Podle průzkumu STEM z roku 2015 patří Američané mezi příslušníky čtyř národů, které by Čechům nejméně vadili jako sousedé. O necelé dva roky později zveřejnila Harvardská universita výsledky průzkumu, podle kterého jsou Češi největší rasisté v Evropě. Jaké jsou v tomto ohledu vaše zkušenosti?

Nemyslím, že by bylo možné označit Českou republiku jako celek za rasistickou zemi; na druhou stranu jsem tu často narážela na více či méně zjevné rasisty. Situace v Čechách se přitom podle mě v jedné věci výrazně liší od Spojených států - tady u vás se rasismus odehrává ve velmi osobní rovině. Myslím si, že na to mají velký vliv média a někteří politici. Od zahraničních přátel, kteří žijí v Čechách řadu let, vím, že se tu v tomto směru situace výrazně zhoršila v posledních pěti-šesti letech, ale nebudu zabíhat do podrobností. Koneckonců, během úvodního týdenního školení po příjezdu do ČR nám bylo řečeno, že se jako cizinci nemáme před Čechy vyjadřovat zejména ke zdejší politice. 

Pro zajímavost - k čemu ještě jste se neměli před Čechy vyjadřovat?

Třeba k vyhnání sudetských Němců nebo brněnskému pochodu smrti. Řekli nám dokonce, že nám o těchto záležitostech nepoví vůbec nic, protože by to prý jenom vzbudilo náš zájem a my bychom pak chtěli znát podrobnosti. Samozřejmě jsme se později vyptávali o to víc. 

Jak nás - podle vaší zkušenosti - vlastně vidí lidé ze Západu?

Že máte komunismus a komunistické myšlení zadřené pod kůží víc, než si připouštíte. Ve Státech pro nás navíc slovní spojení „sociální demokrat“ zní jako synonymum pro „komunistu“. Když jsem se před svým příletem dočetla, jak silná v Čechách je, nebo v té době byla, sociální demokracie, říkala jsem si, že to tu bude zajímavé… A všichni samozřejmě vědí, že Praha je krásné město, kam stojí za to se podívat. Akorát občas netuší, ve které zemi vlastně leží.

Setkala jste se v Čechách s nějakými projevy rasismu?

Úplně všichni cizinci jiné barvy pleti, s kterými jsem za poslední rok v Čechách seznámila, tady v uplynulých měsících čelili různým projevům rasismu. Od těch subtilnějších, jako jsou nenávistné pohledy, přes tajné focení a vynucování si společných selfíček, doteky, plácnutí, tahání za vlasy, až po plivání, házení odpadků z oken kolemjedoucího automobilu, sprosté nadávky, vyhazování z autobusu, vyhrožování násilím a fyzické útoky. Já pocházím z té části Spojených států, kde se občas s projevy mezirasové nevraživosti potkáte, takže se mě nějaké pohledy plné zloby nebo tajné focení už tak moc nedotýkají, ale někteří mí přátelé původem třeba z Miami, Floridy, Philadelphie nebo Kalifornie tady u vás čelili mnohdy velmi nepříjemným projevům rasismu úplně poprvé v životě a hluboce je to zasáhlo. Vím, že se s tím několik z nich dosud nevyrovnalo a byly i případy, že kvůli tomu z Čech předčasně odjížděli.

A vy sama?

Nejhorší zážitky mám z Pardubic. Když jsem tam třeba jednou s kamarády vycházela z baru, sáhnul mi kdosi na zadek. Znechuceně jsem se ohlédla a ten chlap mě zezadu popadl za ruce a vtáhnul zpátky dovnitř. Kamarádi se pro mě vrátili, začali se s dotyčným dohadovat, došlo na nějaké strkání, a když jsem se situaci pokusila uklidnit, popadl mě ten chlap najednou za krk a začal mě škrtit. Úplně jsem zpanikařila a začala do něj oběma rukama bušit. V tu chvíli přiběhl jeden z místních, že prý máme hned vypadnout, že někdo zavolal policii, že je s nimi ten chlápek jedna ruka a nakonec seberou nás, protože jsme černí. Rychle jsme zmizeli a já z toho pak čtrnáct dní nespala.

Máte i další nepříjemné zkušenosti?

Pár týdnů předtím mě zase na pardubickém nádraží obstoupila skupinka opilců, kteří mi začali nadávat do černých sviní, imigrantských kurev a podobně. Utekla jsem jim. Jindy mě na kolínském nádraží obtěžoval nějaký voják, který trval na tom, že s ním musím zajít na skleničku, protože prý „ví, co takový černý holky chtějí“ a moje opakované odmítnutí nebral jako odpověď. Kousek od nás stáli nějací policisté, viděli, v jak nepříjemné jsem situaci, ale neudělali vůbec nic, jen na nás koukali. Po těchhle zkušenostech jsem se rozhodla, že večer nebudu nikam chodit, protože jsem se jinde než v Čáslavi prostě přestala cítit bezpečně. Od některých zahraničních přátel jsem navíc slyšela řadu historek o tom, jak byli napadeni a policie útočníky ani nelegitimovala. 

