Umíral pomalu v krvi. Peter Fechter se stal nejslavnější obětí Berlínské zdi

Byl pátek 17. srpna 1962. Německé hlavní město Berlín rozdělovala neprodyšně zhruba metr osmdesát vysoká betonová zeď, dokončená pod dohledem východoněmeckých ozbrojených sil o rok dříve. Na východoněmecké straně ji doplňovaly zátarasy z ostnatého drátu a ozbrojené pohraniční hlídky dohlížely na to, aby se nikdo nedostal do její bezprostřední blízkosti. Zeď tak oddělovalo od městských ulic území nikoho, přezdívané také jako "pásmo smrti", protože kdo do něj vstoupil, na toho směla východoněmecká pohraniční stráž začít střílet.

Berlínská zeď měla zabránit útěkům. Už po roce ji však pokořil unikátní tunel

Ani to však neodradilo dva mladíky, kteří se uprostřed dne, zhruba deset minut po druhé odpoledne, pokusili o bláznivě odvážný přechod. Jedním z této dvojice byl teprve osmnáctiletý zedník Peter Fechter, druhý byl jeho přítel a spolupracovník Helmut Kulbeik.

Pusťte mě za sestrou…

Fechter měl už života ve východním Berlíně plné zuby. Měl tam sice přítelkyni, ale stýskalo se mu po sestře Lise, která odešla na Západ již v roce v roce 1955, tedy šest let před stavbou zdi. Frustrovalo ho zřejmě i to, že před sebou neviděl v komunistickém Německu žádnou smysluplnou životní perspektivu.

"O jeho plánech na útěk jsme nevěděli. Představuji si to tak, že se asi cítil omezovaný, a pak někdo možná řekl: tak se pojďme dostat odsud. Ale rozhodně to nebylo nic, co by dlouhodobě plánoval," uvedla pro Axel Springer letos v srpnu další z jeho sester Gisela (Peter pocházel z šestičlenné východoněmecké dělnické rodiny a měl tři sestry, pozn. red.).

Pozdější vyšetřování ukázalo, že mladík každoročně žádal o možnost svou sestru Lisu navštívit a východoněmecké úřady mu to s železnou pravidelností zamítaly. Poslední takovou žádost mu vrátily v červnu 1962. Pochopil, že zeď, která vyrostla mezi Východním a Západním Berlínem, přepůlila také jeho život a šance na změnu je v nedohlednu.

Také jeho přítel Kulbeik měl už plné zuby toho, jak ve východním Německu vzrůstal tlak na poslušnost a konformitu, a chtěl žít normálně jako svobodný člověk. 

Zůstal ležet v krvi

Oba si svůj čin předem promysleli. Jako vhodné místo se jim jevila ulice Zimmerstrasse, nedaleko proslulého amerického přechodu Checkpoint Charlie. Oba se rozhodli ukrýt v málo používané truhlářské dílně v domu poblíž zdi, ve vhodné chvíli seskočit z okna do pásma smrti, přeběhnout několik metrů ke zdi a přelézt ji dříve, než si jich hlídky všimnou. Tento plán jim málem vyšel. Až na ten poslední bod.

Ze začátku šlo všechno dobře. Oběma se podařilo doběhnout ke zdi, vyskočit a chytit se rukama jejího horního okraje. Zbývalo vyšvihnout se nahoru a přelézt. 

Kulbeik uspěl a zmizel za zdí. Fechtera však zasáhly do pravého boku výstřely tří východoněmeckých pohraničníků. S prostřelenou pánví se zhroutil zpátky k patě zdi.

Před 30 lety se začala hroutit Berlínská zeď. Její pád odstartoval omylem

Následovala otřesná padesátiminutová scéna, na niž nikdo z očitých svědků nikdy nezapomněl. Mladík byl dobře vidět z obou stran zdi a na obou také dobře slyšeli jeho zoufalé volání o pomoc.

Nikdo k němu ale nepřišel. Východoněmečtí pohraničníci se báli, protože jen o tři dny dříve byl u zdi zastřelen jejich kolega Rudi Arnstadt, jehož zřejmě zasáhl západoněmecký policista. A šest amerických vojenských policistů se sice vydalo ke zdi, ale zase se stáhlo poté, co směrem k nim přilétlo z východoněmecké strany několik granátů se slzným plynem.

Když poté zkonzultovali věc se svým velením, dostali rozkaz v území za zdí nezasahovat. Přistavili sice ze západoněmecké strany ke zdi žebřík a z něj hodili mladíkovi přes zeď lékárničku s obvazy, ale ta mu nebyla nic platná. Fechter už byl příliš slabý na to, aby se ošetřil sám, a přelézt zeď se policisté neodhodlali, aby tím nevyvolali vojenský konflikt. "Není to náš problém," prohlásil údajně jeden z nich.

Rozčilený dav na západoněmecké straně začal na policisty pískat a pohraničníkům nadávat, ale jít umírajícímu na pomoc se dlouho neodvážil nikdo.  

