Lidi, kteří kradou flašky rumu, nepotřebujeme izolovat, říká soudce Martin Lýsek

Na otázku, k čemu máme trestní právo, odpovídáte nejen svým studentům: „Ne proto, že bylo spácháno zlo, ale aby nebylo pácháno“. Je to i cíl českého státu?
Bezpochyby. Trestní právo máme od toho, abychom se v noci nebáli chodit po parku, abychom si navzájem neubližovali, abychom byli schopni spolu žít, i když máme jiné sociální zázemí. Tradiční pohled je ovšem jiný a blíží se tomu starozákonnímu oko za oko. Moderní trestní právo na to ovšem tímto způsobem vůbec nepohlíží. My musíme trestat, aby nebylo pácháno zlo, aby se to neopakovalo, aby byla nahrazena škoda, aby byly zohledněny potřeby oběti a aby se pachatel nevrátil ke své kriminální kariéře. Často je to jen otázka obyčejné slušnosti, rozhodování s respektem a srozumitelně. V tom máme velký dluh, neboť nedokážeme sdělovat, proč jsme rozhodli, jak jsme rozhodli, co to pro nás znamená a proč jsme třeba člověka zprostili viny. Potrestání je jen prvek dosažení cíle, jímž je, aby lidé neporušovali zákon.

To se ovšem v Česku nedaří. Jsme totiž čtvrtou zemí co do počtu vězňů na sto tisíc obyvatel. Ve věznicích je nyní 19 700 a velká část z nich se tam vrací. Stát to stojí třináct miliard korun ročně. Co děláme špatně?
Z kriminologických výzkumů jednoznačně vyplývá, že neposíláme do vězení moc lidí.

Česko má moc vězňů a recidivu. Řešení? Kratší tresty, lepší práce s odsouzenými

Akademik Jakub Drápal dokonce říká, že u nás není jednoduché se do vězení dostat…
Přesně tak. Posíláme za mříže stejný počet lidí jako v jiných evropských státech, ale děláme to na příliš dlouhou dobu. Jedním z důvodů je kumulace trestů, kdy ukládáme podmínku po podmínce, a pokud se nedaří člověka přimět, aby vedl řádný život, tři čtyři alternativní tresty se najednou přemění v odnětí svobody, takže dotyčný setrvá ve vězení neadekvátně dlouhou dobu ve vztahu k tomu, co spáchal. Jakub Drápal k tomu říká, že podmíněně odložený trest svobody je mírný při uložení, ale přísný při nařízení. Když člověk podmínku poruší, jde sedět bez ohledu na to, jak se po celou dobu choval, zda vedl řádný život, snažil se zaplatit dluhy, ale třeba na konci lhůty znova klopýtl.

Na stole jste měl desítky případů, kdy nešlo o vrahy, nenapravitelné zločince, sofistikované podvodníky. Jak k těm drobným zlodějům nebo neplatičům výživného přistupujete?
Trestní zákoník vedle sebe staví více než šedesát okolností, jež soudy používají při úvahách o druhu a výměře trestu. Je však jen na soudci, které kritérium zdůrazní nebo použije coby prioritní. Osobně jsem pro to, aby byl trest ukládán za to, jak závažný trestný čin byl spáchán, ovšem s vědomím, jakého pachatele mám před sebou a jaká opatření mají v daném konkrétním případě smysl. Platí ale, že máme relativně málo šancí vystupovat ze zákonných mantinelů směrem nahoru nebo dolů.

Jinak řečeno, jste závislí na vůli zákonodárců, která nemusí být totožná s vaší?
Někdy skutečně přísná trestní sazba neodpovídá tomu, jaký člověk v soudní síni stojí a co provedl. Není ale úkolem soudu, aby napravoval špatně nastavenou sazbu. Kriminologické grafy dokládají, že soudci poměrně často ukládají tresty v rámci sazby poměrně nízko proto, že drtivá většina skutků je nižší závažnosti nebo, a to je problém, jsou sazby nastaveny příliš přísně.

