„Klíšťata mají v roce několik období aktivity. Vylézají v dubnu a květnu, kdy se oteplí a je vlhko. Na vlhku jsou obzvlášť závislá a potřebují ho. Jedním z mála faktorů, který jim škodí, je sucho. V dubnu a květnu je vždycky klíšťat nejvíce. To je první vrchol. V červnu to slábne a v červenci a srpnu, kdy je sucho, je klíšťat málo a s jejich počtem klesá i jejich aktivita. Teď je venku asi jen třetina klíšťat z počtu, kterého dosáhla na jaře. Jestli jsou agresivnější nebo ne, to nedovedu posoudit. Záleží také na tom, kam člověk chodí. Druhá vlna přichází na podzim. V září a říjnu počet klíšťat opět stoupá,“ vysvětluje Ondřej Hajdušek, vedoucí laboratoře klíšťaty přenášených onemocnění z Parazitologického ústavu Biologického centra Akademie věd ČR.

Klíšťata jsou přenašeči různých nemocí, pro člověka jsou nejnebezpečnější borelióza a encefalitida. Borelie je bakterie, encefalitidu způsobuje virus.

„Proti klíšťové encefalitidě máme vakcínu, která funguje dobře. Proočkovanost je ovšem malá, když to srovnáme třeba se sousedním Rakouskem. Promořenost klíšťaty s encefalitidou v porovnání s boreliózou je menší, asi do šesti procent. Případů encefalitidy je také méně než případů boreliózy, ale její průběh je velice závažný. Není na to žádná účinná léčba. Pacient se nechává v klidu a dost často si z onemocnění nese nějaké následky,“ popisuje Ondřej Hajdušek s tím, že na boreliózu žádná vakcína není.

Ale dá se léčit antibiotiky, když se rozpozná včas. „Existuje více druhů borélií, některé mají rády kůži, jiné lezou do srdce, do kloubů, do mozku a tak dále. Podle toho jsou potom také příznaky nemoci,“ říká odborník.

Borelióza s encefalitidou jsou tedy nejběžnější u lidí. Potom jsou tu i další choroby, které přenášejí klíšťata – ehrlichióza, babezióza a další nemoci, které se týkají spíše zvířat. Vzácně se objevují třeba u psů.

Do 24 hodin se nemoc nerozšíří

Vědci z Parazitologického ústavu přicházejí s klíšťaty do styku každý den, mohlo by se zdát, že je to tedy velmi rizikové povolání, ale opak je pravdou. „Protože s klíšťaty pracujeme, sbíráme je, jsme všichni povinně očkováni proti encefalitidě. Každý rok chodíme na lékařské prohlídky a na odběry krve, aby nám zjistili hladinu protilátek proti encefalitidě. Když klesnou pod určitou mez, jdeme se přeočkovat,“ vysvětluje Hajdušek.

„Proti borelióze se moc dělat nedá, protože do terénu chodíme. Pomáhá večer se prohlédnout a odstranit klíště co nejdříve. Naše pokusy na přenos borélií z nakažených klíšťat na myši prokázaly, že do 24 hodin se nemoc nerozšíří. Když se klíště odstraní do 24 hodin, měl by být člověk v pořádku, 48 hodin je na hraně a po této době je už přenos borélií dost jistý. To znamená, že když jdete do přírody a večer se prohlédnete, mělo by být všechno v pořádku. Žádný pracovní úraz jsme tu ještě neměli,“ směje se.

Jsou tři stadia klíštěte – larva, nymfa a dospělec. Prostřední stadium nymfy je nejnebezpečnější z hlediska boreliózy. U dospělých se většinou objevují nymfy a dospělci, u dětí se navíc občas vyskytnou i larvy, ale ty by teoreticky neměly představovat nebezpečí přenosu nějaké nemoci.

V Parazitologickém ústavu pracují hned na několika typech vakcín. „Jednak jsou to vakcíny proti samotnému sání klíštěte. Teoreticky, když už klíště saje, mělo by hůře přenášet patogeny. A potom se soustředíme přímo na patogeny. Tam studujeme, jak klíšťata interagují s patogeny, jak se jim klíště přizpůsobuje, jak ho patogeny nutí změnit se tak, aby se lépe přenášely. My se snažíme tyto mechanismy přerušit a zabránit tomu, aby se nakažené patogeny dostaly z klíštěte do hostitele, tedy do člověka,“ líčí Ondřej Hajdušek.

V Americe už byla vakcína proti borelióze schválená, a dokonce se i prodávala, ale po několika letech byla stažena z trhu.

„Nevím, jestli to bylo z komerčních důvodů, nebo jestli si pacienti stěžovali, že měli nějaké vedlejší příznaky, ale byla to vakcína, která částečně fungovala, takže se pracuje na jejím zdokonalení. My hledáme ještě jiné molekuly, kterými by se tato vakcína mohla nahradit nebo zdokonalit. Nějaké kandidáty máme, ale v Akademii věd děláme pouze základní výzkum, nedostaneme se až do konečné fáze. To už potom není v našich rukách. Vývoj vakcíny je na nějaké farmaceutické firmě, která si musí spočítat, jestli se jí to vyplatí,“ říká parazitolog.

