorů bude z 12. na 13. srpna,“ upřesnil Suchan.

Připomněl, že v nocích kolem maxima lze očekávat až sto meteorů za hodinu. Neznamená to však, že by každý pozorovatel mohl počítat s tím, že v průměru spatří každou minutu jednu a půl ohnivé čáry na obloze. „Nejsme schopni vidět všechny meteory po celé obloze,“ vysvětlují odborníci z astronomického ústavu, proč i lidé s bystrýma očima jich dokážou napočítat jen pár desítek.

Navíc je tu letos problém: komplikace v podobě Měsíce. „Bude krátce před úplňkem – a bude tak svítit prakticky po celou noc a rušit pozorování; zejména slabé meteory nebudou vidět vůbec,“ upozornil Suchan na komplikaci. „Vhodnější proto bude pozorovat v druhé polovině noci v nocích před maximem, počínaje 10. srpnem, kdy po jedné hodině už Měsíc zapadne pod obzor,“ doporučuje Suchan.

Otevřená krajina za městem

Nejvhodnější místa pro pozorování jsou mimo města (kvůli světelnému znečištění nad nimi), a to zvolená tak, aby ve výhledu nebránily okolní budovy, stromy či kopce. Pak už se stačí dívat pouhýma očima, a to kamkoliv po celé obloze. Dalekohled by v tomto případě příliš neposloužil. Někteří příznivci tohoto úkazu dávají přednost sledování vleže.

Co jsou Perseidy a odkud pocházejí?
- „Padající hvězdy“ jsou ve skutečnosti meteory; svítící stopy velmi malých částeček meziplanetární hmoty. V případě Perseid jde pozůstatky z komety Swift-Tuttle, které se srážejí se Zemí, velkou rychlostí (59 km/s) vstupují do atmosféry a shoří.

- Meteory vypadají jako svítící body, které během pár sekund proletí částí oblohy. Někdy za nimi zbývá ještě pár sekund viditelná stopa. Oblohu s Perseidami zpestří prolétající umělé družice, nejnápadnější letní souhvězdí i Letní trojúhelník tří nejjasnějších hvězd letní oblohy (Deneb v souhvězdí Labutě, Vega v Lyře a Atair v Orlu) – a především planety Jupiter a Saturn.

- Meteorický roj Perseid je znám už 1761 roků. První zmínky o něm pocházejí z poloviny 3. století našeho letopočtu v souvislosti s umučením svatého Vavřince. Při pronásledování křesťanů v římské říši prý jakožto církevní hodnostář neuposlechl příkaz císaře Valeriána odevzdat církevní majetek vládci a raději jej rozdal chudým. Zaplatil za to životem. Několik dní po jeho popravě (10. srpna 258) lidé na noční obloze pozorovali nebeský pláč v podobě třpytivých slz; proto jsou Perseidy známé i jako „slzy svatého Vavřince“.

- Že jde o astronomický úkaz, prokázal až italský astronom Giovanni Schiaparelli v druhé polovině 19. století. Našel přímou spojitost meteorů s kometami, a dokonce určil, že původem Perseid je prach z periodické komety 109P Swift-Tuttle objevené v roce 1862. Perseidy jsou drobné prachové částice, které na cestě kolem Slunce za sebou zanechává tato kometa. Kometa s periodou asi 134 let se naposledy u Slunce objevila v roce 1992. Znovu se k němu přiblíží až v roce 2126. Roj Perseid ji ale pravidelně připomíná tím, jak Země každý rok mezi 17. červencem a 24. srpnem prochází na své dráze prachovým proudem rozptýleným za kometou.

- Prachové částice zvané meteoroidy se srážejí se Zemí a v atmosféře zazáří jako meteory. Protože tyto částice mají rozměry zpravidla menší než zrnka písku a jsou složeny z křehkého kometárního materiálu, při průletu zemskou atmosférou se zcela vypaří. Nejvíce jich padá v době, kdy se Země ocitá v nejhustší oblasti proudu meteoroidů, vždy okolo 12. srpna. V případě částic z komety Swift-Tuttle se nám díky perspektivě zdá, že „padající hvězdy“ vylétají jakoby ze souhvězdí Persea. Právě proto se jim říká Perseidy.

- Mateřská kometa Perseid Swift-Tuttle podle výpočtů 15. září 4479 prolétne těsně kolem Země. Dokonce existuje velmi malá pravděpodobnost, že se sama promění v tu největší Perseidu, tedy že se srazí se Zemí. Pokud by k tomu došlo, byla by to ničivější katastrofa, než v případě vyhynutí dinosaurů (kdy byly zničeny rovněž dvě třetiny dalších živočichů i rostlin). Jádro komety má totiž průměr asi 26 kilometrů.

Zdroj: Astronomický ústav Akademie věd ČR