Ústavní právník Jan Kysela: Prezident má být nositelem naděje

Ačkoliv jsme teprve v půli předvolebního roku, skoro každý týden se hlásí nový prezidentský kandidát. Čím je ta funkce tolik přitažlivá?
Prezidentský úřad má u nás specifické postavení, které v prostoru střední Evropy nenajdete. Něco podobného možná mají ve Francii, kde se mluví o republikánské monarchii, která propojuje tyto dva světy. Hlavu státu si volíme, ale současně od ní očekáváme, že bude nositelem nějakého zvláštního, symbolického kapitálu.

Toto vnímání nenarušila ani éra socialistických prezidentů, kteří bývali zároveň generálními tajemníky KSČ?
Československo bylo jedinou zemí středovýchodní Evropy, ve které existoval monokratický prezidentský úřad po celé období 1948 až 1989. Ve východním Německu ho nacházíme na počátku této éry, ale pak zanikl. V Rumunsku k tomu až po čase přistoupil Nicolae Ceaușescu, který nechtěl být jen předsedou nějaké Revoluční rady, ale hlavou státu. Fakt, že u nás jsme úřad prezidenta nikdy nezrušili, je výraz toho, že má zvláštní postavení.

Svoje rady ať si vláda nechá, říká odborář a adept na prezidenta Josef Středula

Jak jsme k tomu přišli?
Je to dáno masarykovskou tradicí, která se projevuje v extrémní míře očekávání s touto rolí spojeného. V Rakousku nebo Německu od spolkového prezidenta nikdo neočekává nic jiného, než že bude řádně naplňovat své pravomoci. U nás je tato otázka jako by méně podstatná, protože hlava státu má sloužit jinému účelu. Když se podíváte na kampaň v roce 2018, vypadalo to, že jejím hlavním úkolem je bránit v přístupu hordám migrantů, což asi není úplně to, co bychom v kompetenčním prezidentském katalogu našli. Přesvědčení, že když se vybírá hlava státu, vybírá se ten nejlepší z našich řad, je specificky česká záležitost. Promítá se v tom císařská tradice, aura Pražského hradu, Masaryk i Beneš. Vzpomeňte si, že celé řešení mnichovské krize jako by bylo věcí prezidenta Beneše a politické strany do toho nijak nemluvily. Řešení kolem vzniku protektorátu jako by bylo věcí prezidenta Háchy a politické strany stály bokem. Generální tajemníci KSČ se stávali prezidenty z toho důvodu, aby vybočili z šedi tajemnického aparátu a stali se někým, s kým se setkáváte na úřadech, v učebnách a na známkách, kde si je můžete olíznout.

Když pominu Václava Havla jako porevolučního hodnotového prezidenta, dvakrát si parlament vybral Václava Klause a občané Miloše Zemana, tedy typicky stranické figury. Chce český volič na Hradě osobnost, která se výrazně politicky profiluje?
Když řeknete stranická figura, představím si někoho, kdo se vyznačuje určitými stránkami konformity. V prostředí politických stran táhnete za jeden provaz, sloužíte ve prospěch kolektivu. To Václav Klaus ani Miloš Zeman nedělali. Jsou to vyhraněně politické persony, jak doříkáváte, ale nikoliv typičtí straníci.

Myslela jsem to tak, že Václav Klaus založil a řadu let formoval ODS, Miloš Zeman v čele obnovené ČSSD vstoupil do Strakovy akademie hlavním vchodem…
Jedna věc je být na špici, jen a pouze na ní, neboť když na ní nejste, jdete raději pryč, protože se rozhodně nehodláte přizpůsobovat. A druhá, jste-li stranickým politikem toho typu, jaký vidíme ve Velké Británii, kde se na vrchol politické dráhy můžete propracovat jenom jako pevná součást té či oné strany. V tomto ohledu mi oba zmínění pánové připadají hodně nonkonformní. Míra ochoty podřizovat se pravidlům byla u Václava Klause maličko slabší ve srovnání s tradičním parlamentním prezidentem a u Miloše Zemana už žádná. To z části souvisí s psychologií těch lidí, z části se změnou způsobu volby a z části s úpadkem politických stran. Klaus končí v roce 2013, kdy je úpadek na počátku, zatímco v období Miloše Zemana je rozpad stranického systému markantní. Pokud chtěli nedostatku silných oponentů využít, dělali to.

