"Byl malý, slabý a měl zlé oči," vypověděla později policistům desetiletá Jarmilka, která spala s babičkou na manželských postelích a stala se svědkem i živoucí obětí řádění sériového vraha, který má dodnes na svědomí nejvíc obětí v poválečné historii Československa.

Václav Mrázek se narodil 22. října 1925 v chudé rodině ve Svinařově zhruba deset kilometrů od Kladna jako jedno z 12 dětí. Žádnou velkou perspektivu před sebou neměl. Celá rodina žila ve vyřazeném železničním vagónu, sám byl schopen vychodit jen pět tříd základní školy. Od 15 let se živil jako pomocný dělník na stavbách a poté v uhelných dolech.

Postavou byl opravdu malý a slabý, na ženy působil plaše, seznamovat se neuměl. Rád je ale pozoroval při svých cestách na kole - a později si tak začal vyhledávat i své oběti.

Nesmělý milovník násilné pornografie

Protože milostné ani přátelské vztahy příliš navazovat neuměl, hledal si vzrušení a seberealizaci jinde. Na jedné straně to byl docela svědomitý, až trochu úporný pracant, díky čemuž se dokázal stát na jednom pracovišti ve válcovnách trub v Chomutově předákem, na druhé straně mu ale vzrušení přinášely i drobné krádeže. Především však četba sadisticky zaměřené pornografické literatury, která se v jeho mysli pojila se vzpomínkami na těsně poválečné období, kdy se nechal jako dvacetiletý nebo jedenadvacetiletý naverbovat do strážního oddílu.

Ten doprovázel transporty s poválečnou humanitární pomocí UNRRA do Rumunska a Bulharska, jeho strážní se však příliš humanitárně nechovali. Podle Mrázkovi pozdější výpovědi souložili členové oddílu často s prostitutkami a zvykli si hrozit jim občas pistolí, aby si daly pozor, pokud jsou nakažené.

Mrázek toto chování ochotně napodobil, podle svých slov byl schopný souložit i se čtyřmi mladými dívkami za noc. A taky se mu tu dostala do ruky pornografie, které měli vojáci vždycky dost.

"Například sem četl o šlechtičně, která se pohlavně ukájela pohledem na lokaje, kteří ve dvou před ní souložili se služebnou. Lokajové tuto služebnou pak přivázali k patníku a pouštěli na ni osla. Tuto služebnou dále nahou štvali pomocí psů po lese, až ji psi roztrhali… Takovou četbu jsem později vyhledával i v Čechách a silně mě to pohlavně vzrušovalo. Představoval jsem si, že jsem například na místě muže, který vykonává na ženě nějaké násilí, třeba bičíkem, aby se mu podvolila," cituje Mrázkovu výpověď web Serial Killers.

Mezi jeho fantazie patřil i pohlavní styk s nehybnou ženou, nejlépe s mrtvolou. Pokoušel se proto podle některých pramenů i o zaměstnání v márnici, tento plán mu ale nevyšel. Později si tedy začal opatřovat kýžené "objekty" sám.

Od krádeží k prvním vraždám

V roce 1949 se ocitl za krádeže poprvé ve vězení, odseděl si půldruhého roku. Poté se nechal zaměstnat v již zmíněných chomutovských válcovnách, kde se vypracoval, a jak se zprvu zdálo, tak také usadil a zklidnil.

Bylo to bohužel pouze zdání. Již v srpnu roku 1951, půl roku po propuštění z vězení (na svobodu se dostal v únoru 1951) spáchal první vraždu. Jeho obětí se stala teprve patnáctiletá Hana Chloubová, kterou napadl u obce Drahonice, kde pásla krávu.

Dívku omráčil prudkou ranou silným klackem do hlavy, načež ji pohlavně zneužil. Když se začala probírat k vědomí, domlátil ji dalšími ranami a tělo odvlekl o kus dál. K večeru ji pak našel její otec. Kousek od dívky ležela její knížka, kterou si těsně před smrtí četla, stránky byly potřísněné její krví.

Za zmínku stojí, že policie si tento zločin s ostatními Mrázkovými vraždami dlouho nespojovala a vyšetřovala ho samostatně. 

A k dalšímu vraždění opravdu brzy znovu došlo. Tentokrát však už nebyl vražednou zbraní klacek, protože pachatel zjistil, že ho ještě více vzrušuje něco jiného. "Prostě to byla myšlenka dostat ženu výstřelem," uvedl vrah o šest let později do policejního protokolu.