„Soudce nemá chtít vyřídit případ, dostat papír ze stolu, ale vyřešit problém, a to je podstatný rozdíl.“

Čím se řídíte vy?
Z praxe si například pamatuji případ dvacetiletého netrestaného pachatele, který převezl pro někoho jiného jeden balík marihuany z Rumunska do Polska, a tím se ocitl v sazbě 10 až 18 let, protože to udělal s vědomím, že tato činnost je v rámci větší skupiny působící ve více státech. Ukládal jsem trest hluboko pod dolní hranici zákonné trestní sazby, ale samozřejmě odnětí svobody v nepodmíněné variantě. Určitě by praxi a přeplněnosti věznic pomohlo, pokud by došlo ke snížení některých dolních hranic trestních sazeb nebo jejich zrušení, jako je tomu v některých státech Evropy.

Ty neexistují například ve Francii nebo v Nizozemsku. Kdyby tomu tak bylo v českém trestním právu, jaké varianty by soudci měli?
Trestní sazby a trest odnětí svobody je používán jako měřítko typové závažnosti trestné činnosti. To lze ale vyjádřit i tím, že stanovíme jen horní hranici, tedy odnětí svobody až na osm, deset nebo dvanáct let. Pak by bylo jenom na soudci, aby vyhodnotil, jaký trest je pro konkrétního pachatele správný. Zároveň platí, že u nejzávažnějších zločinů neexistuje alternativa odnětí svobody. Tresty domácího vězení, veřejně prospěšných prací nebo někdy i peněžité jsou vázány na přečiny s horní hranicí pěti let.

Za alimenty by už nemuselo být vězení. Odborníci chtějí změnit tresty

Na nedávném semináři ve sněmovně k tématu přeplněných věznic a trestní politiky státu pražská vrchní žalobkyně Lenka Bradáčová poznamenala, že víc než polovinu trestanců tvoří právě recidivisté, kterým navíc nelze ukládat peněžité tresty, protože zkrátka nejsou schopni uložené částky splácet. Fungují tedy alternativy?
Pokud vnímáme alternativní trest jako cokoliv jiného než vězení, pak do této množiny spadá i podmínka. A ty jsou největším problémem, protože ve skutečnosti jde o trest odnětí svobody, jakkoli na začátku to vypadá, že odsouzený do vězení nepůjde. Já jsem pro ukládání alternativních trestů v užším slova smyslu. Ty reálně zasáhnou člověka, ale zároveň se s ním v případě veřejně prospěšných prací nebo domácího vězení skutečně pracuje. Probační a mediační služba funguje velmi dobře. Určitě je to lepší než situace prosté podmínky, kde neexistují přiměřená omezení, povinnosti, dohled. Tato podmínka by z mého pohledu měla být naprostou výjimkou.

Jenže v současné české realitě to není výjimka, ale spíš pravidlo.
A právě to bych rád změnil. Vedou k tomu i poslední novely trestního zákoníku, kde je širší paleta možností, co k podmínce ještě přidat, třeba náhradu škody, malé domácí vězení schované ve zkušební době a podobně. Odsouzenému člověku to má signalizovat, že jde o trest, ale společnost zároveň věří, že se může napravit.

„Amnestii vnímám jako zcela nesystémový krok, na rozdíl od individuální milosti, která může napravit tvrdost zákona nebo rozhodnutí v konkrétním případě.“

Poslanec Marek Benda připomněl, že existuje asi stovka profesí, které vyžadují trestní rejstřík, takže sehnat práci pro odsouzeného člověka není zrovna med.
To je ovšem politické rozhodnutí. Zákonodárci musí říct, za jakých okolností lze tresty zahlazovat. Relativně nové je ustanovení, že peněžitý trest za úmyslný trestný čin se zaplacením zahlazuje sám od sebe. Dříve to platilo jen u nedbalostních trestných činů.