Spíš jsem se ptala na to, zda podle vás tuzemští voliči dají přednost politikovi, jehož už dobře znají, před někým zvenčí?
Jde o to, koho nabízíte. V Rakousku nenabídli nikoho mimořádného, takže se vybíralo mezi těmi, kteří byli k dispozici, což byli renomovaní vysloužilí státníci. Česká republika je jiná, a tak přitahuje jiný druh kandidátů. Přehled uchazečů je už nyní poměrně rozsáhlý a jejich životní dráhy jsou pestré. Poptávka většinové veřejnosti je spíš po někom, kdo se vymyká. Uvidíme, kdy takoví lidé dojdou, protože je evidentní, že žádného Václava Havla, Václava Klause nebo Miloše Zemana mít nebudeme. Z nejčastěji zmiňovaných adeptů je tím, kdo se nejvíc vymyká, Andrej Babiš. Bude-li k němu směřovat poptávka, nevím. Má sice značné množství zastánců, ale zároveň hodně odpůrců, což je koneckonců s každou mimořádností spojeno. Záleží tedy na tom poměru.

Kdo chce na Pražský hrad, musí mít silný příběh

Do jaké míry mu bude v cestě na Hrad překážet, že kauza Čapí hnízdo se před soud dostane už na podzim?
Lidem by to vadit mělo, ale zjevně jim to podle preferencí hnutí ANO nevadí. Je to otázka normativní. Vidíme to i ve Velké Británii, kdy se mluví o tom, že Boris Johnson je první předseda vlády, který byl usvědčen z protiprávního jednání, aniž ho to vedlo k závěru, že by měl odejít z politiky nebo aspoň z premiérské funkce. My jsme si to také vyzkoušeli. Máte-li člověka, který je morálně netečný ve smyslu politické etiky, a setrvává v politice, přestože má na sobě navěšeny různé typy právních problémů, ale je mu to jedno, stejně jako jeho podporovatelům, pak to o něčem svědčí.

Andreji Babišovi to ale není jedno, protože tvrdí, že je to celé kampaň mající za cíl dostat ho z politiky.
Je mu to jedno v tom směru, že ho to nevede k tomu, aby z politiky odešel, protože to interpretuje jako účelovku. Ve chvíli, kdy klesne etický standard politického aktéra a současně ho nevynucuje veřejnost, pak se posouváte někam jinam. My jsme se takto posunuli ve vztahu k osobě ministra financí, předsedy vlády a teď se kamsi posouváme ve vztahu k osobě prezidenta republiky. Samozřejmě otázka typu, má-li být zvolen do nejvyšší funkce někdo, kdo stojí před soudem, je snadno zodpověditelná. Nemá.

Pokud by byl zvolen, k soudu by ovšem nechodil, že?
Ne. Když je prezident v úřadě, těší se trestní imunitě, to znamená, že jeho trestní stíhání by ve fázi, do níž došlo, bylo přerušeno a čekalo by do doby, kdy překážka pomine, tedy až mu skončí mandát.

Nevadilo by voličům, že je Andrej Babiš Slovák a dodnes se nenaučil správně česky?
To je těžká věc související s politickou psychologií, která nefunguje jen na bázi nějakého ratia. Tentýž člověk, kterému může vadit, že v Objektivu v České televizi vystupuje jako moderátorka paní Kubalová, jež mluví slovensky, může být tím, komu vůbec nevadí Andrej Babiš a jeho špatná čeština. Před lety, kdy teprve stoupal vzhůru, jsem vyslechl rozhovor českých důchodců, jimž přece jen maličko vadilo Čapí hnízdo, ale debatu uzavřeli tím, že ostatní jsou ještě mnohem horší neboli mezi slepými jednooký králem. Tento mechanismus funguje trvale.