Sehnat střelnou zbraň krátce po válce nebyl zase tak velký problém. Mrázek si opatřil pistoli Walther ráže 7,65 mm a už 16. září 1951 vraždil znovu. Zbraň obrátil proti dvaatřicetileté Bronislavě Pajůrkové, kterou potkal u silnice mezi Jirkovem a Kyjicemi poblíž Chomutova. "Střelba do ženy mě ještě víc pohlavně vzrušovala, a právě tak její zhroucení a pád," vypovídal vrah.

Pajůrkovou zasáhl několikrát, pak ji odtáhl ze silnice, svlékl, nahou dovlékl k potoku a mrtvou zneužil. A znovu se trochu poučil o tom, co by měl na svém "systému" změnit. Rány z pistole se rozléhaly až příliš hlasitě, takže začal přemýšlet, jak při dalším činu nenadělat tolik hluku.

Série neúspěšných pokusů

Dne 7. října se vydal znovu "na lov", tentokrát však byl místo Walthera ozbrojen jenom nožem. Poblíž Kamencového jezera u Chomutova napadl osmadvacetiletou Annu Šestákovou, kterou chtěl bodnout do krku, trefil se však dívce do čelisti a nůž sklouzl po kosti. Šestáková začala utíkat a u nejbližšího domu hlasitě vykřikla, což útočníka, jenž ji až do té chvíle pronásledoval, zahnalo na útěk.

O měsíc později se ke stejnému činu odhodlal znovu. Dne 16. listopadu napadl krátce před půlnocí na silnici mezi Chomutovem a Spořicemi Ernu Meinlovou, kterou osmnáctkrát bodl do hrudníku a do břicha. Dívka útok přesto přežila, protože Mrázek byl příliš slabý na to, aby vedl rány s dostatečnou silou (kriminalisty to později vedlo k dočasné vyšetřovací verzi, že tento pokus o vraždu spáchala žena).

Po dvou neúspěších při "práci" s nožem si dal sériový zabiják na nějaký čas pokoj. Po celou zimu i jaro o něm nebylo slyšet. Možná ho předchozí neúspěšné pokusy dočasně odstrašily, možná zde sehrálo roli to, že v zimním oblečení ženy tolik nepodněcovaly jeho chorobnou fantazii.

V červnu roku 1952 však začal nanovo. Jeho první obětí se měla stát dvaadvacetiletá Elena Mermanová, kterou potkal 1. června kolem půlnoci při bezcílné projížďce na kole mezi osadou Seník a vesnicí Přečáply.

Pro vraha to byla ideální příležitost. Byla noc, měl pistoli, dostal se až do těsné blízkosti ženy a široko daleko se neobjevoval žádný svědek. A přece to nevyšlo. 

Mladé ženě v první chvíli vůbec nedošlo, o co vlastně jde. Cyklista, který kolem ní projížděl, se k ní otočil a zblízka na ni dvakrát vystřelil, žádnou bolest však necítila. Teprve později zjistila, že první projektil jí prostřelil límec a jen těsně minul krk, do něhož ji pouze zlehka škrábl, a druhý prostřelil plášť, ale rovněž ji nezranil.

"Pořád jsem si myslela, že si dělá hloupou legraci s poplašňákem. Co blbneš? povídám mu. A on po mně střelil potřetí. Ale zase mi přálo štěstí. Rána nevyšla, něco se mu stalo s pistolí. Řekl mi skoro vlídně: Tak upaluj, ty krávo! A zmizel," vypověděla později. Byla také první, kdo poskytl policii podrobnější Mrázkův popis: "Malý, chuďoučký, celý v černém. Nic na něm nebylo světlého." 

Další vraždy

Jenže Mrázek ještě tu noc střílel znovu. Když Mermanová ráno objevila průstřely na oblečení, vrátila se na místo podivného nočního setkání - a na kraji pole objevila mrtvé tělo šestnáctileté Marie Dvořáčkové. I na tu Mrázek narazil při své noční projížďce na kole. Vystřelil a tentokrát už neúspěšný nebyl, protože dívce prostřelil hlavu. Poté ji odvlekl ze silnice a mrtvou opět pohlavně zneužil.

Mermanová ohlásila hrůzný nález policii a ta začala po vrahovi pátrat, nebyla však příliš úspěšná. Možná se na tom podepsaly čistky 50. let, v jejichž důsledku většinu zkušených prvorepublikových kriminalistů vystřídaly "dělnické kádry", možná fakt, že Mrázek měnil svůj modus operandi. V každém případě si však policie nedokázala jeho dosavadní činy propojit a dočasně podezírala dokonce Mermanovou. Skutečný pachatel tak měl zatím čas chystat se k dalším zločinům.

