Ano, i mě doma občas fyzicky trestali. Zatímco některá dětská naplácání odvál čas, všechny nespravedlivé pohlavky ze školního věku a puberty si pamatuju dodnes. Oslovila jsem s podobnou otázkou několik známých a nikomu se do odpovědí příliš nechtělo.

„Jako dítě jsem párkrát dostala přes zadek, ale vlastně si to moc nepamatuji. Co se týká mých vlastních dětí, je to podobné. Přiznávám, že když byly menší, občas jsem je plácla přes zadek, ale jiné formy bití jsem nikdy nepoužila. Ovšem syna, který má ADHD, jsem plácala výrazně častěji i s větší silou.

A občas to udělám dodnes, byť mu je už devět let. I když si nejsem jistá, zda a jaký to mělo ale nebo má efekt. Ve škole ovšem naše děti rozhodně bity ani jinak fyzicky atakovány nejsou,“ popsala mi své zkušenosti Kristýna, matka tří školních dětí.

Komplikovaný případ

Komplikovanější případ zažila kamarádka Petra. „Byla jsem doma hodně bita. Řekla bych až extrémně. Můj otec propadal vlnám vzteku, kdy nebyl schopen kontrolovat intenzitu výprasku. Prý jsem se tak strašně chovala, že to jinak nešlo. Já ale často vůbec nechápala, za co to je, což bylo nejhorší,“ vzpomíná.

„Podobné zkušenosti mě hodně ovlivnily a jako matku mě začaly zpětně trápit. Když člověk dospěje, špatné momenty vytěsní z paměti. Nechcete se tím celý život zabývat a pořád si podobné věci připomínat. Obzvlášť, když se vám s rodiči nějakým způsobem vztah narovná. Jakmile se vám však narodí dítě, vynoří se i vzpomínky na dětství," dodává Petra. 

Celý článek si můžete přečíst v sobotní příloze Deníku – v magazínu Víkend.