Myslíte si, že se Andrej Babiš díky němu dostane do finálového duelu?
Považuji to za dost pravděpodobné, ale je to věštění z koule, protože se může stát spousta věcí ať už ve vztahu k jeho osobě či dění ve společnosti.

Neklidnou dobu charakterizuje válka na Ukrajině a zdražování. Na podzim mohou v horké části kampaně proti sobě stát dva muži, kteří jsou s těmito tématy spojeni. Generál Petr Pavel s válečnou tematikou, Andrej Babiš s bojem proti drahotě. Jaký bude poměr důležitosti těchto agend?
U války bude záležet na tom, jak se nás bude bezprostředně dotýkat, jestli budou Ukrajinci spíš přicházet nebo odcházet. Pokud se válka jako by normalizuje a stane se dlouhodobou součástí našich životů, může to být nějaká proměnná. Bude důležité, nakolik bude slábnout Rusko a nakolik země, které vůči němu vyhlašují sankce. A to se může promítnout do výše cen, takže to od sebe nelze úplně oddělit. Hodně důležité bude, jak se k tomu postaví vláda. Když si bude počínat aktivně až ofenzivně, nemusí být téma zdražování vnímáno tak citlivě. V tom případě by to tolik nepomohlo vyhraněně opozičnímu kandidátovi. Je vcelku zřejmé, že i když generál Pavel není vládní kandidát, není ani opoziční. Pro vládu nepředstavuje riziko a tímto způsobem bude vnímán i občany. Ti, kteří budou chtít dát najevo, co nepěkného si o Fialově vládě myslí, asi budou hledat někoho jiného. Otázka je, zda to bude Andrej Babiš, který jim může vadit z jiných důvodů, jestli to třeba nebude pan europoslanec Blaško, tedy ještě vyhraněnější a v celé řadě ohledů extrémnější kandidát.

Další kandidát. O Hrad se bude ucházet i ekonomka a pedagožka Nerudová

Připustil byste před pár lety, že proti sobě v roce 2023 mohou stát dva kandidáti, kteří byli v KSČ, jeden se soudí o spolupráci s StB, zatímco druhý svoji příslušnost k vojenské rozvědce dokonce přiznává?
Obecně jsem si myslel, že k tomuto datu už by mohlo být k dispozici poměrně široké pole kandidátů, kteří tento typ zátěže neponesou. Na druhou stranu, pokud by šlo jen a pouze o členství v KSČ, nebyl bych si jistý, nakolik má smysl být tak moc přísný. Edvard Outrata, s nímž jsem se potkával v Senátu a jenž významnou část života strávil v Kanadě, často opakoval úsloví, že „nejlepší je největším nepřítelem dobrého“. Ve chvíli, kdy budete pořád hledat někoho ještě skvělejšího a ideálního ve smyslu ten je bezva, ale mohla by to být žena a tahleta je úžasná, ale mohla by být víc známá, tak je to obtížné. Sami nejsme dokonalí, takže čekat to od těch ostatních mi připadá iluzorní, zejména v politice a u funkce, do níž se musí trefit miliony lidí. Takže pokud bych na toho člověka nenašel jako negativum nic jiného než členství ve straně a jinak bych měl na papírku samá pozitiva, jsem s to nad tím přimhouřit oči.

Vygeneruje vládní pětikoalice svého kandidáta, jehož pořád slibuje, ale zatím nikoho nemá? Nebo se přikloní k těm, kteří už se o funkci přihlásili?
V politice je velmi podstatné nejenom to, co děláte, ale i jak komentujete to, co zamýšlíte dělat nebo děláte. Podle zkušeností z přímé volby 2013 a 2018 by bylo legitimní říci, že nikoho navrhovat nebude, protože občané dali najevo, že o žádné stranické kandidáty nestojí. Mohla by uchazečům vzkázat, ať si to sami zařídí mezi poslanci a senátory nebo přes občanské podpisy a až by se věci vyjasnily, mohla by se k někomu přihlásit, nebo také ne. Pokud ale dává najevo, že někoho navrhnout chce, akorát neví, co by to vlastně mělo být za typ, tím méně, kdo by jím měl být konkrétně, jde o jinou situaci. Ve výsledku je to v obou případech nic, ale v prvním je to vědomé, cílené nic, ve druhém je to vynucené nic, protože to nedokázali. Z hlediska vnímání veřejnosti to je velký rozdíl.