Svou v pořadí čtvrtou vraždu spáchal 14. července 1954, kdy u lesních jezírek kousek od Černic zastřelil šestnáctiletou Jiřinu Helmichovou. Opět ji minul na kole, a když viděl, že je sama, zastavil a zavolal na ni. Jakmile se k němu obrátila, střelil ji z bezprostřední blízkosti do obličeje a mrtvou opět pohlavně zneužil.

Poslední vraždu pistolí pak provedl 9. srpna 1955 opět u Kamencového jezera, kde už jednou zkoušel štěstí. Tentokrát narazil na mladý milenecký pár, devatenáctiletou Libuši Dufkovou a šestadvacetiletého Karla Trlifaje. Nejdřív zabil třemi ranami muže, který byl pro něho nebezpečnější, poté jednou ranou do zad střelil i dívku. Na mrtvé podle svého zvyku na místě opět vykonal soulož.

Noc hrůzy

Kriminalisté prověřovali všechny osoby s pohlavní nebo duševní úchylkou, všechny odsouzené násilníky i všechny lidi, které podezírali z nelegálního držení zbraní, zaměřovali se i na Mrázkův popis, stále však k němu neměli žádnou stopu. Ten zatím neustával se svým řáděním. Jeho další obětí se měla stát už zmíněná Alžběta Beranová. Místem zločinu byl Mrázkův rodný Svinařov.

Vrah v té době pracoval na Kladensku v důlním průmyslu, kam se přemístil z Chomutovska. Beranové muž byl horník a jako štajgr Mrázkův nadřízený. Drobný mužíček ho údajně neměl v lásce, měl pocit, že ho Beran schválně nechává na studeném vzduchu. Tak se mu "za trest" rozhodl vykrást dům. Pro čin si vybral noc na 9. listopadu 1956, kdy štajgr fáral.

Jenže Alžběta Beranová se probudila, Mrázka poznala a vyřkla jeho jméno. A vrah nezaváhal. "Ve směru, odkud se ozval hlas, jsem mávl sekerou. Podle tíhy nárazu jsem zjistil, že jsem neminul. Pak jsem již žádný hlas neslyšel,“ vypovídal později.

Pak si všiml, že Beranová nebyla v místnosti sama a v manželských postelích objevil její vnučku. Zprvu nad jeho sexuálním pudem zvítězila chtivost materiální. "Vyptával se holčičky, kde mají schované peníze. Našli společně asi šestnáct stovek v nočním stolku, což byly peníze místních požárníků. Beran jim totiž dělal pokladníka. Rodinné úspory, asi deset tisíc, měli ale Beranovi schované v kuchyni v bandasce. Vnučka o nich nevěděla a vrah je nenašel," uvedl později vyšetřovatel podplukovník Josef Vaněček. 

Sexuální touha však neustoupila do pozadí natrvalo. I když po prohledání bytu Mrázek odcházel, na zápraží se náhle zastavil, otočil, vrátil se do domu a holčičku znásilnil. Teprve poté zmizel. Kromě peněz si odnesl i "strojek na vlasy", jak ho označoval, jenž později významně přispěl k jeho usvědčení.

Dopadení a trest

K Mrázkovu odhalení nakonec došlo vlastně náhodou. Na dole v Libušíně, kde byl zaměstnán jako lázeňský pracovník, ho jeden z horníků přistihl, jak prohledává oděvy v šatně. Protože k podobným krádežím docházelo častěji, horník Mrázka zadržel a přivolal policii. Ta provedla 17. března 1957 u Mrázka domovní prohlídku a při ní objevila nejen holící strojek, spojený s poslední vraždou, ale i vražednou pistoli Walther. Balistická zkouška rychle prokázala, že právě tuto zbraní zabíjel tak dlouho hledaný pachatel.

Soud proběhl ještě v témže roce a jeho rozsudek byl jednoznačný: Za sedm vražd, čtyři pokusy o vraždu a čtrnáct případů pohlavního zneužití trest smrti. Vraha to udivilo, počítal maximálně s desetiletým vězením. Když pochopil, co mu hrozí, začal prý přímo v soudní síni prosit na kolenou o milost.

Té se ale nedočkal. Dne 29. prosince 1957 byl popraven v Pankrácké věznici. Téhož dne byla sejmuta jeho posmrtná maska. Ta je dnes k vidění v expozici pražského Muzea policie a dodnes vyvolává strach. Vrahova tvář působí krutě i po smrti.