V březnu roku 2010 navštívil bývalého prezidenta v jeho pracovně reportér a ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa. Setkal se tam s nemocným, ale zároveň velmi zaneprázdněným mužem – tehdy zrovna vrcholily přípravy Havlova filmového režijního debutu Odcházení. Stihli tehdy natočit vzpomínky Václava Havla na dětství a mládí, po hodině ale vymezený čas vypršel. Na domluvené pokračování ve vyprávění bohužel nedošlo, nemoc byla rychlejší.
Jánošík
Václav Havel (1936-2011) v rozhovoru vzpomínal na dětství trávené převážně na letním rodinném sídle Havlov na Brněnsku, květnové osvobození vojáky Malinovského armády, ze kterých prý šel trochu strach, vypráví, jak už v dětství sepisoval „knihy“, ve kterých řešil uspořádání společnosti. Stěžejní vzpomínka se váže ke studiu na legendární internátní školy v Poděbradech. Jednalo se o vzdělávací instituci po anglickém vzoru, kterou navštěvovaly jak děti bohatých rodičů, tak také třeba sirotci, kteří za války přišli o rodiče.. „Vícero spolužáků se proslavilo,“ vzpomínal Václav Havel například na celoživotního přítele, režiséra Miloše Formana. O několik ročníků výš pak studovali bratři Ctirad a Josef Mašínové.
Sotva dvanáctiletého Václava Havla na škole zastihl i únorový převrat roku 1948. „Měli jsme i odbojovou skupinu. Jmenovala se Jánošík. No, bylo to samozřejmě dětinské. Bylo to po únoru 48. To trošku vysvětluje tu atmosféru doby, včetně těch Mašínů. Byla to doba, kdy se zdálo, že je třeba nějakým způsobem vzdorovat tomu nastoupivšímu režimu. Jak vzdorovat? Mašíni zvolili cestu, že se probojovávali kamsi na Západ a tu a tam někoho zastřelili. Naše skupina Jánošík zvolila metodu agitace. Takže jsme psali různé letáky, na domy jsme psali zvolání ,Chceme svobodné volby!‘ nebo ,Pryč s komunisty!‘ nebo tak. Samozřejmě, bylo to nesmírně nebezpečné, ale to jsme si jako děti ani neuvědomovali,“ vzpomínal Václav Havel s nadhledem na své „odbojářské“ začátky.
Když zažádáš o milost, bude to, jako kdybys něco provedl
Pro Paměť národa za uplynulých dvacet let vyprávěly tisíce pamětníků, stovky z nich má nějakou vzpomínku na Václava Havla. František Lízna (1941-2021), katolický kněz a několikanásobný vězeň komunistického režimu, se s Václavem Havlem potkal za poněkud neobvyklých okolností – ve věznici v Plzni-Borech. Havel si zde v letech 1979 – 1982 odpykával svůj nejdelší trest a komunistické úřady s ním měly vyjednávat o propuštění za určitých podmínek: „Přišli a řekli mu, že bude okamžitě propuštěn, když požádá o milost. On na to, že by se rád poradil se svou ženou Olgou. Oni řekli, že to nepřichází v úvahu. Tak řekl, že by se rád setkal se třemi vězni, které bude jmenovat. Tak nás povolal. Obrátili se k tomu prvnímu, byl to vězeň, který předtím pracoval na ministerstvu strojírenství, nevím, jak se jmenoval. On řekl: ‚Vašku, udělej to, nemá cenu, abys tady seděl.‘ Pak to obrátili na mě, byl jsem úplně ohromen a řekl jsem: ‚Je-li to možné, ať promluví nejdříve inženýr Vitoniský.‘ Ten říká: ‚Vašku, nedělej to.‘ Rozhřešit jsem to musel já. Řekl jsem: ‚Václave, jsem tím strašně zaskočen. Sedíš už dlouho. Jsi nemocný, žena na tebe čeká, nemám odvahu říct ti to nebo to.‘ Pak jsem ale nakonec řekl: ‚Václave, víš co, nedělej to. Tebe musí pustit. Když to podepíšeš a zažádáš o milost, bude to, jako kdybys něco provedl.‘ On tak zvážněl a řekl: ‚Tak já to neudělám.‘“
Havel byl do roku 1989 nepřítel státu
V letech po vzniku Charty 77 se Václav Havel postupně stal jakýmsi nepsaným lídrem protirežimní rezistence, avšak pouze pro určitou – a ne příliš velkou – část společnosti. Hana Holcnerová (*1960) vzpomíná, jak se právě osobnost a činy Václava Havla staly impulsem k tomu, aby sama proti komunistickému režimu vystoupila. „Doma jsme poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, to tehdy dělalo hodně lidí. A jednou jsem slyšela rozhovor Václava Havla s Pavlem Tigridem a na mě to tak mocně zapůsobilo, že jsem si řekla, že ty lidi musím za každou cenu podpořit. Oni sedí ve vězení, nemůžou vydávat knížky a já se mám vlastně celkem dobře. Musím se k nim přihlásit," vyprávěla pro Paměť národa.