Máme za sebou téměř deset let s Milošem Zemanem, který šel při výkonu funkce mnohdy na hranu ústavnosti nebo i za ni. Poškodil renomé prezidentského úřadu?
Asi ano, ale myslím, že významněji poškodil českou společnost. Ta bude schopna sžít se s nějakým dalším prezidentem a díky přednastavenému vysokému respektu se může autorita prezidentského úřadu vrátit, zvláště bude-li lepší než Zeman, což se jeví poměrně snadným. Avšak to, jak Miloš Zeman společnost cíleně polarizoval, co dělal a také nedělal, je poškození, jež bude mít dlouhodobé následky. Příští prezident se může pokoušet ho umenšovat, ale nebude schopen ho zcela vykompenzovat.

Spočívá nevratná škoda jeho působení ve vybočování z ústavního rámce, nebo v tom, jak si pro sebe a svoje lidi zprivatizoval Hrad?
Patří k tomu všechno, ale má to různé vrstvy. Jedna se týká toho, že výrazně oslabil důvěru v Ústavu České republiky. Pokud se neustále dohadujeme, co prezident může či nemůže a jemu je to vcelku jedno a dělá si, co chce, aniž bychom s tím byli schopni něco dělat, logicky si řeknete, k čemu je taková ústava a stát, když není ani schopen přimět prezidenta republiky, aby se omluvil, byť ho soud usvědčil ze lži. Druhá vrstva problémů souvisí s vytvořením zvláštního údělného knížectví, v němž jako by neplatily zákony České republiky a kde jsou dominantními osobami kancléř Mynář a poradce Martin Nejedlý. To má pak neblahé důsledky v tom, jak probíhají řádové dny, koho zvou nebo nezvou na oslavy státního svátku. Jako by si někoho zval na domácí párty, aniž by byl schopen odlišit, že jako prezident republiky nemá soukromou oslavu, ale pořádá státní akt. Bohužel to souvisí i s tím, jak si počínala ochranná služba policie, která v Lánech odmontovala odposlouchávací zařízení, přestože tam bylo umístěno s příslušnými povoleními. To pak má samozřejmě dopad na konkrétní trestní řízení, byť i když skončí odsouzením, prezident republiky svého člověka pokryje a udělí mu milost. V tomto ohledu to je velmi negativní příspěvek k tomu, jak občané mohou vnímat spravedlnost, ústavní systém a odpovědnost ústavních činitelů. To je jeden balíček problémů.

Bývalý rektor Zima chce na Hrad: Každý národ se má bránit. I se zbraní v ruce

Je ještě další?
Ten souvisí s makrosférou. Miloš Zeman přichází v roce 2013 do úřadu velmi pravděpodobně s tím, že hodlá Českou republiku proměnit, a to zahraničněpolitickou reorientací a snahou o přebudování systému výkonu moci, kde se z prezidenta stane centrální prvek, což je moment nástupu Rusnokovy vlády. Kdyby tohle vyšlo, vláda by se stala obslužným aparátem prezidenta republiky. To se tedy nepodařilo kvůli volbám 2013 a zčásti díky Bohuslavu Sobotkovi i kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu Miloše Zemana. Způsob, jakým prezident s veřejností komunikoval ruská a čínská témata, varování před migranty, rozdělování na deset dolních milionů a zbytek, Prahu versus venkov, je něco, co hlavy státu dělat nemají, mají-li mít nějaký smysl. V parlamentní formě vlády se z hlediska výkonu moci technicky vzato dokážete bez prezidenta či královny obejít, ale přesto je máte.