Mohou nám být i užitečná

Ačkoli je klíště líčeno jako démon a přenašeč zhoubných onemocnění, má i své klady. Při sání totiž vylučuje molekuly, které nám mohou být v budoucnu velmi prospěšné. „Když klíšťata sají několik dní, produkují sliny, kterými si sání řídí. Jsou v nich molekuly, které brání srážení krve nebo mění imunitu hostitele. A my tyto bílkoviny ze slin také částečně analyzujeme a zkoumáme, jestli by mohly být použity jako účinné látky proti srážení krve nebo v nějakých imunomodulačních procesech,“ říká Ondřej Hajdušek, který má možná jako jeden z mála ke klíšťatům velmi dobrý vztah.

„Jednak nás živí, ale jsou také strašně zajímavá. Klíšťata nejsou hmyz, ale roztoči, jedná se o příbuzné pavouků, a každý den nás něčím překvapí. Například používáme klíštěcí genom, známe všechny geny klíštěte, takže analyzujeme různé biochemické dráhy a sledujeme, jak se liší od lidí. Jsou to opravdu zajímavé organismy,“ uzavírá.

Kde najít informace o riziku přisátí klíštěte
Informace o aktuální aktivitě klíšťat zveřejňuje každoročně během sezony Český hydrometeorologický ústav, stejné údaje najdete například na portálu Ministerstva zdravotnictví ČR. Pojem aktivita klíšťat neříká, kolik klíšťat se právě nachází na území České republiky (množství klíšťat v jednotlivých regionech se může lišit), ale kolik procent klíšťat z celkového počtu je právě aktivních.

Ochrnula mi horní část těla včetně obličeje

Příběh pacienta, který se nakazil encefalitidou i boreliózou zároveň.

Petr Dio z Klatov ví, jak zákeřná může být klíšťová encefalitida. Poté, co ho kouslo infikované klíště, ochrnul a strávil dlouhé měsíce v nemocnici a poté v rehabilitačním ústavu. „Vše začalo v létě 2002, kdy jsem působil jako vedoucí na skautském táboře nedaleko Hnačova. Všem dětem jsme doporučovali, aby se nechaly očkovat, já jsem na to ale v tom shonu zapomněl. Když mě kouslo klíště, vyndal jsem ho a nepřikládal tomu žádnou vážnost,“ vzpomínal na osudové okamžiky.

„Asi po sedmi dnech po návratu z tábora se u mě objevily chřipkové příznaky. Navštívil jsem lékaře, ale ten právě odjížděl na dovolenou, a tak neměl příliš času se mi věnovat. Předepsal mi proto prášky na chřipku. Asi po týdnu nemoc odezněla a já jsem začal chodit do práce. Pak se ale příznaky vrátily, ovšem mnohem těžší. Měl jsem třeba čtyřicítky horečky, přestával jsem hýbat rukama. To jsem ještě pořád netušil, co mi je. Jeli jsme do nemocnice v Klatovech, tam jsem zkolaboval, a tak mě převezli na infekční do Plzně. Probral jsem se tam asi po týdnu, v němž jsem byl úplně mimo, vůbec na nic si nepamatuji. Až pak jsem zjistil, že mám encefalitidu,“ svěřil se muž, který v té době pracoval jako stavební dělník.

„Byl jsem ochrnutý na horní část těla. Nemohl jsem hýbat končetinami, nemohl jsem se najíst. Tam jsem byl asi čtrnáct dní, pak mě převezli do Klatov na neurologii, kde zjistili, že klíště kromě encefalitidy mělo i lymeskou boreliózu. Ochrnul mi celý obličej, takže mi nefungovaly ani mimické svaly. Hledali, kam by mě umístili, abych se vyléčil. Nakonec jsem skončil na vojenské klinice v Plzni, kde mi začali léčit obličej,“ vypráví.

„Asi po třech týdnech po nahřívání, masážích a dalších aktivitách dosáhli toho, že ochrnutí ustoupilo, ale horní část trupu zůstávala nezměněna. Na neurologii jsem strávil asi měsíc, pak se podařilo zajistit přijetí do vyhlášeného rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Každý den s výjimkou neděle od sedmi ráno do pěti hodin odpoledne jsem po půl- a čtvrthodinách podstupoval elektroterapie, vodní masáže a další terapie,“ pokračuje.

„To jsem byl stále ochrnutý, ale začalo se to pomalu zlepšovat. Lékaři mi řekli, že než nerv doroste o jediný milimetr, trvá to týden i dva. V Kladrubech jsem byl déle než půl roku a asi po roce jsem se tam vrátil na dva měsíce na doléčení. Léčba šla poměrně dobře, i když po půl roce se mi síla vrátila tak zhruba ze čtyřiceti, maximálně padesáti procent. Při ukončení léčby jsem už měl sílu tak z pětasedmdesáti procent,“ říká.

A co bylo na celém onemocnění nejhorší? „Vůbec nejhorší byla psychická stránka, kdy člověk neví, co s ním bude a zda vůbec bude schopen fungovat. Naštěstí mě podržela moje rodina i vedení firmy, ve které jsem pracoval. Navštěvovali mě a dali mi najevo, že se mnou počítají. A skutečně jsem se tam po roce vrátil,“ popsal drama se šťastným koncem Petr Dio.

Příběh zaznamenal Milan Kilián, šéfredaktor Klatovského Deníku.