Většinová společnost masírovaná komunistickou propagandou o Václavu Havlovi do roku 1989 však měla povědomí buď velmi zkreslené, nebo žádné. Ilustruje to například vzpomínka Josefa Nitry (*1956), v roce 1989 vojenského experta a publicisty, člena Komunistické strany Československa. „Havel byl do roku 1989 nepřítel státu, to jsi slyšel dennodenně, to v té hlavě máš… On má být prezident, on nám celý čas škodil? Jak si to v hlavě srovnáš, ukaž mi toho génia, který prozřel 17. listopadem?“ Zpětně hodnotí osobnost Václava Havla následovně: „Že bych byl Havlista, to bych lhal. Ale kdybych řekl opak, že Havel stál za nic, to bych byl pokrytec, zabedněnej… Byla to postava našich dějin a něco pro naše dějiny udělala. Ve své době měl svůj význam a nedovedu si představit v dané době na tom místě někoho jiného,“ bilancuje Josef Nitra, který se jako vojenský expert uplatnil i ve svobodných poměrech po roce 1989.
Když lidé pracují dohromady
V letech před sametovou revolucí i po převratu, který Václava Havla vynesl do prezidentského křesla, patřil mezi jeho nejbližší spolupracovníky i Alexandr Vondra (*1961), jeden z nemnoha představitelů předrevolučního disentu dodnes působící ve vrcholové politice. V čem spatřoval význam Havlovy osobnosti? „On třeba nevymyslel nic nového. V debatách se celou dobu tak neagresivně, tolerantně držel stranou, ale pak to dokázal úžasně, synteticky shrnout. Stejně jako ve svých esejích. Nenapsal nic objevného, napsal to, co jsme všichni nějak tušili, ale on to dokázal říct v tom celku za nás.“
Na svého přítele a také partnera z nejvyšších pater politicky pro Paměť národa vzpomíná i někdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová (*1937). Říká, že i kvůli osobnosti a renomé Václava Havla je ráda, že pochází z Československa „Je to jméno, které žije v historii a v obecném povědomí, udělal všecko, co mohl, a opravdu to byl výjimečný člověk.“ Vzpomíná, jak před deseti lety přijeli do Prahy na pohřeb Václava Havla společně s bývalým prezidentem Billem Clintonem. Podle Madeleine Albrightové mělo velký význam, že se tehdy pozornost všech světových médií soustředila na Václava Havla, člověka, „který strávil čas v žaláři, který psal, který rozuměl nejen humanitě a demokracii, ale také měl velké sny o tom, co se může stát, když lidi pracují dohromady.“
Tu ruku cítím doteď
O posledních dnech Václava Havla vyprávěla pro paměť národa paní Vlasta Maněnová (*1948). S rodinou Havlových se přátelila od 70. let, bydleli nedaleko chalupy Havlových na Hrádečku. Manžel Antonín Maněna se po revoluci stal velitelem Hradní policie a velitelem Útvaru pro ochranu prezidenta republiky. Vlasta tak měla příležitost zblízka sledovat dění v Havlově bezprostředním okolí. Po čase Antonín ze služby odešel a rodiny se odcizily, cestu k sobě našly až krátce před Havlovým skonem. „Jezdili jsme za ním a povídali jsme si jako dřív. Já jsem tam byla asi dva dny předtím, než umřel. Když jsem se s ním loučila, tak jsem ho držela za ruku. A on už pak ani nechtěl chodit, tak Tonda přišel, aby ho vytáhl aspoň na dvorek, a udělal pár kroků. Dodneška tu ruku cítím, jak mě držel, když jsme pak odcházeli naposledy."
Michal Šmíd