Americká asistentka angličtiny Lakka Benti v Čáslavi.Takže v Čáslavi se vám nic podobného nepřihodilo?

Několik málo ne úplně příjemných zážitků jsem tady měla, ale rozhodně nešlo o nic nebezpečného. Pár dnů po mém příjezdu jsem šla v Čáslavi po ulici. Míjelo mě auto, ze kterého na mě začalo pokřikovat několik mladíků. Na nejbližší křižovatce se otočili, jeli zpátky a zase na mě cosi halekali. A tak se to ještě párkrát opakovalo, a když jsem si jich nevšímala, tak zmizeli. Bylo to za bílého dne, kolem chodili lidé, tak jsem se ničeho nebála. Pokud jde o nějaké nenávistné pohledy, i v Čáslavi se na mě lidé mockrát upřeně dívali, ale protože jsem to od dětství zažívala skoro každý den, většinou už poznám, když je těch pohledech jen zvědavost anebo nepřátelství. Tady v Čáslavi - a nejen v Čáslavi - se naprostá většina lidí, kteří na mě zírali, dříve či později začala usmívat, takže bylo jasné, že v tom byla jen zvědavost nebo údiv, a na tom není nic špatného.  Občas se ale stalo, že měl někdo v očích nenávist nebo znechucení, a to je něco jiného. Já podobným pohledům obvykle čelím tím, že se snažím zářivě usmívat. Většinou to zabere. Co ale doopravdy nesnáším, když na mě začnou úplně cizí lidé sahat nebo se se mnou snaží vyfotit, prostě chtějí „exotickou“ fotku. Na maturitním plese tady v Čáslavi mě jakýsi neznámý člověk najednou popadl za vlasy a pak rychle zmizel. Mimochodem, to, že mi úplně cizí lidé sahali na vlasy, se mi tady v Čechách stávalo dost často. Jiný mě zase celý večer pronásledoval s mobilem a chtěl se se mnou vyfotit. Takovéhle chování mi vadí. Vždyť stačí přijít, říct ahoj a prohodit pár vět, než mi dotyčný strčí objektiv do obličeje a začne cvakat, jako bych byla nějaký exponát v zoologické zahradě.

Upozornil vás někdo předem, že se tu jako cizinka s jinou barvou pleti než bílou můžete setkat s podobně nepříjemnými zážitky?

Vůbec ne. Dozvěděla jsem se jen, že na mě někteří Češi mohou divně koukat, ale že to prý není nic špatného, že je v tom třeba jen zvědavost. Myslím, že kdyby mi někdo hned na začátku jasně a natvrdo sdělil, jakým problémům tady můžu čelit a poradil, jak se v takových případech chovat, ušetřilo by mi to spoustu stresu. Zkuste si představit, že se ocitnete v cizí zemi, nerozumíte jazyku, prostředí, místní komunitě, nemůžete se spolehnout na žádnou systematickou podporu, nemáte žádnou záchrannou síť.

Pokouším se představit si sám sebe na vašem místě a není to představa úplně uklidňující.

Myslím, že zrovna já jsem měla v mnoha ohledech obrovské štěstí, a to jak se školou, kde jsem pomáhala - a tím myslím její vedení, učitele i studenty -, tak i s městem a jeho obyvateli. A uvědomila jsem si to mnohokrát, zejména když jsem poslouchala zážitky některých svých přátel, kteří zjevně takové štěstí neměli. Neříkám to jen ze zdvořilosti - žít v Čáslavi se mi opravdu moc líbilo, místní se ke mně chovali velice hezky a vstřícně a řadě z nich jsem vděčná za pomoc v situacích, kdy jsem ji hodně potřebovala. Myslím, že jsem tu tak trochu zdomácněla i díky tomu, že se mi někteří Čáslaváci od začátku věnovali, všude chodili se mnou, seznámili mě se spoustou lidí, hned po mém příjezdu o mně vyšel článek v několika místních novinách, takže se vědělo, kdo jsem a co tu dělám. Brzy jsem také zjistila, že by mí kolegové ze školy absolutně nestrpěli jakékoli rasistické poznámky na mou adresu, a tohle vědomí mi moc pomáhalo.

Vadilo vám v Čechách něco ještě víc, než projevy rasismu?

Ne, tohle byl jednoznačně ten nejhorší aspekt mého zdejšího pobytu. Snášela jsem to velmi špatně.

A co pro vás bylo v Čechách naopak to nejpříjemnější?

Asi takhle. Tím nejhorším, s čím jsem se tady v Čechách setkala, byli někteří lidé. A tím nejlepším zase jiní lidé. Těch druhých bylo, díkybohu, mnohem víc.

David Novák, spolek Třiatřicet