Usadil se tu, podniká, založil rodinu a je tu spokojený. Jmenuje se Aziz Subhan. V Londýnské ulici v pražských Vinohradech vlastní prodejnu koberců. Prodejnu, na kterou je pyšný.

A když s ním sedíte u čaje, dokáže o kobercích a jejich výrobě mluvit dlouhé chvíle. Prostě ho koberce nejen živí, ale i baví. Je to cítit.

Zpočátku ale Aziz Subhan vůbec nepomýšlel na to, že by v Československu zůstal. „Představoval jsem si, že budu pendlovat mezi Československem a Afghánistánem v rámci znalostí technologií na zpracování kůže."

Výrobou a prodejem koberců se u Subhanů zabývají generace. „Jsem zástupcem osmé generace, ale první v Čechách. Kobercům se v Afghánistánu daří náramně. Když se řemeslo dělá poctivě, je to znát a my koberce vyrábět umíme. Je to ale náročná lidská ruční práce."

Koberce z Afghánistánu i Číny

Koberce do Česka však inženýr Subhan nepřiváží jen z Afghánistánu, ale i z Íránu, Pakistánu, Indie a Číny.

„Jezdím do těchto zemí, bloudím po vesnicích a pídím se po nových i starých kobercích, zajímá mne vše kolem jejich výroby. Je to opravdu úžasná práce," říká muž, který se domluví afghánsky, anglicky, česky, slovensky, ale i persky, turecky a hovoří třeba i indickým jazykem urdu.

Rodina Subhanova se s Českem nezačala „potkávat" až s příchodem Azize a „jeho" koberci. „Dědeček a strýc začali obchodovat s Československem už v roce 1975, kdy jsme sem dodávali afghánské rozinky, mandle, vyčiněné kůže, suché plody, koberce - to kupoval tehdejší Tuzex. Já jsem nezačal podnikat s koberci, ale už za komunistů jsem vyvážel z Československa kontejnery naložené textilem, stroji a dalším materiálem. Vše směřovalo přes Strojimport, Centrotex, Transaktu, Exico a další tehdejší podniky zahraničního obchodu."

Rodinná sešlost o tisíci lidech

Do Afghánistánu se pan Aziz vydává zhruba třikrát do roka. Má tam velkou rodinu, na rodinnou oslavu se tam sejde klidně i tisíc lidí. V Česku se Subhanovi usadili nedaleko Prahy, jezdí po výletech po celém Česku, ale i na Moravu. „Moc rád mám třeba Vysočinu."

O kobercích, které prodává v centru Prahy, hovoří tak zasvěceně, až to vypadá, že je sám vyrábí.

„Koberec z čistého hedvábí znamená, že metr čtvereční je vytvořen zhruba z 1,2 milionu uzlíků. Děláme ale třeba i kombinaci vlny a hedvábí, tam je okolo 600 tisíc uzlíků na metr čtverečný. Vlněné koberce mají mezi 300 až 700 tisíc uzlíky na čtverečný metr. Výroba koberců trvá různě dlouho a trvá klidně i dlouhé měsíce. Některé koberce dělá jeden člověk, jiné třeba deset lidí vedle sebe v rámci manufaktury."

Šest čtverečných metrů, deset měsíců práce

V pražské prodejně jsou k mání koberce doslova za pár korun, ale seženete tu i lahůdky za statisíce. „Čisté hedvábí, to je koberec za šest set tisíc. Tři lidi ho vyráběli deset měsíců, má šest čtverečných metrů a kolem sedmi milionu uzlíků," ukazuje na jeden z koberců, který je vystaven na stěně.

Ačkoliv se majitel jmenuje Subhan, firma nese název Buchara. Majitel vše jednoduše vysvětluje: „Buchara je druh koberce a zároveň město v Orientu. Buchara je hlavní vzor koberce, nazývá se také sloní stopa, stylizovaný květ růže a má tvar oktagonálu. Klasický afghánský koberec Buchara je temně červené barvy, která symbolizuje barvu života."

Nádherné afghánské koberce od „Buchary", jak se firmě sympatického Afghánce Azize říká, mají v prezidentském paláci, v českém parlamentu, v senátu i ve Valdštejnském paláci, na mnoha velvyslanectvích.

První koberec byl pro tchána

Koberce Aziz Subhan dováží do Česka už od roku 1993, posledních osm let je prodejna na rohu Londýnské a Anglické ulice. A je nepřehlédnutelná.

Čaj jsme dopili, koberce prohlédli, odcházím. Ve dveřích na rozloučenou pan Subhan ještě dodává poslední kobercový „minipříběh". „První koberec jsem dovezl svému tchánovi a ten koberec jsem vezl vlakem," zní mi v uších závěr netradičního setkání v království koberců.