Rozkaz odnést tělo vydal východoněmecký důstojník zhruba až po padesáti minutách, kdy bylo pro mladíka příliš pozdě. Pohraniční stráž se údajně pokusila zamaskovat odnesení těla hozenými dýmovnicemi, které měly zabránit západním fotografům v dokumentaci situace. Soudě podle množství snímků, které se dochovaly, však tento záměr nevyšel.

Široká publicita v západním tisku, jíž se vzápětí celému případu dostalo, pak vedla východoněmecké orgány k vydání pokynu, že "narušitelé státní hranice, kteří byli zraněni v důsledku použití střelné zbraně, mají být okamžitě a bez prodlení zachráněni a převezeni do vnitrozemí k poskytnutí první pomoci tak, aby je nebylo vidět z nepřátelské strany". 

Žádné parte, žádná bohoslužba

Toto opatření možná v pozdějších letech zachránilo některé životy, samotnému mladíkovi však již bohužel pomoci nemohlo. Pohraniční stráž jej po vyproštění sice ještě dopravila do nemocnice, tam byl ale po další hodině prohlášen za mrtvého. Podle soudního lékaře Otto Prokopa, který provedl pitvu těla, neměl Fechter kvůli vnitřním zraněním šanci na přežití, ani kdyby byl do nemocnice převezen hned. Je ale otázka, nakolik bylo toto prohlášení pravdivé a nakolik mělo východoněmeckému režimu pouze poskytnout alibi.

Pohřeb zastřeleného mladíka se konal 27. srpna 1962 v Berlíně-Weissensee. Východoněmecký režim vyvinul snahu jej co nejvíce utajit. Rodina nesměla vyvěsit na domě parte, nesměla nikde uveřejnit žádnou vzpomínku, měla zakázáno zveřejnit datum pohřbu a nedovolili jí ani nechat sloužit církevní vzpomínkovou bohoslužbu. Východoněmecká tajná státní policie Stasi dokonce zavřela v den pohřbu hřbitov pro veřejnost.

V protrženém balónu. Od riskantního útěku dvou rodin z NDR uplynulo 40 let

Přesto se však pohřbu zúčastnilo hodně kolegů z práce Peterova otce (strojního montéra), kteří v tichosti vyjádřili pozůstalým svou soustrast a solidaritu.

Pronásledování Fechterovy rodiny pohřbem neskončilo. Stasi ji začala sledovat, auto s jejími příslušníky stálo trvale zaparkované před jejím domem, a ten byl v nepřítomnosti rodiny několikrát ilegálně prohledán. Když Peterova matka zanesla mrtvému synovi na hrob čerstvé květiny, do druhého dne je vždy někdo okamžitě odstranil.

"NDR nás chtěla potrestat za to, že jsme byli jeho rodina. Vyhodili mě kvůli tomu z práce. Byla jsem tehdy na mateřské dovolené a 1. září jsem měla znovu nastoupit, pracovala jsem v podniku zahraničního obchodu. Ale hned po bratrově smrti přišli zástupci vedení a oznámili mi: Už se vracet nemusíš. Máš padáka," vzpomínala Fechterova sestra Gisela. Do žádného dalšího zaměstnání ji pak dlouho nechtěli přijmout, takže její rodina žila šest let jen z učitelského platu jejího manžela. 

Panevropský piknik slaví 30 let. Přes 600 Němců uteklo i díky letákům

Peterův otec se ze ztráty svého syna nikdy nevzpamatoval a zemřel předčasně v roce 1968 ve věku pouhých 63 let. Jeho žena ho přežila o 23 let a dožila se ještě pádu Berlínské zdi. "Ten jí ale hlava nebrala. Vždycky říkala: Prostě jenom jedeme na Západ a nikdo nestřílí, ale přitom jenom kvůli tomu nám zabili Petera," řekla novinářům její dcera. 

Odměny a postihy

Tříčlennou pohraniční hlídku, která na dvojici uprchlíků zahájila střelbu (velitele a dva vojáky) odměnil komunistický režim speciální finanční prémií. Po pádu železné opony stanuli dva členové této hlídky, Rolf Friedrich a Erich Schreiber, v roce 1997 před soudem, kde se měli zodpovídat z trestného činu vraždy. Oba byli potrestáni jen podmíněnými tresty odnětí svobody v trvání dvaceti a jedenadvaceti měsíců. Třetí pohraničník totiž ještě před procesem zemřel a soud nedokázal určit, kdo přesně vypálil smrtící ránu. 

Opětovné sjednocení Německa: Příběh z říše fantazie, myslel si před 30 lety Kohl

Krátce po smrti Petera Fechtera byl na západní straně Berlínské zdi vztyčen kříž na jeho památku, k němuž položil u příležitosti prvního výročí tragické události věnec i Willy Brandt, tehdejší starosta Západního Berlína a později jeho kancléř. Rok po pádu Berlínské zdi vystřídal tento improvizovaný pomník památník Petera Fechtera, postavený přímo na místě, kde ležel.

Osmnáctiletý mučedník nebyl zdaleka jedinou obětí, kterou si zeď mezi Východním a Západním Berlínem připsala, stal se však jednou z nejznámějších. Dodnes zůstává symbolem toho, kam vede bezpráví, ale také toho, že ani přes sebevětší úsilí se žádné totalitní moci nepovede takové bezpráví utajit a skrýt.