Z Plzeňska s nimi přijeli muzikanti ze Švejk-bandu, kteří v předvánočním čase vystupují pod názvem Staročeští koledníci.

„Jsme vlastně dva v jednom,“ usmíval se houslista, zpěvák, moderátor programu a vedoucí souboru Milan Benedikt Karpíšek. Po boku trojice kolegů se mu podařilo rozesmát (a v některých případech i roztancovat) nejenom dospělé posluchače všeho věku, ale i děti – byť se jeho tým zaměřuje hlavně na skladby, které byly aktuální před stoletím.

Tehdy, v éře bez televizních programů přicházejících až až do obýváků, zaznívaly nejen v hospůdkách a na lidových zábavách (kde se leckteré udržely dodnes), ale také třeba v šantánech a kabaretech. Nebo i u táborových ohňů v rodících se trampských osadách.

Předvánoční atmosféru centra Berouna opravdu vyladily nejen koledy. Náměstím tradičně zcela zaplněným stánky trhovců se nesly i písničky o lásce. Ty umějí zaujmout vždy; ať je pátek, nebo svátek. Byť nelze přehlédnout, že texty krásných písní mívají často smutné konce. Ona vlastně i samotná láska často končí smutně, upozornil Karpíšek. „Buď se nevezmou – nebo se vezmou,“ odlehčil atmosféru.

Ke stejnému cíli mu posloužilo třeba i ohlášení pauzy, kdy posluchače posílal k blízkým stánkům se svařeným vínem. „Je vědecky dokázáno, že čím víc lidé pijí, tím více se jim naše písničky líbí,“ konstatoval.

Líbila se nejen muzika, ale i povídání o Karlu Hašlerovi. O hudebníkovi, jehož jméno nesou dodnes populární bonbony. Staročeští koledníci připomněli, že také jeho život měl smutný konec. Hašlerova životní tragédie však nesouvisela s láskou, ale s udavačstvím; s „bonzáctvím“ jak zaznělo z pódia.

Karel Hašler zemřel 22. prosince 1941 v koncentračním táboře v Mauthausenu. Dostal se tam poté, co byl zatčen přímo během natáčení filmu Městečko na dlani, kdy ve štábu působil jako umělecký poradce. Zřejmě ho udal někdo z přátel – hovoří se přímo o režisérovi filmu, což však nikdy nebylo potvrzeno – před nimiž vyprávěl politické vtipy a zpíval písničky s pozměněnými texty tepajícími protektorátní poměry.

V koncentráku byl nejprve zraněn bitím a kopáním – a tři dny před Štědrým dnem ho odvedli na trestný blok, kde byl vytrvale poléván ledovou vodou. Následujícího dne zemřel.

„Proměnili ho v ledovou sochu,“ zmínil Karpíšek, nač by se podle jeho přesvědčení nemělo zapomínat – stejně jako na dílo hudebníka, jehož mnohé skladby zlidověly. „Zpívejte, lidičky, ty naše písníčky, z Moravy, Slovenska, Čech,“ vypíchl vedoucí vystupujícího souboru úryvek z dodnes populárního Hašlerova hitu. Zdůraznil, že je na místě připomínat si Hašlerův odkaz a vlastenectví, jež považuje za mimořádně aktuální i v naší době. 

Pokud na to budeme zapomínat, mohlo by se prý stát, že třeba právě u berounského náměstí – tam, kde dnes stojí kostel sv. Jakuba – by mohla stát mešita. Cestou k tomu, aby se tak nestalo, je podle Karpíška i pěstování vztahu veřejnosti k naší minulosti i dřívější kultuře. A současně – jako u Hašlera – vědomí, že není radno jít s davem. „Až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít. Jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít,“ vyzval hudebník dalšími slovy písňového textu k postojům, které se podle jeho slov stanou zárukou, že Hašlerova oběť nebyla marná.

Vážné momenty ovšem střídaly ty humorné – a tak do mikrofonu zaznělo i upozornění, že se na pódiu v samotném závěru vystoupení objevila také „lucie bílá“. Vlastně to byla pravda, i když její účast neprovázel zpěv; jenom výsknutí.

Luckou se stala Kateřina z publika, kterou muzikanti v rychlosti převlékli za postavu, jaké kdysi právě v tomto čase obcházely domácnosti. Lucky v bílém a s dlouhým zobanem na obličeji přicházely do rodin, aby dávaly drobné dárky dětem, které se uměly hezky pomodlit.

Také ale kontrolovaly, zda má hospodyně před svátky uklizeno. A pokud odhalily problém – přičemž něco najít se dá všude – hned paní domu ztrestaly v místech, kde záda ztrácejí své poctivé jméno. Což se Karpíšek jal okamžitě předvádět. „Teď ale sahám do kabelky – a ne na ty krásné hýžďové svaly,“ nechal se slyšet umělecký vedoucí souboru.

Vzápětí konstatoval, že právě dostal rázný pokyn produkci ukončit – a tak ano: koledy, které měli muzikanti připravené pro závěrečný blok, od nich Beroun uslyší. Ale až napřesrok.