Přepych?
Nemyslím. Máte je z toho důvodu, že hlava státu se pokouší dělat něco, co výkonný předseda vlády dělat nemůže, to znamená být tady pro všechny. Premiér nutně musí reprezentovat tu část společnosti, která si ho vybrala, tedy konzervativní, liberální, sociálnědemokratickou a tak dále. Prezident nebo král tu není od toho, aby realizoval nějakou konkrétní politiku, vývozní, dovozní či jinou. Pokud se neváže na prvek spojování, vlastně kreslí veliký otazník nad smyslem celého úřadu. V tomto směru dává vaše otázka hluboký význam. Pokud by takový měl být jeden každý příští prezident republiky, museli bychom se zamyslet nad tím, jestli to není kontraproduktivní z hlediska funkčnosti systému.

A je? Máme přímo volenou hlavu státu, ale s původními kompetencemi. Možná i ideální prezident by se s tím nesouladem pral, protože když někoho zvolí téměř tři miliony lidí, asi nechce být jen kladečem věnců.
Otázka samozřejmě je, kdo jsou spolupracovníci jakéhokoli prezidenta republiky a kdo jsou osoby blízké těmto spolupracovníkům. Ti mohou být v pokušení i prezidenta s dobrou vůlí počínat si zdrženlivě, občas rozhýbávat, protože jde přece o dobrou věc. Tady je asi moment zlomu mezi uvažováním právníka a neprávníka, protože jde o to, na čem jste schopna uvařit ten rozdíl, když někdo napíná kompetenci. V jednom případě se nám zdá, že by to dělat neměl, neboť obsah nám trochu zapáchá, ale v druhém se nám líbí, a tak ho v tom povzbuzujeme. Jenomže z formálního hlediska je podstata v tom napínání. Má-li prezident kompetenčně obstát, musí se držet nějakých limitů, aby se mohl vůči každé části společnosti vymezit jako ten, kdo je tady pro všechny. To je hrozně složité, ale teď se s tím nic dělat nedá. Pravděpodobnost, že by ve sněmovně byla ústavní většina pro změnu, která by se jakkoliv týkala prezidenta republiky, je nevelká do doby, než hnutí ANO zjistí, že má, nebo nemá na Hradě svého muže. Ve chvíli, kdy to bude někdo, kdo je politickým stranám lhostejný, je možné, že se domluví na tom, že ho kompetenčně přistřihnou tam, kde bude potřeba.

Alena Schillerová: Premiér Petr Fiala odvádí slušnou práci

Kde ji vidíte vy?
Úplně nejcitlivější je ústavní žaloba. Podle mě nejde o to vymýšlet v každém jednom kompetenčním ustanovení podmínku, lhůtu, nástupnictví, ale musíte vymyslet mechanismus, který praví, že když si nepočínáte tak, jak máte, je někdo schopen vás volat k odpovědnosti. Toho času je to nastaveno tak, že vás k ní mohou volat tři pětiny senátorů se souhlasem tří pětin poslanců, tudíž jakýkoliv prezident přicházející zevnitř politiky vždy bude mít velmi pravděpodobně blokační menšinu. Pokud prezident ví, že nedáte dohromady většinu ani na to, abyste ho žalovali před Ústavním soudem, ani na změnu ústavy, a má k tomu psychologickou dispozici – já vám ukážu, kdo je v domě pánem – tak to vede přesně k těm patům, jichž jsme svědky. Pokud začnete tím, že usnadníte ústavní žalobu, prezident bude mnohem méně pevný v kramflecích, a je-li normální, což vesměs hlavy státu bývají, tak si bude dávat pozor, aby si nepočínal natolik excesivně, že by žaloba připadala v úvahu a nakonec ho z úřadu vyprovodila.