Možná i proto v roce 2015 soudci uložili 5,5 procenta peněžitých trestů, ale loni už 25 procent. A ještě trochu statistiky. Odsouzených za krádeže s horní hranicí škody deset tisíc korun bylo 7300, za maření úředního rozhodnutí 3300 a za zanedbání vyživovací povinnosti 1200. Proč se u nás chodí za neplacení alimentů za mříže?
Už před deseti lety profesor Pavel Šámal navrhoval netrestat lidi za prosté neplacení výživného, neboť tím vytváříme vězení pro dlužníky. Trestejme jen ty, kteří se vyživovací povinnosti vyhýbají úmyslně. Jde o typický trestný čin, za který se u soudů dává podmínka. Často se ale ukládá od stolu trestním příkazem, takže vlastně nikdo nevysvětlí těm lidem, jak se mají chovat a co pro ně přiměřená povinnost znamená. Trestní právo by mělo být až úplně posledním prostředkem, jak donutit lidi, aby dodržovali zákon. Zrovna v tomto případě se nabízí víc řešení. Výborná cesta je třeba odebírání řidičského průkazu, neboť to je pro rodiče, kteří peníze mají, ale nechtějí je posílat bývalé partnerce, velmi výrazná pobídka k úhradě alimentů. Nějakou dobu jsem soudil i opatrovnické věci a většinu času jsem strávil tím, že jsem lidem vysvětloval, že výživné nejsou peníze pro matku dítěte, ale pro to dítě. Je to alternativa toho, co by otec platil, kdyby žil v původní rodině, tedy dával peníze na oblečení, svačiny, školní obědy, kroužky, lyžařské zájezdy, dovolenou.

Vězeňství třeba ve Skandinávii vypadá úplně jinak než u nás, kde připomíná sklady lidí. Nevytváříme si sami situaci, která generuje nové a nové generace vězňů?
Všichni víme, že trest odnětí svobody z hlediska nápravy nefunguje. Když člověka pošlete mezi stovku dalších odsouzených, nemůže to vést k tomu, že po propuštění povede jen tak sám o sobě řádný život. Ochrana společnosti není závislá na tom, že pachatelé s námi nějakou dobu nebudou žít. To platí jen u skutečně nejzávažnějších zločinců. Lidi, kteří třeba nerespektují soudní rozhodnutí nebo kradou flašky rumu, nepotřebujeme izolovat. Musíme identifikovat příčinu jejich chování a přesvědčit je, že zachovávání zákona dává větší smysl než se čas od času dostat do vězení. Všichni odsouzení jsou tam dočasně a jednoho dne z něj vyjdou. Budou žít mezi námi.

Nejkritičtější po propuštění z vězení bývá první půlrok, říká Andrea Matoušková

Budou našimi sousedy, jak rád říkáte.
Ano. A je otázka, jestli chci mít za souseda člověka, jehož celý systém přesvědčil, že je špatný a nenapravitelný, nebo někoho, kdo se chce s naší pomocí vrátit do společnosti, nikoli do vězení. Já bych chtěl za souseda toho druhého.

A tomu by možná lidé raději nabídli pomocnou ruku, neboť by věděli, že o takového propuštěnce má společnost zájem.
Za patnáct let, co soudím, jsem potkal deset patnáct čistokrevných darebáků, skutečné zlo. U všech ostatních se dalo identifikovat, proč se dostali na šikmou plochu, odkud vzešli, jaké sociální prostředí je formovalo atd. Proto se mohlo začít pracovat na odstranění těch příčin.

Jste členem pracovních skupin, jež mají definovat trestní politiku státu, ale také přicházet s konkrétními návrhy na změnu paragrafů včetně sazeb. Nebojíte se, že připravíte něco, co narazí na obrovský odpor terénu, tedy starostů?
Právě proto se setkáváme, pořádáme semináře. Chceme to slyšet od lidí, kteří pak budou reálně s propuštěnými vězni žít. Pokud by došlo k dekriminalizaci nějakého jednání, a tím se zvýšila agenda na obecních úřadech, je potřeba s tím počítat finančně i personálně. Úvaha, kterou vedeme, je principiálně o tom, zda se mají dostávat do vězení lidé za krádež tatranky – a my říkáme, že ne, že k tomu drahé trestní řízení sloužit nemá. Je potřeba vidět i to, že pachatel recidivní krádeže není mnohdy „zkušený a nebezpečný recidivista“, ale ten, kdo jednou ukradl kolo za 12 000 korun a následně cokoliv, byť to bylo sebelevnější. Jeden z návrhů proto mluví o tom, že opakovaná krádež by měla být omezena aspoň finančně, nebo by neměla být samostatným trestným činem.

