Tradiční scénář s ukázkami historické i současné vojenské techniky obohatily tentokrát na začátku programu tři dakarské speciály. Ty divákům kolem arény ukázaly, jak to na skutečné Rallye Dakar vypadalo. Na sluncem vyprahlé trati závodní auta vířila prach tak, že přes něj ani nebylo vidět.

To se však stalo až poté, co areálem zazněla česká hymna, slavnostní salvy roty v prvorepublikových uniformách, nad muzeem se mihl obvyklý pozdrav 21. základny taktického letectva v Čáslavi, dvojce stíhaček Jas 39 Gripen a ředitel Vojenského historického ústavu Praha Aleš Knížek přivítal návštěvníky a VIP hosty.

Po odjezdu dakarských speciálů sice do arény vjela cisterna hasičů z Letiště Kbely, ale proud vody z její cisterny prach omezil jen nepatrně. Při programu i tak návštěvníci potleskem odměnili ukázku práce vojáků, tentokrát situovanou do minulosti ke cvičení s názvem Vltava 66. Obrněnce diváci nejen viděli, ale ti, kteří se zúčastnili soutěže organizátorů akce a vyhráli, si v nich dokonce i zajezdili.

Starosta Líbeznic: Vojenská historie je pro obyvatele Česka důležitá

Martin Kupka.

Jedním z oficiálně vítaných hostů byl při sobotním zahajovacím dnu ve Vojenském technickém muzeu Lešany u Týnce nad Sázavou na Benešovsku také starosta Líbeznic - obce s patnácti sty obyvatel v okrese Praha-východ - a někdejší mluvčí středočeského hejtmana Martin Kupka.

Byl jste na vojně?

Jsem ročník 1975, na vojně jsem už nebyl.

Po kolikáté jste v Lešanech?

Asi popáté, na zahajovacím dnu poprvé. Byl jsem tady ale už v době, kdy se muzeum dávalo dohromady a ještě ani nefungovalo. V době, kdy jsem byl na kraji, moc jsme myšlence vzniku muzea fandili a snažili jsme se projekt podpořit krajskými penězi. Dnes mám velkou radost, že to tady takhle žije a že sem přichází hodně lidí. To ukazuje na to, že téma vojenské historie je pro ně důležité.

Do muzea v Lešanech chodí tisíce návštěvníků. Češi obecně vojnu nemusejí, v nedávné minulosti, kdy byla povinná, se jí většina mladých mužů chtěla vyhnout a teď, tvoří možná podstatnou část návštěvníků právě generace, která zažila dva roky odloučení od domova a všechno vojenské doslova nesnášela. Co tomuhle paradoxu říkáte?

To je dáno možná i tím, jak se stále častěji bavíme o terorismu a ohrožení. Připadá mi naprosto přirozené, že se lidé kvůli tomu dívají po své armádě a policii a čekají, že je tu pro ně. A ona tu pro nás je, vždyť je platíme z daní. Je to ale také otázka hrdosti, protože i tu s sebou armáda nese.

Jak vnímáte roli české armády v současném světě?

Máme velký handicap. Neplníme to, co bychom měli v rámci NATO plnit. Svět ale není bezpečnější, a z toho vyplývá, že bychom do armády měli investovat více peněz. Správná cesta vede přes dobrou spolupráci s našimi partnery, jimž můžeme nabídnout naše speciální služby, v nichž jsme opravdu dobří. To je lepší, než se snažit rozvíjet armádu schopnou ve všech směrech o to, mít špičkové parametry.

Anketa: Co vás přivedlo do muzea?Jaroslav Vlášek.Jaroslav Vlášek, Týnec nad Sázavou: Celý život jsem dělal v týnecké Jawě a k technice mám dost blízko. Proto jsem si po odchodu z továrny našel práci ve Vojenském technickém muzeu Lešany. Za dvanáct let, kdy jsem pracoval na pozici kustoda, jsem to tady velice dobře poznal. Vždycky, když sem přijedu, jsem rád, že se potkám se známými a zavzpomínáme na to, jaká tu byla dobrá parta. I když už tady nepracuji, vím, že to tak zůstává dál. Na tom v zaměstnání vždycky nejvíc záleží a to se pak odráží i na výkonech a výsledcích práce. To je tu myslím vidět naprosto zřetelně. Na zahájení sezony jezdím každý rok, proto mě překvapují vlastně jen nové exponáty, třeba jako tyhle kanony.

Ladislav Kučera.
Ladislav Kučera, Týnec nad Sázavou: V muzeu jsem jako návštěvník popáté, ale teprve podruhé na zahájení sezony. V lešanském muzeu jsem po té, co jsem skončil jako vedoucí obchodu, také jako dozor v hale s exponáty pracoval. Takže v té době jsem tu vlastně byl každý den. Technika mě baví, proto mě zajímá třeba i to, co v expozici od loňska přibylo. Výlet do Lešan mám rád také proto, že se tu setkám se svými známými a kamarády, které celý rok nevidím. K Lešanům mě ale váže ještě jedna osobní zkušenost. Byl jsem tu už v době, kdy tu ještě byla vojenská posádka, na vojenském cvičení. To už je ale hodně dávno, bylo to v roce 1957 a od té doby se to tu dost změnilo.

Čtěte také: V boleslavském muzeu Metoděje Vlacha pokřtili unikátní knihu o letectví