Momentálně se hodně hovoří o jmenování členů bankovní rady České národní banky (ČNB), což je výlučná prezidentská pravomoc. Málokdo možná tušil, že obměnou čtyř lidí v tomto orgánu se může změnit měnová politika státu. Měla by v tomto případě být zavedena kontrasignace premiérem?
Nevím, jestli kontrasignace. Dlouhodobě jsem spíš zastánce modelu à la Ústavní soud, tedy prezident se souhlasem Senátu, protože nejde o to, zda jsou senátoři nejlepší znalci ústavy nebo fungování trhu, ale jestli jsou schopni posoudit osobní integritu nebo kompetenci člověka mířícího do jedné či druhé instituce. Kontrasignaci bych tam neviděl proto, že do hry příliš intenzivně vtahujete vládu. A stejně jako by si neměl prezident vytvářet nějakou monetární politiku, ani vláda by si neměla spoluvybírat členy bankovní rady, kteří jí půjdou na ruku. Samozřejmě si nemyslím, že by mezi vládou a centrální bankou měl být nepřátelský vztah, ale přece jenom tam má být určitá distance. Dnes je ČNB mocný regulátor celého finančního trhu, takže nechat výběr vedení takovéto instituce jedinému, ústavně neodpovědnému člověku, je hrozně neobvyklé a dost neprozíravé.

Když to vezmu z druhé strany a s predikcí nelehkých let, jež jsou před námi, může prezident nějak význačně ovlivnit atmosféru v zemi, aniž by chodil na každé zasedání vlády a mluvil jí do práce? Může ji zlepšit, alespoň pocitově?
On ji může zhoršit, což je závažnější, ale po mém soudu i vylepšit. Když sledujete platinové jubileum Alžběty II., je evidentní, kde máme limity. Nikdy nebudeme schopni vypěstovat takový emocionální vztah sounáležitosti mezi hlavou státu a občany, protože ji volíme, a to nejvýš na deset let. Takové pouto proto vzniknout nemůže. Ale to neznamená, že tam není souvislost mezi tím, co má hlava státu dělat, a tím, jak se občané ve společnosti cítí. Prezident republiky právě proto, že není obtížen každodenními povinnostmi vládnutí, má myslet mimo jiné na ty, kteří si mohou připadat opomenuti klíčovými politickými stranami. Má je upozorňovat na témata, jež mají přesah za čtyřleté volební období. Má přispívat k tomu, aby atmosféra ve společnosti nebyla blbá. Není to jednoduché a záleží na tom, kdo jste. Takový apel může vyslovit kde kdo, ale není-li vybaven osobním charismatem, aurou, autoritou, nemusí to vést k podstatným důsledkům. Jedním z významných inspiračních zdrojů Václava Havla byl německý prezident Richard von Weizsäcker, který vzešel z politiky, protože byl starostou Západního Berlína. Velmi dobře hrál roli parlamentní hlavy státu. Mimo jiné proto, že byl schopen politické strany na určité věci upozorňovat, kritizovat je, připomínat jim jejich závazky, být jakýmsi hlasem občanů v centrálních patrech politiky. Toto je v moci každého prezidenta.

Uchazečů o Pražský hrad přibývá. O voliče bojuje i teolog a bývalý farář

Avšak Miloš Zeman ji nevyužil.
Kdybyste spočítala veřejná vyjádření Miloše Zemana za poslední léta a zkoumala jejich obsah, připadá mi, že poselství naděje tam bude hrozně málo. Nejde o to, že by se prezident nemohl vyjadřovat popisně, kriticky nebo skepticky, ale pokud dělá jenom to, nedělá to, k čemu ho systém má. I když to z někoho nevyvěrá úplně spontánně, zdá se mi, že se o to hlava státu má pokoušet. O to, čemu se v němčině říká Hoffnungsträger, to znamená nositel naděje.

V seznamu jmen, jež se ke kandidatuře přihlásila, někoho takového vidíte?
Záleží na tom, co přesně si pod poselstvím naděje představujeme, ale přinejmenším tam vidím lidi, kteří jsou si vědomi, že ta funkce má významný komunikační přesah. Myslím, že tam taková jména jsou.