„Za patnáct let, co soudím, jsem potkal deset patnáct čistokrevných darebáků, skutečné zlo. U všech ostatních se dalo identifikovat, proč se dostali na šikmou plochu.“

Jaké legislativní změny jsou nejnaléhavější?
Podporuji návrhy naší Pracovní skupiny pro efektivní trestní justici, které nabízejí cestu k relativně rychlé změně. Jde především o to, aby se soudcům na stůl nedostávaly případy, které není třeba řešit prostředky trestního práva. A aby došlo ke snížení některých dolních hranic trestních sazeb tam, kde je praxe považuje za příliš přísné či nekoncepční. Ale pokud by se něco mělo koncepčně změnit v legislativě, je podle mého potřeba reformovat celý systém ukládání trestů. Měl by být jednoznačnější, především pokud jde o podmínky pro uložení jednotlivých trestů, ale zároveň nám soudcům ponechávat dostatečný prostor pro zvážení, jaký trest zvolit. Zároveň je potřeba využít šance změny procesních předpisů, aby se trestní proces stal pro adresáty srozumitelnějším, pružnějším a smysluplnějším. Samostatnou kapitolou je potom ujasnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění.

V čem by se ČR měla v trestní politice poučit ve světě?
Inspirací je nespočet. Zajímavým institutem fungujícím ve Švédsku je tzv. podmíněné odsouzení, kdy je stanovena jen zkušební doba a až na jejím konci soud rozhoduje, zda má jít odsouzený do vězení a na jak dlouho. Z Finska jsem si přivezl velice dobrou zkušenost s konceptem „otevřených věznic“, které začínají pracovat i v České republice, konkrétně Jiřice, Velké Přílepy. Třeba v Nizozemsku a v řadě dalších států západní Evropy jsou ukládány nepoměrně mírnější tresty a zároveň zcela předvídatelně, protože zde fungují sentencing guidelines (pokyny pro vyměřování trestů). A můžu pokračovat dál.

Počet vězňů nadále stoupá. Vězeňské službě chybí téměř 800 zaměstnanců

Šéf Soudcovské unie Libor Vávra na semináři vtipně podotkl, že za přeplněné věznice může Miloš Zeman, protože za deset let nevyhlásil amnestii. A bývalá ombudsmanka Anna Šabatová připomněla německou praxi tzv. vánoční amnestie, kdy se propouštějí lidé, na něž to v tom období zrovna padne. Co tomu říkáte?
Amnestii vnímám jako zcela nesystémový krok, na rozdíl od individuální milosti, která může napravit tvrdost zákona nebo rozhodnutí v konkrétním případě. Amnestie je plošné odpuštění části trestu nebo jeho výkonu, a je jedno, zda to je opakovaně o Vánocích, nebo jednorázově 1. ledna 2013. Tím se devalvuje celá snaha trestní justice nějak zapůsobit na lidi tím, že ukládáme tresty. Vlastně říkáme, že máme nastavený sankční systém přísně, a tak to vyřešíme tím, že některé z nich v podstatě nespravedlivě pustíme domů. K čemu byl uložený trest, když se náhodou jeho konec trefí do období prosince? Amnestie před deseti lety pro mě nebyla až tak šokující v tom, že se zastavila nějaká dlouhá trestní stíhání, ale v tom, že v období od roku 2008 do roku 2013 jsem odsoudil stovky lidí, z drtivé části k alternativním tretům, a ty všechny se smazaly a nemusely se vykonat, podmínky byly zastaveny. Práce s konkrétním člověkem, která říká, aby se choval slušně, nebo půjde do vězení, začala znovu. Pojďme se bavit o tom, jak nastavit trestání na začátku správně a ne řešit to ex post nějakým plošným opatřením.

V poslední době jste hodně slyšet, přednášíte, soudil jste sledovaný případ Vidkun, podílíte se na návrzích změny trestního zákona. Kdo vás inspiruje?
Celý život dělám totéž, chodím mezi lidi, vysvětluji své kroky, učím studenty, nějakou „viditelnost“ vnímám jako nadstavbu. Pokud mám označit své justiční vzory, jsou to Josef Baxa a Robert Fremr. Jde o soudce, kteří srozumitelně komunikují svou práci navenek a přemýšlejí neakademicky o tom, co lidi trápí, o jejich motivech a životních cestách. To je mi blízké. My nejsme skupinka osob žijící ve skleněné věži, která má jakousi privilegovanou moc rozhodovat o lidských osudech. Soudce nemá chtít vyřídit případ, dostat papír ze stolu, ale vyřešit problém, a to je podstatný rozdíl.